Č. 9203.

Pracovní právo. — Zaměstnanci veřejní:* Zákon z 19. prosince 1918 č. 91 Sb. o osmihodinné době pracovní nevztahuje se na obecní zřízence policie požární a zdravotní.
(Nález ze dne 20. dubna 1931 č. 19.290/30.)
Věc: Václav Š. a spol. v P. proti zemskému úřadu v Praze o úpravu služební doby obecních zaměstnanců požární a zdravotní služby.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: U příležitosti projednávání převodu požitků obecních zřízenců města P. na platový systém zák. č. 103/26 vzata v úvahu také otázka oprávněnosti 8hodinové pracovní doby u městských hasičů a zdravotních zřízenců. Městská rada se usnesla setrvati na zásadě 8hod. pracovní doby, jakožto základně pro platové zařazení členů městské požární policie a zdravotních zřízenců, kteréžto stanovisko bylo také schváleno městským zastupitelstvem dne 5. března 1928.
Odvolání z tohoto usnesení, jež podali dnešní st-lé jako voličové a poplatníci v obci, zamítla osk v P. výměrem z 22. listopadu 1928 poukázavši na to, že se srovnává s intencí zák. č. 91/18 Sb., který chce obsáhnouti co nejširší okruh manuelních a duševních pracovníků, aby předpisu tohoto zákona byly podrobeny i sbory městské požární i zdravotní policie.
Další odvolání st-lů zamítl zem. úřad v Praze nař. výměrem jako bezdůvodné s poukazem na důvody rozhodnutí osk, k nimž dodal, že souhlasí s právním stanoviskem, jež projevilo min. soc. péče ve výnosu z 28. června 1929, že na hasiče, ať již jde o hasiče z povolání či o městské zřízence, jakož i na městské zřízence služby zdravotní se vztahuje zákon o 8hod. době pracovní č. 91/18 zásadně, poněvadž výkony těchto zřízenců nelze považovati za výkony funkcí veřejnoprávních v tom smyslu, že 'by zde šlo o výkony t. zv. výsostných práv svěřených obcím s hlediska veřejnoprávní policie požární a zdravotní, a poněvadž zařízení, jež slouží k plnění úkolů požární a zdravotní policie obcemi vzhledem k tomu, jak jsou organisována po stránce osobní a věcné, dlužno považovati za podniky rázu všeužitečného a nevýdělečného ve smyslu § 1 č. 2 zák. o osmihodinné pracovní době.
O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
V adm. procesu, který byl ukončen nař. rozhodnutím, nešlo o spor mezi městskou obcí P. a zaměstnanci městské policie požární a zdravotní o tom, zda zákon o 8hodinné době pracovní č. 91/18 má platnost i pro tyto zaměstnance, nýbrž vlastním předmětem instančního řízení byl spor vznesený poplatníky města P., který se týkal otázky, zda obec P. jednala v mezích řádného finančního hospodářství obce, když provedla platovou úpravu jmenovaných obecních zaměstnanců, zachovávajíc jim osmihodinovou dobu pracovní, ačkoli tito po názoru rekurentů na 8hodinovou dobu pracovní zákonného nároku nemají.
Hlavním předmětem adm. sporu byla tedy otázka fin. hospodářství obce. Maje řešiti tuto otázku shledal žal. úřad, že může účelnost nové platové úpravy zmíněných obecních zaměstnanců s hlediska fin. hospodářství obce posouditi teprve tehdy, zodpoví-li si dříve otázku, zda ze zák. č. 91/18 plyne pro ony zaměstnance právní nárok na osmihodinovou dobu pracovní nebo ne. Vzhledem k tomu, že oni zaměstnanci policie požární a zdravotní jsou — jak plyne z obsahu spisů správních a jak se výslovně uvádí ve stížnosti i v odvodním spisu městské obce P. — obecními zřízenci ve smyslu zák. č. 16/20 a že podle § 24 tohoto zák. mohou býti sporné otázky služebního poměru obecních zřízenců (a takovou je i otázka délky pracovní doby) rozhodovány jen pořadem soudním, nemohl ovšem žal. úřad otázku zákonného nároku oněch zaměstnanců na 8hodinovou dobu pracovní řešiti způsobem závazným pro městskou obec P. a řečené obecní zřízence, pokud jde o práva a povinnosti z jejich vzájemného služebního poměru plynoucí, nýbrž mohl si ji zodpověděti jen jako premisu pro úsudek, zda usnesení měst. zastupitelstva o zachování 8hodinové doby pracovní u shora zmíněných obecních zaměstnanců vyhovuje požadavku řádného fin. hospodaření obce.
Jest tudíž nař. rozhodnutí rozuměti tak, že jím žal. úřad vyslovuje, že usnesení městského zastupitelstva o ponechání osmihodinové pracovní doby zřízencům obecní policie požární a zdravotní nutno uznati zákonným a s hlediska fin. hospodářství obce účelným, poněvadž obec má ze zákona o osmihodinné pracovní době č. 91/18 plynoucí právní povinnost upraviti pracovní dobu těchto obecních zaměstnanců podle tohoto zákona. Tento svůj právní názor opírá žal. úřad jednak o úvahu, na níž jest založeno rozhodnutí osk, že intencí zák. č. 91/18 jest zahrnouti co největší okruh pracovníků nejrůznějších oborů lidské práce a že proto jest vztáhnouti cit. předpisy také na zřízence městské požární a zdravotní policie, a dále o důvody převzaté z výměru min. soc. péče z 28. června 1929, že totiž výkony těchto zřízenců nelze považovati za akty výsostné pravomoci svěřené obcím v oboru policie požární a zdravotní, nýbrž že jest na ně pohlížeti jako na zaměstnance obecního podniku rázu všeužitečného a nevýdělečného ve smyslu předpisu § 1 č. 2 cit. zák.
Stížnost dovozuje, že žal. úřad nesprávně vykládá zákon o osmihodinné době pracovní, vztahuje-li jeho předpis také na měst. zřízence policie požární a zdravotní, neboť jde o zřízence obecní ve smyslu zák. č. 16/20, jejichž výkony plní obec úkoly spadající v obor její samostatné působnosti uvedené v § 28 ob. zř., nejde o zaměstnance při podniku, závodu neb ústavu provozovaném obcí, nýbrž o výkon služby veřejné.
Jde tedy ve sporu vzneseném na nss především o to, zda je správný předpoklad žal. úřadu, že předpisy zák. o 8hodinné době pracovní z 19. prosince 1918 č. 91 Sb. se vztahují též na městské hasiče a městské zřízence zdravotní. V této sporné otázce dal se nss vésti těmito úvahami:
Jak z odůvodnění nař. rozhodnutí patrno, uznává žal. úřad v zásadě, že na takové obecní zaměstnance, kterých obec používá jako svých výkonných orgánů v těch oborech správy obecní, v nichž se projevuje vrchnostenská moc na území obecním, se předpisy zákona o osmihodinné době pracovní nevztahují; žal. úřad má však za to, že ona činnost, kterou vykonávají městské hasičstvo a zřízenci zdravotní, nespadá v rámec výkonu vrchnostenské moci. Toto zásadní stanovisko žal. úřadu uznal nss správným, neboť žádné z ustanovení zák. o osmihodinné době pracovní č. 91/18 nenasvědčuje tomu, že zákonu tomu měla býti podrobena pracovní činnost i takových zaměstnanců, kteří jsou účastni při výkonu vrchnostenské pravomoci státu, obce nebo jiných veřejnoprávních korporací. Proti tomuto stanovisku nelze poukazovati na předpis § 1 č. 2 cit. zák., kde se mluví o tom, že předpisy o osmihodinné době pracovní platí i pro podniky, závody a ústavy, provozované státem, veřejnými neb soukromými svazky, fondy, spolky a společnostmi, ať jsou rázu výdělečného, všeužitečného nebo dobročinného, neboť terminologie tohoto ustanovení zřejmě se nehodí na onen obor činnosti, kterou veřejnoprávní svazky zde jmenované vyvíjejí u výkonu své moci vrchnostenské. Zvláštní povaze služby orgánů, používaných pro výkon této moci vrchnostenské ostatně ztěží by vyhovovaly předpisy cit. zák., které jsou svým celým obsahem přizpůsobeny pracovnímu poměru, založenému na předpisech práva soukromého (na př. § 3 o rozdělení pracov. doby, § 7 o prodloužení pracovní doby kolektivní smlouvou), nepočítajíce zpravidla s veřejným zájmem, jemuž právě vrchnostenská moc především slouží.
Jest však dále uvážiti, zda je správným také názor žal. úřadu, že služby, jež koná placené obecní hasičstvo a obecní zřízenectvo zdravotní, v rámec výkonu vrchnostenské moci nespadají.
Podle předpisu § 28 bodu 9 č. ob. zř. náleží v obor samostatné působnosti obce konati policii v příčině ohně. Podrobnější předpisy jsou obsaženy v zák. z 25. května 1876 č. 45 z. z. česk. Podle § 2 cit. zák. vykonává policii v příčině ohně starosta obce event. zvláštní komisaři (§ 3). Starosta má učiniti potřebná opatření, aby bylo zabráněno vypuknutí požáru (§ 5), obec. zastupitelstvo může v tom směru vydati zvláštní předpisy pro obvod obce (§ 6); podle § 12 je každý obyvatel obce, ano i osoby cizí v obci se zdržující, byvše k tomu obecním starostou nebo jeho zřízenci vybídnuty, povinny pod pokutami v § 60 stanovenými v obvodu obce bezplatně a osobně k uhašení ohně služby konati a půjčiti nádoby k hašení a donášení vody. V § 15 dává se starostovi a zřízencům oprávnění požadovati přípřeže ke stříkačkám a vozům s vodou. V §§ 21 a 22 normuje se povinnost každé osoby k tomu způsobilé, propůjčiti se za poplašného posla, a k poskytnutí koní pro takového posla, podle § 26 je každý pod pokutami povinen propůjčiti k hašení vodu ve své držebnosti. Podle § 43 jsou ti, kdož při požáru pomáhají, povinni býti poslušní rozkazů starosty, jeho zřízence neb velitele sboru hasičského. Předpis § 45 ukládá starostovi obce, kde není hasičského sboru, aby ustanovil způsobilé osoby ke službám při požáru. V § 51 stanoví se přípustnost sáhnouti za účelem uhašení požáru na majetek soukromý z nařízení starosty neb jeho zřízence nebo velitele sboru hasičského a v § 52 ukládají se určité povinnosti majitelům a obyvatelům domů učiniti opatření, aby bylo zamezeno další šíření ohně. Právo trestní v záležitostech policie požární přísluší vykonávati starostovi společně se 2 členy obecní rady (§ 58).
Z těchto předpisů je zřejmo, že obecnímu starostovi je tu zákonem propůjčena vrchnostenská moc, opravňující jej k vydávání příkazů a zákazů k zamezeni a potlačení nebezpečí požáru, jichž nesplnění je postaveno pod trestní sankci. Pak nutno však dospěti k závěru, že na placené sbory hasičské ve smyslu § 33 zák. č. 45/1876 z. z. česk. jest pohlížeti jako na výkonné orgány, jichž starosta obce používá při výkonu své zákonné vrchnostenské moci v oboru policie požární.
Nejinak je tomu i v příčině výkonu policie zdravotní. Zákonem z 15. dubna 1920 č. 332 Sb. bylo stanoveno, že o výkon zdravotní policie, obstarávané dosud obcemi, pečuje stát, ale předpisy tohoto zákona, pokud se týkají pomocného personálu zdravotního, nevešly dosud v účinnost (arg. předpis odd. I. zák. ze 13. července 1922 č. 236 Sb.). Spadá tedy vydržování pomocného zdravotního personálu i na dále do působnosti obcí, přes to, že služba, kterou tento personál vykonává, je nyní součástí zdravotní služby státní. Podle ustanovení §§ 3 a 4 zák. o organisaci veř. služby zdravotní z 30. června 1870 č. 68 ř. z. příslušelo obcím v samostatné působnosti mezi jiným též pečovati o záchranné prostředky při náhlém nebezpečí života [§ 3 lit. b)], a v přenesené působnosti pak činiti místní opatření, aby se nakažlivým nemocem předešlo a jich šíření zabránilo [§ 4 lit. a)]. Agendy tyto přešly podle § 4 zák. č. 332/20 do správy státní. Podle místodrž. nař. z 23. února 1888 č. 9 z. z. česk. je povinností obecního (obvodního) lékaře provésti potřebná opatření k udušení nakažlivé nemoci, zejména i zařízením potřebného dohledu dobře vycvičenými obecními zřízenci zdravotními i dohlídkou vlastní. Při závěrečné desinfekci má bytí buď lékař sám přítomen nebo aspoň některý dobře vycvičený zřízenec obecní. Tato ustanovení vedou k závěru, že i v oboru veřejné služby zdravotní v obci se projevuje vrchnostenská moc státu (dříve obce), zejména jde-li o opatření proti infekčním nemocem, při nichž používá se pro výpomoc lékařům obecních zřízenců zdravotních, a že tudíž i činnost těchto pomocných orgánů slouží uplatnění vrchnostenské moci státní.
Z těchto úvah dospěl nss k přesvědčení, že ani mužstvo obecní policie požární ani obecní zřízenci zdravotní nepodléhají předpisům zák. č. 91/18 o osmihodinné době pracovní.
Žal. úřad zamítl odvolání st-lů jen proto, že měl za to, že na městské zřízence policie požární i zdravotní se vztahují předpisy zák. o 8hodinné době pracovní, a že proto nelze úpravu služebních poměrů těchto zaměstnanců provésti jinak, než se zřetelem k ustanovením tohoto zákona. Leč tento názor žal. úřadu není ve shodě se shora vylíčeným stavem práva a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9203. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 731-735.