NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 2

Čís. 9176.

Zamítl-li soud prvé stolice námitku nepřípustnosti pořadu práva jakož i žalobu, do usnesení zamítajícího námitku nepřípustnosti pořadu práva, nebylo si stěžováno, odvolací soud pak ve věci zrušil rozsudek prvého soudu a vrátil mu věc, by, vyčkaje pravomoci, dále jednal, nelze žalovanému uplatňovati v rekursu na dovolací soud námitku nepřípustnosti pořadu práva.
I neoprávněně vydaný dodatek Státního pozemkového úřadu k rozhodnutí o přídělu, do něhož si nebylo stěžováno, nabývá právní platnosti.
Třeba nebylo vyhověno rekursu do zrušovacího usnesení odvolacího soudu, jest výrok o útratách rekursu ponechati konečnému rozhodnutí (§ 52 с . ř. s.), měl-li rekurs úspěch v tom, že z jeho podnětu (byť i ne vzhledem k jeho vývodům) byly opraveny směrnice pro další jednání.
(Rozh. ze dne 14. září 1929, R I 731/29.)
Žalující obec, v Čechách, domáhala se na žalovaném, by jí odevzdal do vlastnictví část pozemku a za tím účelem podepsal vkladní listinu, jíž svoluje k odpisu parcely ze vložky čís. 693 а k zápisu do nové vložky se současným vkladem zástavního práva pro žalující obec, jinak že bude lze knihovní zápisy provésti na základě rozsudku. Procesní soud prvé stolice zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva, ježto žalující obec opírá žalobní nárok o dohodu ze dne 12. září 1923, tedy o právní jednání soukromoprávní, o němž jest rozhodovati řádným soudům. Ve věci samé zamítl žalobu jako neodůvodněnou, ježto žalobní prosba jest tak neurčitá, že by podle rozsudku jí vyhovujícího nebylo lze povoliti exekuci. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a uložil prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, v jednání pokračoval a znovu rozhodl. Důvody: Žalobce opírá žalobu o ústní dohodu, která byla za spolupůsobení Státního pozemkového úřadu dne 12. září 1923 uzavřena mezi žalující obcí s jedné a žalovaným s druhé strany, toho znění, že žalující obec upustila od nároku na příděl celých parcel číslo kat. 267, 333 a 315 a souhlasila s tím, by tyto parcely byly přiděleny žalovanému, když tento se zavázal, že přenechá žalující obci kdykoliv z parcely čís. kat. 267 část ve výměře 15 ha a z parcely čís. kat. 333 po případě čís. kat. 315, nebude-li rozebrána pro drobný příděl, část se strany jižní ve výměře 5 ha za cenu nabývací. Žalovaný doznává, že u Státního pozemkového úřadu bylo o přenechání pozemků ze zbytkového statku, který měl obdržeti, jednáno, že o tomto jednání byl sepsán úřední záznam ze dne 12. září 1923 v tom smyslu, že žalující obec má obdržeti ze zbytkového statku část pozemků k účelům stavebním, že však s tím nesouhlasil, ale úřední záznam podepsal. Z toho patrno, že o přenechání části pozemků ze zbytkového statku bylo skutečně jednáno. Prokáže-li se, že dohoda se stala tak, jak ji žalobkyně tvrdí, není pochybnosti o tom, že zbytkový statek měl se dostati žalovanému jen pod tou podmínkou, že žalovaný postoupí z něho část pozemků žalující obci. A poněvadž žalovaný úřední záznam podepsal, svědčí tato okolnost o tom, že s touto podmínkou souhlasí. Zbytkový statek byl Státním pozemkovým úřadem přidělen žalovanému, ale do přidělovacího rozhodnutí nebyla tato podmínka nedopatřením Státního pozemkového úřadu pojata a teprve dodatkem k tomuto rozhodnutí ze dne 9. června 1927 žalovanému uložena za povinnost. Tím splněn byl slib žalovanému a jest na něm, by i on plnil slib žalující obci, bude-li ovšem prokázán tak, jak žalující strana jej tvrdí, poněvadž tímto ujednáním převzal by určitý závazek k obci Ú. Nejde tu proto o příslib podle § 936 obč. zák., nýbrž o určitý závazek žalovaného přenechati žalobci určité části pozemků z jeho zbytkového statku za úplatu, tedy o smlouvu mezi stranami, že na požádání žalobkyně uzavře žalovaný s ní kupní smlouvu o částech pozemků ve výměře 15 ha a 5 ha z uvedených pozemků a proto také nezáleží na tom, zda jsou tu všechny podmínky § 936 obč. zák. čili nic. Závazek žalovaného není neurčitý, jak se prvý soud domnívá, vždyť podle něho má žalovaný odevzdati určité díly pozemků, 15 ha z pozemku číslo kat. 267 a 5 ha z pozemku číslo kat. 333 se strany jižní za cenu nabývací. Je proto určený i pozemek i jeho výměra i cena. Taková dohoda není neplatná a nárok podle ní přiznaný lze vynutiti podle ustanovení § 353 ex. ř. a násl. Tím, že žalobkyně z žalobní žádosti vyloučila slova i jinak, lze tuto uvedené knihovní zápisy provésti na základě tohoto rozsudku, pouze obmezila žalobní prosbu а k takovému obmezení jest žalobkyně podle § 235 c. ř. s. oprávněna.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu žalovaného s tím, že o útratách rekursu bude uznáno jako o části nákladů sporu v konečném rozhodnutí.
Důvody:
Stěžovatel nechal výrok prvého soudce pojatý do rozsudku, že se jeho námitka nepřípustnosti pořadu práva zamítá, vejíti v právní moc a teprv nyní, když odvolací soud ve věci samé zaujal jiné stanovisko než první, jenž žalobu zamítl, přichází se zmatečností, kterou právně pojímá mylně jako zmatečnost podle čís. 3 § 477 c. ř. s., kdežto, kdyby tu zmatečnost byla, šlo by o čís. 6 cit. §. Ale tato stížnost jest, poněvadž jde zároveň o otázku § 42 třetí odstavec j. n. podle plenárního usnesení čís. 3775 sb. n. s. nepřípustná, an výrok o nepřípustnosti pořadu práva v nižších stolicích vynesený nabyl právní moci.
Co se týče věci samé, není předem správné, co uvádí stížnost, že věrný opis dohody ze dne 12. září 1923 založil žalovaný do sporných spisů a proti pravosti a správnosti že neučiněny námitky, neboť takový opis ve spisech nelze nalézti, a nikde není také udáno, že byl předložen, bylo by tedy třeba dohodu tu teprve co do jejího obsahu zjistiti, by se její právní význam mohl posouditi, avšak k tomu ani nedojde, pak-li dodatek ze dne 9. června 1927, který Státní pozemkový úřad k přídělové listině vydal, jest už právoplatný, jímž by byl, kdyby buď lhůta ke stížnosti na nejvyšší správní soud byla uplynula, aniž stížnost podána, nebo stížnost sice podána, avšak byla právoplatně zavržena, takže by rozhodnutí Státního pozemkového úřadu v dodatku tom obsažené tvořilo mezi stranami právo. (Předpis § 17 zákona o správním soudě, že stížnost ke správnímu soudu nemá na provedení výroku správního úřadu odkládacího účinku, nepřichází tu v úvahu, protože nejde o exekuci, nýbrž o otázku, zda právo (povinnost) z výroku vyvěrající nemohou býti řádným prostředkem zvrženy a výrok tedy může býti podkladem pro rozhodnutí rozepře.) Že právoplatný výrok Státního pozemkového úřadu zřídil povinnost žalovaného (právo žalující obce), které stanoví, právoplatně, vyloženo podrobně v rozhodnutí čís. 7862 sb. n. s. (zvláště pod III.), pročež se na ně odkazuje. Názor vyslovený v rozhodnutí zemského civilního soudu v Praze ze dne 24. září 1928 č. j. R II 267/28, jímž soud ten knihovní vtělení povinnosti žalovaného z výroku toho vzniklé z toho důvodu zamítl, že Státní pozemkový úřad není oprávněn vydávati dodatečná rozhodnutí o přídělu, nemá, i kdyby byl správným, zde významu, neboť posouditi to nenáleží ani knihovnímu soudu ani soudu procesnímu, nýbrž jen nejvyššímu správnímu soudu, bylo-li si do takového dodatku stěžováno; nebylo-li si stěžováno, nabývá i neoprávněně vydaný dodatek právní platnosti a tvoří právo, jak v cit. rozhodnutí čís. 7862 provedeno. Přes to sluší uvésti, že jest rozdíl, když Státní pozemkový úřad jisté ustanovení do přídělové listiny pojati nedopatřením opoměl, ač podle obsahu spisů je do ni pojati měl a pak, nedopatření postřehna, vydá proto k ní dodatek, jako zde, anebo vydal-li listinu přídělovou za doby, kdy k takovému ustanovení podle obsahu spisů příčiny nebylo a teprve později příčina taková se dostaví, jako v případě rozhodnutí čís. 8794 sb. n. s. To i odvolací soud přehlédl. Nabyl-li žalující městys z dodatku práva, jest vše ostatní, jako zda shora zmíněná dohoda byla jen smlouvou předchozí podle § 936 obč. zák. nebo jen přípravným jednáním, vůbec zda je závazná a zda a jaká práva a povinnosti mezi stranami založila, docela vedlejší a nerozhodné, neboť práva a povinnosti plynou z právoplatného dodatkového výroku Státního pozemkového úřadu i tehdy, když žádné dohody nebylo, a na dohodu došlo by teprv, kdyby výrok ten byl zvržen a uklizen. Dojde-li však na dohodu, mohou se ony právní otázky, jakou povahu měla a jaká práva a povinnosti založila, rozbírati teprv, až obsah dohody, jenž jest sporný, bude přesně znám, buď že bude stranami souhlasně přiznán nebo bezpečně dokázán, v kteréž příčině pohřešuje se ve spisech záznam Státního pozemkového úřadu, jejž tento úřad podle tvrzení žaloby prý si o ní učinil, a dlužno pak, přijde-li na ni, opatřiti především spisy Státního pozemkového úřadu na věc se vztahující. Podle těchto směrnic jest tedy dále projednávati.
Výrok o útratách spočívá na § 52 c. ř. s., kterého bylo proto nutno užíti, že, třebas stížnosti nevyhověno a napadené usnesení odvolacího soudu, rozsudek prvého soudce zrušující, bylo potvrzeno, přece stížnost má ten výsledek, že opraveny směrnice pro další jednání a zabráněno scestnosti, a třeba to není zásluhou vývodů stížnosti, která správné směrnice neuplatňuje, je to přece zásluhou jejího podání, jež nejvyššímu soudu umožnilo věc na správné právní koleje svésti.

Citace:

č. 9176. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 239-242.