NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 4210.

Řidiči povozu i motoru jest vyjímečně dovoleno předjížděti a se vyhýbati iia nesprávnou stranu (předjížděti po levé a vyhýbati se po pravé straně), avšak jen, je-li trať po této nedovolené straně naprosto volná a děje-li se předjíždění (vyhýbání) s náležitou opatrností.
Subjektivní stránka.
(Rozh. ze dne 13. června 1931, Zm I 542/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 13. května 1930, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečínem proti bezpečnosti života podle § 335 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Po věcné stránce (čís. 9 a) § 281 tr. ř.) namítá stěžovatel, že soud posoudil nesprávně především otázku objektivního zavinění; má za to, že mu nelze dávati za vinu, že se vyhýbal cyklistovi na volnou pravou stranu, an cyklista sám jel po nesprávné straně levé; poukazuje na rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 3230 a 2665, která řeší otázku, za jakých předpokladů je dovoleno předjížděti po nesprávné straně, a dovozuje, že totéž musí platiti i o vyhýbání se po nesprávné straně pro souzený případ, v němž podle názoru zmateční stížnosti byly splněny ony předpoklady. Ve směru subjektivní viny namítá, že obžalovaný nemohl předvídati, že cyklista, vyhýbající se ve směru své jízdy na právo, náhle a v posledním okamžiku strhne kolo pozdě na správnou stranu; znalec sám prý připouští, že obžalovaný nepřekročil dovolenou rychlost. Namítá posléze, že trestný čin není dán »následkem přerušení příčinné souvislosti«, najmě ne, pokud jde o těžké poranění Konráda a Rudolfa Č-a, aniž by tuto poslední námitku blíže odůvodnila. Pokud je zmateční stížnost po věcné stránce dolíčena formálně správně, není odůvodněna. Lze připustiti, že je řidiči povozu i motoru výjimečně dovoleno předjížděti a se vyhýbat! na nesprávnou stranu, tedy předjížděti po levé a vyhýbati se po pravé straně, avšak jen, je-li trať po této nedovolené straně naprosto volná a děje-li se předjíždění (vyhýbání) s náležitou opatrností. (Srovnej rozh. čís. 2665.) Lze dále připustiti, že v souzeném případě byl splněn první z těchto předpokladů (volná, dostatečně široká silnice), nikoli však druhý, an soud zjistil, že obžalovaný, zpozorovav proti sobě jedoucího cyklistu K. Č-a na nesprávné straně silnice, zmírnil sice rychlost, činící asi 30 km, avšak jen na 20 km, a že zůstal, předjížděje chodce T-a, jdoucího po levé straně, uprostřed silnice, při tom však nezmírnil rychlost vydatně tak, by zůstal pánem vozidla a byl s to v každé chvíli zastavili a mohl po případě zatočili na svou levou stranu, jak kázala nutná opatrnost v dané situaci, tím spíše, an obžalovaný nemohl věděti, jak se zachová při vyhýbání cyklista po nesprávné straně jedoucí, bude-li se vyhýbati napravo, či nalevo. Soud zjišťuje, že touto neopatrností obžalovaného byla vyvolána jedna z příčin srážky — vedle spoluzavinění cyklisty, — která měla v zápětí úraz tří osob, z něhož vzešla u Václava R-a smrt, u Konráda a Rudolfa Č-ových těžká poranění. Z těchto zjištění vyplývá, že obžalovaný spoluzavinil srážku spojenou s oněmi úrazy, ne tak vyhýbáním se cyklistovi na nesprávné straně o sobě, jako jízdou za dané nevyjasněné situace příliš rychlou a nedovolující včas předejiti nebezpečí, a neopatrným vyhýbáním, se, příčícím se základnímu předpisu § 45 min. nař. čís. 81/1910. Soud nalézací posoudil správně otázku viny obžalovaného ve směru objektivním, zjistil formálně bezvadně a odůvodnil náležitě i subjektivní zavinění obžalovaného i příčinnou spojitost mezi neopatrnou jízdou a nastalými následky. Že cyklista náhle a v posledním okamžiku strhl kolo na správnou stranu, takže to obžalovaný nemohl předvídati, soud nezjistil a znalec netvrdil; znalec jen udal, že cyklista zahnul pozdě na levou stranu, což však nevylučuje zavinění obžalovaného ani v objektivním ani v subjektivním směru, poněvadž zpozoroval cyklistu nesprávně jedoucího včas a podle toho měl povinnost zaříditi svou jízdu vzhledem k ustanovení § 45 min. nař. co do rychlosti a opatrnosti tak, by úrazu předešel, a měl také možnost si uvědomiti, že, neučiní-li tak, může ohroziti život, zdraví a tělesnou bezpečnost lidí.

Citace:

Čís. 4210. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 343-344.