NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Č. 6753.

Vojenské věci: 1. Z vojenského ubytování nejsou podle § 9 č. 10 zák. č. 93 ř. z. z r. 1879 vyloučeny bytové místnosti v podnájem dávané, třebas se tak děje pravidelně a za účelem obživy podpronajímatele. — 2. Kdo je členem domácnosti vlastníka bytu podle zák. o voj. ubytování?
(Nález ze dne 27. září 1927 č. 14682/26).
Věc: Emilie B. v M. proti ministerstvu národní obrany stran vojenského ubytování.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ze svého bytu o 6 obytných místnostech používá st-lka tří, podnájemník dvou a služebná jedné obytné místnosti.
Opatření purkmistrovského úřadu v M. z 10. září 1924 potvrzené osp-ou, jímž byly ve smyslu zák. č. 118/24 tři z těchto obytných místností zapsány do dílčího výkazu o obsazovacím prostoru, změnila zsp v Praze výnosem z 8. ledna 1925 potud, že zrušila zapsání pokoje pro služebné do výkazu toho a ponechala v něm jako zapsané dva pokoje z důvodu, že podnájemníka jest dle § 1 vl. nař. č. 119/24 považovati za člena domácnosti, takže má st-lka nárok na tři obytné místnosti, a že st-lčina zetě nelze považovati za člena domácnosti, poněvadž st-lka sama doznala, že zeť její má zaměstnání i byt v T. a že se v M. zdržuje jen přechodně. V odvolání namítala st-lka jednak, že pronajímání pokojů jest její výdělečnou činností ve smyslu § 10 č. 9 ubyt. zák. č. 93/1879 právě tak, jako jest tomu v pensionech a v hotelích, pročež nelze jejího podnájemníka považovati za člena její domácnosti, jednak že její zeť má u ní svůj řádný byt a v T. pouze pokoj k přechodnému bydlení.
Nař. rozhodnutím zamítlo žal. mno v dohodě s min. vnitra st-lčino odvolání z těchto důvodů: 1. místnosti obývané podnájemníkem nemohou býti uznány za nepostradatelné podle § 10 č. 9 ubyt. zák., neboť pronajímání místností, které se neděje po živnostensku, není výdělečnou činností, která by požívala ochrany cit. § 10 a mimo to jest přidělený voj. gážista také podnájemníkem a musí platiti podnájemné; 2. zetě st-lčina nelze počítati ke st-lčině domácnosti, neboť členy domácnosti jsou jen osoby, které trvale společně žijí a představují na venek hospodářský celek, čehož u st-lčina zetě není. O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
St-lka namítá především, že pronajala-li dva pokoje podnájemníkovi, učinila tak jedině proto, že podnájemného vzhledem ke své malé pensi nutně potřebuje ke své obživě, že jest tedy toto pronajímání její výdělečnou činností právě tak, jako pronajímání pokojů v hotelích. Tím popírá názor žal. úřadu, že by § 10 č. 9 vyžadoval pro vyloučení z ubytování, aby se pronajímání pokojů podnájemníkům provozovalo po živnostensku. Tato námitka není důvodná.
§ 10 zák. z 11. června 1879 č. 93 ř. z. stanovil pod č. 9, že mezi místnosti, jichž nelze k voj. ubytování požadovati, náleží jednak místnosti, které byly uznány nepostradatelnými k výdělečnému provozování, jednak byt, jehož vzhledem ke svým rodin, poměrům ubytovatel nutně potřebuje. Dle toho rozlišuje zákon pouze mezi místnostmi, jež slouží k výdělečnému provozování, a místnostmi, jež slouží k obývání. Místnostmi, jež slouží k výdělečnému provozování, mohou však býti jen místnosti, v nichž se výdělečná činnost provozuje, a nikoliv místnosti, které jsou předmětem nějaké výdělečné činnosti. Místnosti dané v podnájem slouží však k obývání podnájemníkovu a nikoli k provozování výdělečné činnosti pronajímatelovy.
Otázku, jsou-li z voj. ubytování vyloučeny pokoje v hotelích a pensionech, jichž pronajímání jest živností, zákon výslovně neřeší. Vyložil-li tedy žal. úřad v tomto směru zákon v ten smysl, že pronajímání pokojů spadá pod ustanovení § 10 č. 9 pouze tehdy, provozuje-li se po živnostensku a že tedy z voj. ubytování nejsou vyloučeny pokoje, jež se — třeba pravidelně a za účelem vlastní obživy — pronajímají podnájemníkům soukromě a nikoli po živnostensku, nelze v tom shledati žádné porušení st-lčiných subj. práv, když st-lka ani netvrdí, že by pronajímání pokojů bylo její živností.
Tento výklad zákona není ostatně v rozporu ani s ustanovením § 1, odst. 3 vl. nař. ze 30. května 1924 č. 119 Sb., dle něhož se podnájemníci čítají k členům domácnosti jen tehdy, bydleli-li v bytě již před tím, než byl byt pojat do výkazu o obsazovacím prostoru a byly-li místnosti jimi obývané dávány v podnájem již před vyhlášením tohoto nařízení, — neboť z tohoto ustanovení jde, že i místností, podnájemníky skutečně obývaných, lze použíti pro voj. ubytování, nejsou-li splněny podmínky právě uvedené. Přihlížel tedy žal. úřad k st-lčinu podnájemníkovi ve smyslu právě uvedeného ustanovení vl. nař. č. 119/1924 právem jako k členu její domácnosti.
Pak také není třeba zabývati se další námitkou, že činže, kterou platí voj. gážista, jemuž jest byt dle ubyt. zákona přidělen, neodpovídá ceně bytu a že jest menší než činže, kterou platí podnájemník, jemuž se pronajímají místnosti opatřené nábytkem.
Podle ustanovení § 1 odst. 3 lit. b) cit. vl. nař. č. 119/1924 jsou tam, kde v domácnosti majetníka bytu jsou dva nebo tři dospělí členové, majetníka v to počítajíc, vyloučeny z ubytovací povinnosti pouze tři obytné místnosti. Čítají-li se v daném případě za členy st-lčiny domácnosti nejen st-lka a její podnájemník, nýbrž ve smyslu st-lčina tvrzení i její zeť, tedy tři dospělí členové, má podle toho st-lka i pak nárok na ponechání pouze tří místností, a ty jí byly úřadem ponechány. Za tohoto stavu věci nemohlo tedy býti výrokem, že st-lčina zetě nelze čítati k členům její domácnosti, porušeno žádné subj. právo st-lčino i bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou, aniž bylo třeba se zabývati otázkou tohoto člentsví.

Citace:

č. 6753. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 247-249.