NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 11446.

Právní moc rozsudků, podle nichž postoupená pohledávka v době postupu nebyla po právu, má vížící význam rozsouzené věci nejen v poměru mezi původními stranami, nýbrž i mezi dlužníkem a tím, jemuž byla pohledávka postoupena. Nezáleží proto na tom, že rozsudek v rozepři mezi původními stranami nabyl právní moci teprve po postupu pohledávky. Rovněž nezáleží na tom, kdy se postupník dozvěděl o oněch rozhodnutích.
(Rozh. ze dne 4. března 1932, Rv I 338/31.)
Žalobce Otakar D. domáhal se jako postupník Františka M-a na Josefu Š-ovi zaplacení postoupených pohledávek. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolání, opřené o dovolací důvody § 503 čís. 2 a 4 c. ř. s., není důvodné. Podle § 1394 obč. zák. jsou práva přejímatelova co do postoupené pohledávky táž, jako práva převodcova, což znamená, že nikdo nemůže na druhého přenésti více práv, než mu samému přísluší. Zjistily-li tudíž nižší soudy na základě spisů krajského soudu v T. Ck I 18/27 pokud se týče Ck I 92/28, že pohledávky, jež František M. v roce 1925 postoupil žalobci, v době postupu po právu již nebyly, jest i správný jejich závěr, že nejsou po právu ani nároky žalobce, odvozené od Františka M-a a uplatňované proti žalovanému. Dovolání neprávem vytýká napadenému rozsudku, že přezírá, že rozsudky krajského soudu v T. ze dne 7. září 1928, č. j. Ck I 18/27 a ze dne 30. října 1928, č. j. Ck I 92/28 nabyly právní moci teprve, když zažalovaná pohledávka již dávno byla postoupena, a že mohou míti právní účinnost jen, pokud jde o právní poměr mezi Františkem M-em a Josefem Š-em jako stranami v oněch rozepřích. Na omylu jest dovolání, neboť přezírá, že rozsudek až na nepatrné výjimky, jež se netýkají sporů o peněžní pohledávky, nemá význam konstitutivní, nýbrž význam deklaratorní, ale i, že v důsledku § 1394 obč. zák. a podle § 1396 obč. zák. má dlužník, pokud neuznal pohledávku proti poctivému příjemci za pravou, což v souzeném případě nebylo ani tvrzeno, právo, uplatniti proti pohledávce i veškeré námitky ex persona cedentis, t. j. námitky, jež mu v době postupu příslušely proti postupiteli, že žalovanému příslušela proti Františku M-ovi námitka pravoplatně rozsouzené věci, a že z této povahy postupu plyne, že právní moc řečených rozsudků ohledně postoupených pohledávek má vížící význam rozsouzené věci nejen v poměru mezi původními stranami (dlužníkem a postupitelem), nýbrž i mezi dlužníkem a tím, jemuž pohledávka byla postoupena. Jest proto souhlasiti s odvolacím soudem, že nelze rozvinovati v tomto sporu otázky, které mezi dlužníkem a postupitelem již byly pravoplatně vyřízeny v oněch dřívějších sporech. To platí i o námitce, že částky 14000 Kč a 60000 Kč byly soudně zabaveny. Vedlejší jest, kdy se žalobce dověděl o zdejších rozhodnutích, vydaných v těchto rozepřích, ana ani žalobcova bezelstnost v době postupu by na věci nic neměnila. Výtka nesprávného právního posouzení věci jest tudíž neopodstatněná.

Citace:

č. 7791. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 284-287.