NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 2

Čís. 9965.

Co si stát podle § 150 (2) platového zákona ze dne 24. června 1926, čís. 103 sb. z. a n. a § 69 (2) vládního nařízení ze dne 5. března 1927, čís. 15 sb. z. a n. administrativně sráží ze služebních platů, nelze započísti do existenčního minima, které jest zákonem zaručeno zaměstnancům, o něž jde, na ochranu proti exekuci pro jiné pohledávky, než pro pohledávky státu zmíněné v poslední větě druhého odstavce § 150 platového zákona a § 69 vládního nařízení čís. 15/1927 sb. z. a n.
»Platový přídavek«, jenž byl povolen usnesením vlády ze dne 14. prosince 1927 na základě § 67 vládního nařízení čís. 15/1927 sb. z. a n., jest podle § 69 (1) písm. b) téhož nařízení vyňat z exekuce a nezapočítává se při zjišťování příjmu podrobeného exekuci.
(Rozh. ze dne 5. června 1930, R II 200/30).
Návrhu poddlužníka (ředitelství státních drah), by byla zrušena exekuce zabavením jedné třetiny důchodů, které měl dlužník jako železniční zřízenec, soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Nepopřeně má dlužník Antonín Z. jako železniční zřízenec tyto zabavitelné příjmy: a) mzdu 685 Kč, b) platový přídavek 17 Kč 50 h, celkem 702 Kč 50 h měsíčně. Z toho činí zabavitelných 75% 526 Kč 86 h, takže zbývá jako způsobilý předmět exekuce 26 Kč 86 h měsíčně. Neprávem má usnesení prvé stolice za to, že tak zvané administrativní srážky mají býti dříve odečteny ze služebního platu. Tato otázka byla dříve řešena § 9 zákona ze dne 21. dubna 1882, čís. 123 ř. zák. Podle platného práva (§ 150 platového zákona a § 69 (2) nařízení čís. 15/1927 sb. z. a n.) mají administrativní srážky za všech okolností býti vymáhány. Avšak tímto předpisem není řešena otázka, zda administrativní srážky mají dříve ze služebního platu býti odečteny. Podle názoru rekursní stolice jsou směrodatné v této otázce tyto úvahy: daně a sociální příspěvky jsou závazky, které stíhají příjmy zaměstnance; tyto závazky nesouvisejí s pracovní smlouvou, již uzavřel zaměstnanec se zaměstnavatelem. Tyto srážky byly zavedeny výlučně v zájmu zaměstnanců. Tyto dávky snižují příjmy zaměstnanců, zaměstnavatel nemá na tom přímého zájmu. Z těchto důvodů nemají administrativní srážky býti odečteny, dokud zákon nenařizuje opak.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze upříti oprávněnost. Jde především o otázku, zda-li t. zv. administrativní srážky, o nichž se zmiňuje § 150 platového zákona ze dne 24. června 1926 čís. 103 sb. z. a n. a § 69 (2) vládního nařízení ze dne 5. března 1927 čís. 15 sb. z. a n. mají býti odečteny při výpočtu oné částky služebního platu, která jest podrobena exekuci podle zákona ze dne 15. dubna 1920 čís. 314 sb. z. a n., doplněného zákonem ze dne 2. července 1924 čís. 177 sb. z. a n., se zřetelem ke změnám provedeným v § 150 platového zákona a v § 69 vládního nařízení čís. 15/1927 sb. z. a n. V dovolacím rekursu se případně zdůrazňuje, že tuto otázku jest řešiti podle platných předpisů a nikoliv — jak učinil rekursní soud na základě úvah o povaze závazků a dávek, jež prý jsou administrativně sráženy výlučně v zájmu zaměstnanců. § 150 (2) platového zákona a shodně s ním i § 69 (2) vládního nařízení čís. 15/1927 sb. z. a n. ustanovuje, že předpisy o exekuci na služební a na odpočivné platy zaměstnanců uvedených v odstavci (1) a na zaopatřovací platy jejich pozůstalých neplatí pro administrativní srážky ze služebních a odpočivných platů těchto zaměstnanců a ze zaopatřovacích platů jejich pozůstalých, jde-li o pohledávky státu ze služebního nebo pensijního poměru nebo se zřetelem na tento poměr. Tomuto ustanovení nelze rozuměti jinak, než že pohledávky státu ze služebního nebo z pensijního poměru nebo se zřetelem na tento poměr mohou býti administrativně sráženy z platů služebních, odpočivných a zaopatřovacích a že pro tyto administrativní srážky neplatí jinak platné předpisy o omezení exekuce na řečené platy. Předpisem § 1 zákona ze dne 15. dubna 1920 čís. 314 sb. z. a n. jest dlužníku zaručen volný příjem 6000 Kč ročně a nelze zajisté mluviti o »volném příjmu« ve příčině oněch částek, které stát, jsa k tomu podle platných předpisů oprávněn, dlužníku administrativně srazí ze služebního platu a vůbec mu je nevyplatí. Z řečeného vysvítá dále, že předpisy § 150 (2) platového zákona a § 69 (2) vládního nařízení čís. 15/1927 sb. z. a n. o administrativních srážkách mají týž smysl a účel, jako dřívější ustanovení § 9 zákona ze dne 21. dubna 1882, čís. 123 ř. zák., o němž se zmiňuje rekursní soud, a že tyto předpisy byly vydány v zájmu veřejném, nikoliv jen v zájmu zaměstnanců. Z toho všeho důsledně plyne závěr, že částky, které si stát podle § 150 (2) platového zákona a § 69 (2) vládního nařízení čís. 15/1927 sb. z. a n. administrativně sráží ze služebních platů, nemohou býti započítány do existenčního minima, které jest zákonem zaručeno zaměstnancům, o něž jde, na ochranu proti exekuci pro jiné pohledávky, než pro pohledávky státu zmíněné v poslední větě druhého odstavce § 150 platového zákona a § 69 vládního nařízení čís. 15/1927 sb. z. a n. Dovolacímu rekursu jest dále přisvědčiti i v tom, že t. zv. platový přídavek, který byl podle úředního sdělení ředitelství státních drah ze dne 6. února 1930 povolen usnesením vlády ze dne 14. prosince 1927 na základě § 67 vládního nařízení č. 15/1927 sb; z. a n., jest podle § 69 (1) písm. b) téhož nařízení z exekuce vyňat a nezapočítává se při výpočtu příjmu podrobeného exekuci. V §§ 67 a 124 vládního nařízení čís. 15/1927 sb. z. a n. bylo vládě vyhraženo, by určila, zda, za jakých podmínek a v jaké míře příslušejí vzhledem ke zvláštní povaze železniční služby zvláštní služební přídavky. O takový zvláštní služební přídavek tu právě jde. Ale tento zvláštní přídavek není služebním platem pomocného zaměstnance železničního, jehož služební plat se skládá podle výslovného ustanovení § 113 vládního nařízení čís. 15/1927 sb. z. a n. jen z denního platu, určeného podrobně v § 114, a z výchovného, nýbrž jest to zvláštní příjem služební, který není uveden v § 69 (1) pod písm. a) vládního nařízení č. 15/1927 sb. z. a n. a jest tudíž podle jasného předpisu § 69 (1) písm b) z exekuce vůbec vyňat. V projednávaném případě jest povinný podle úředního sdělení ředitelství státních drah ze dne 21. prosince 1929 pomocným zaměstnancem čsl. státních drah. O jeho platových poměrech platí tudíž předpisy části druhé vládního nařízení ze dne 5. března 1927 čís. 15 sb. z. a n., zejména §§ 113 a 114 o služebním platu a §§ 69 a 125 o exekuci na služební platy a o administrativních srážkách. Podle téhož úředního sdělení má povinný služební plat 685 Kč měsíčně, výchovné 175 Kč měsíčně, doplňovací přídavek ženatých 100 Kč měsíčně, přídavek na děti 75 Kč měsíčně a zvláštní platový příplatek 17 Kč 50 h. Administrativní srážky činí 51 Kč 90 h měsíčně. Podle toho, co bylo již vyloženo, lze při výpočtu příjmu podrobeného exekuci přihlížeti jen ke služebnímu platu 685 Kč měsíčně, od něhož jest odpočítati administrativní srážky 51 Kč 90 h měsíčně, takže povinnému zbývá služební plat 633 Kč 10 h měsíčně. 75% z této částky činí 474 Kč 82 h měsíčně neboli 5697 Kč 84 h ročně, a tento roční příjem musí podle § 1 zákona ze dne 15. dubna 1920 čís. 314 sb. z. a n. zůstati dlužníku volným. Soud prvé stolice tedy právem zrušil exekuci na plat povinného podle § 39 čís. 2 ex. ř. k návrhu poddlužníkovu. Oprávněnému dovolacímu rekursu poddlužníkovu do změňovacího usnesení soudu rekursního bylo proto vyhověti a usnesení prvého soudu obnoviti.

Citace:

Čís. 9965. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 11-14.