Čís. 1128.

Předražování (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Obchodování se zbožím vývozním podléhá ustanovením zákona lichevního pouze tehdy, vzejdou-li z něho v tuzemsku nepříznivé účinky pro spotřebitele.
(Rozh. ze dne 20. února 1923, Kr I 530/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti Karla H-a a Emila F-a do rozsudku zemského trestního jakožto nalézacího soudu v Praze ze dne 6. března 1922, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přečiny dle §u 11 čís. 4 a dle §u 7 (3) zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl, — mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmatečnost rozsudku podle §u 281 čís. 9 a) tr. ř. spatřuje jak zmateční stížnost Karla H., tak i Emila F-a v tom, že rozsudek nesprávně použil zákona, řeší otázku, zda jednání obžalovaných stěžovatelů zakládá skutkovou podstatu přečinu předražování podle §u 7 (3), pokud se týče přečinu řetězového obchodu podle §u 11 čís. 4 citovaného zákona. Vývody stěžovatelů lze shrnouti ve tvrzení, že těchto ustanovení nelze na jich jednání proto použíti, že předmět potřeby, dříví, jež bylo předmětem jich jednání, bylo určeno pro vývoz, a že trestní předpisy o předražování v širším smyslu nevztahují se na zboží vývozní. Naproti tomu rozsudek, jak se zdá z jeho důvodů, jest na právním stanovisku, že »při vývozních obchodech lze uznati za normální oběh zboží pouze ten postup, když vyváží buď sám výrobce«, nebo když »vyváží velkoobchodník, který zboží nakupuje přímo od výrobce, odůvodňuje toto stanovisko tím. že jinak mohl by každý tvrditi, že obchodoval zbožím« pro vývoz určeným, čímž by řádná kontrola způsobu obchodování byla vyloučena. Ani právnímu stanovisku stěžovatelů, ani stanovisku rozsudku nelze plně přisvědčičti. Názoru stěžovatelů možno přisvědčiti jen potud, že řetězový obchod a pletichy, jakož i předražování, spáchané obchodováním se zbožím vývozním nepodléhají ustanovení zákona o válečné lichvě, ale s tím obmezením, že nelze toto pravidlo uznati za všeobecné, názoru rozsudku přisvědčiti lze potud, že zboží vývozní samo o sobě nevylučuje stíháni pro tyto trestné činy. k správnému vyřešení otázky jest třeba uvědomiti si účel, za jakým předpisy lichevního zákona byly vydány. Jest jistě nepochybno, že účelem lichevního zákona bylo, zajistiti náležité zásobování obyvatelstva tuzemského předměty potřeby za přiměřené ceny. Proto dlužno trvati na stanovisku, že řetězový obchod, pletichy, jakož i předražování, spáchané obchodováním se zbožím vývozním, podléhají ustanovení zákona lichvě jen tenkráte, vzejdou-li z nich na zdejším území nepříznivé účinky pro spotřebitele, jimž chce zákon o lichvě zabrániti, t. j. mají-li obchody takové škodlivý vliv na zásobování obyvatelstva v zemi ať již ve směru, že mu odnímají předměty potřeby, nebo, že oběh jich zadržují nebo cenu zdražují. Touto, pro posouzení jednání obžalovaných rozhodnou okolností se rozsudek v důsledku svého mylného právního názoru vůbec nezabýval, ba, tento mylný právní názor byl, jak se zdá, příčinou, proč rozsudek trpí vytýkanou mu stěžovateli nejasností, neúplností, pokud se týče vnitřním odporem.

Citace:

č. 1128. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 128-129.