Čís. 16387.

Jestliže si manželé při postoupení usedlosti vymínili doživotní výměnek částečně dělitelný, částečně a převážně nedělitelný, lze z toho usuzovati na úmysl o nedílností i dávek jinak dělitelných.
(Rozh. ze dne 13. října 1937, Rv I 709/36.)
Postupní smlouvou ze dne 27. ledna 1921 postoupil žalobce spolu se svou manželkou Marií D. jako spoluvlastnicí žalovaným dům č. p. 23 v M. s pozemky zapsanými ve vložce č. 23 pro kat. území M. Postupitelé ujednali s nabyvateli, že nabyvatelé budou postupujícím po dobu jejich života plniti každý rok jako výměnek kromě jiného: vždy po žních v čistém zrně 200 kg žita, 100 kg ječmene, 100 kg ovsa a po sklizni 500 kg přebraných jedlých brambor. Uvedený výměnek byl vložen jako reální břemeno na nemovitostech žalovaných ve vložkách 23 a 277 pro kat, území M. Tvrdě, že v řečené postupní smlouvě není ustanoveno, že má nastati nějaká změna ve výměnkářských dávkách po smrti jednoho výměnkáře a že po smrti jeho manželky zemřelé dne 4. ledna 1934 dali žalovaní žalobci po žních toho roku jen polovici uvedených výměnkářských dávek, domáhá se žalobce na žalovaných mimo jiné vydání i druhé polovice výměnkářských dávek. Soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud zamítl v té příčině žalobu. Důvody: Prvý soud nesprávně posoudil věc po právní stránce, když uznal, že žalobci přísluší po smrti jeho manželky plné výměnkové dávky ujednané v postupní smlouvě ze 27. ledna 1921 pro oba výměnkáře. Vždyť z ustanovení §§ 888 až 890 obč. zák. zřejmě vyplývá, že bylo-li slíbeno více osobám plnění dílné, jakým jsou výměnkové dávky shora uvedené, k jejichž plnění se žalovaní dotčenou postupní smlouvou zavázali, má každý z oprávněných, nebylo-li smlouvou výslovně ustanoveno jinak, nárok pouze na poměrnou část plnění připadající na něho podle počtu hlav. Ustanovení §§ 888 až 890 obč. zák. se vztahuje i na výměnkové dávky, pokud jsou dílné, a ježto v souzeném případě, jak jest patrno z uvedené postupní smlouvy, nebylo v ní výslovně ustanoveno, že po smrti jednoho z výměnkářů má zbývající výměnkář nárok na plné původně sjednané výměnkové dávky, přísluší žalobci po smrti jeho manželky pouze nárok na polovinu výměnkových dávek na něho připadající, kterou mu žalovaní za rok 1934 také poskytli, nikoliv však nárok i na další jejich polovinu, jehož se žalobou domáhá. Názor prvého soudu, že ustanovení §§ 888 až 890 obč. zák. platí pro výměnkové dávky pouze potud, pokud jsou oba výměnkáři na živu, a že žalobci po smrti jeho manželky přísluší jako jedinému oprávněnému nárok na plné výměnkové dávky, nemá opory v zákoně, neboť není zákonného ustanovení, které by něco takového stanovilo. Rovněž názor vyslovený v rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu vídeňského z 25. listopadu 1857, č. 12176 a z 25. října 1899, č. 14967 a v rozhodnutí č. 7317 Gl. U., že výměnek jest částí kupní ceny usedlosti, že dělitelné dávky výměnkové jsou v nedílné souvislosti s povinnostmi nedělitelnými, a že proto — hledíc na to, že by snížením dávek na polovinu byla značně zkrácena výživa zbývajícího výměnkáře, která má býti výměnkem zajištěna, — přísluší po smrti jednoho výměnkáře celý výměnek zbývajícímu výměnkáři, odvolací soud nesdílí, ježto pro takovýto názor není opory v platných zákonných ustanoveních, naopak jsou v rozporu s předpisy §§ 888 až 890 obč. zák. Také není v zákoně opory pro názor zastávaný Sedláčkem (Obligační právo II, str. 182), podle něhož nutno při výměnku rozlišovali, zda jde o honorování vyživovací povinnosti, či o pouhou naturální rentu, a že tam, kde byla učiněna obsahem výměnku vyživovací povinnost, nutno jednotlivé povinnosti vykládali tak, aby se jimi dosáhlo řádné a přiměřené výživy výměnkáře, a že proto lze snížiti dávky pro zbývajícího výměnkáře pouze tehdy, stačí-li dávky na polovinu snížené k jeho výživě, a proto odvolací soud Jeho názor nesdílí. Odvolací soud jsa toho názoru, že nárok na další polovinu výměnkových dávek za rok 1934, uvedených v postupní smlouvě, o niž jde, nepřísluší, neshledává rozhodujícím pro posouzení věci to, zda se žalobce nároku na tuto další polovinu výměnkových dávek vzdal, či nikoliv. Nebylo proto třeba zabývati se vývody odvolání, které napadají skutkové zjištění prvého soudu o tom, že se žalobce tím, že přijímal od žalovaných na něho připadající polovinu výměnkových dávek za rok 1934, nevzdal nároku na další polovinu těchto dávek.
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu další jednání a nové rozhodnutí.
Důvody:
Napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba výměnkáře, aby i po smrti jeho manželky byl mu neztenčeně plněn celý ujednaný výměnek, a to proto, že dávky, o které v žalobě jde, jsou dělitelné a že pozůstalý výměnkář má v takovémto případě podle §§ 888 až 890 obč. zák. jen nárok na jejich polovinu. Dotčených zákonných ustanovení se však odvolací soud v souzeném sporu dovolával neprávem, neboť oba předpisy platí jen tehdy, neprokáže-li se, že smluvci ujednali nedílné (solidárné) oprávnění, tedy že projevili úmysl (§ 914 obč. zák.), že má jim býti výměnek plněn oběma celý tak, že by pak bylo jen jejich věcí, jak se mají oň rozdělili. A o takovýto případ jde právě v souzené věci. Vždyť v postupní smlouvě bylo jen ujednáno, že žalobce s manželkou postupují nemovitosti za umluvenou postupní cenu 1500 Kč, služebnost bytu a výměnek, že služebnost bytu záleží v doživotním, užívání jedné světnice a že za výměnek si odstupující vyhrazují ročně odvádění 200 kg žita, 150 kg ječmene, 100 kg ovsa, 500 kg brambor, právo živili si jednu krávu a místo pro ni a pro hnůj, právo chovati si čtyři slepice, jedno prase, že si dále vyhrazují chlívek pro prase, místo pro dříví na dvoře a půdu nad světničkou. O tom, že by některá z těchto částečných plnění jim neměla příslušeli doživotně, t. j. až do smrti obou, ač toto poslední je výslovně uvedeno při služebnosti bytu, není ve smlouvě nic uvedeno. Z toho však, co uvedeno, jakož i z toho, že si odstupující vyhradili jako výměnek plnění částečně dělitelná, ale částečně a převážně také nedělitelná, lze vyvodili, že chtěli, aby celá ujednaná úplata za postoupenou nemovitost byla jim poskytována jako celek nedílně (solidárně), a to i byt i výměnek až do smrti obou. Tomu nasvědčuje také to, že nelze pochybovali, že polovice toho, co může stačili dvěma osobám, žijícím ve společné domácnosti k ukojení společného živobytí, nepostačí vždy k ukojení jedné z nich, když si musí sama vésti domácnost a sama se vyživovali. Podle úmyslu smluvců projeveného postupní smlouvou měl tedy býti výměnek nedílným celkem různých dávek, třebas i některé z nich jsou dělitelné. Tatáž zásada jest i v souladě s dosavadní judikaturou (Gl. U 5953, Gl. U. N. F. 7317 a neuveřejněná rozhodnutí nejvyššího soudu Rv I 288/23 a Rv II 419/28) vyslovena v § 1104 osnovy nového obč. zákona, t. j. že není-li nic jiného vyjednáno, výměnek manželům vyhrazený se smrtí jednoho z nich nezkracuje. Jest tudíž dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§ 503 č. 4 c. ř. s.) oprávněn, a bylo proto napadený rozsudek podle § 510 c. ř. s. zrušiti a bude na odvolacím soudě, aby se ještě zabýval tím, zda a pokud se žalobce vzdal práva požadovati zbývající polovinu výměnkových dávek, které mu měly býti odevzdány.

Citace:

č. 16387. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 352-355.