Čís. 4045.

Nárok toho, kdo z příkazu obce a na účet její rozprodával oděvy, přidělené jí čsl. státním oděvním ústavem pro t. zv. ošacovací akci, proti obci o vrácení přeplaceného peníze, jest nárokem soukromoprávním.
(Rozh. ze dne 8. července 1924 R I 436/24.)
Žalobce, jenž z příkazu žalované obce a na její účet rozprodával oděvy, přidělené obci pro t. zv. nouzovou ošacovací akci, domáhal se na obci jednak zaplacení toho, oč více byl vynaložil, než činilo odebrané zboží, jednak zaplacení 783 Kč 23 h, jež prý obci bezdůvodně zaplatil. Námitku nepřípustnosti pořadu práva soud prvé stolice zamítl, rekursní soud jí vyhověl a žalobu odmítl. Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu. Důvody:
Názoru rekursního soudu, že právní poměr mezi žalobcem a žalovanou obcí, z něhož jest žalováno, jest pokládati za veřejnoprávní a žalobce za pomocný orgán státu, nelze přisvědčiti. Žalobce opírá svůj nárok jednak o právní důvod, že z příkazu žalované obce a na její účet rozprodával oděvy, pro t. zv. nouzovou ošacovací akci čsl. státním oděvním úřadem v Praze žalované obci přidělené, a že za ni konal platy, jednak o právní důvod, že bezdůvodně plnil žalované obci 783 Kč 23 h. Žalovaná obec neprokázala, že byl žalobce k ní ve zvláštním poměru veřejnoprávním, zejména, že byl nějakým veřejným pomocným orgánem státním, naopak připustila ve sporu, že byl jen jejím zmocněncem, namítajíc, že jí měl složití účty z platů, za ní konaných. Není sporno, že zboží, žalované obci přidělené, bylo oděvním úřadem účtováno a zasíláno přímo na žalovanou obec a že tato byla k němu smluvní stranou, a není správným mínění rekursního soudu, že v té době soukromý obchod oděvy byl vyloučen, neboť čsl. státní oděvní úřad měl za účel jen urychliti ošacení nuzného obyvatelstva ze zásob jednak volně nakoupených, jednak úředně přidělených t. zv. právem požadovacím. (§ 3 vlád. nař. sb. 68 z roku 1918, a § 6 vlád. nař. čís. sb. 267 z roku 1919.) Jestliže žalobce podle ujednání se žalovanou obcí obstarával za ni rozprodej zboží, z akce ošacovací jí přiděleného, konal za ni platy a přijímal pro ni stržené ceny, jde zřejmě o soukromoprávní poměr mezi žalobcem a žalovanou obcí, ať již mandátní nebo komisionářský, a jest řešiti jen otázku, zda žalobcův nárok z tohoto soukromoprávního poměru jest oprávněn, o němž ovšem podle §u 1 j. n. přísluší rozhodovati řádným soudům, stejně jako o dalším jeho nároku na vrácení 783 Kč 23 h, žalované obci bez právního důvodu plněných.

Citace:

č. 4045. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 81-82.