Č. 3959.

Úrazové pojištění: I. V řízení o otázce, zda podnik podléhá úrazové povinnosti pojistné, nemá jednotlivý zaměstnanec postavení strany. — II. Proti výroku, kterým úrazová pojišťovna zaměstnanci podniku některého odpírá odškodné za utrpěný úraz, může se zaměstnanec brániti toliko žalobou na rozhodčí soud.
(Nález ze dne 29. září 1924 č. 14351/23.)
Prejudikatra: Boh. 431 adm.
Věc: Josef K. v T. proti min. soc. péče o úrazové pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Úrazová pojišťovna dělnická v Praze nepřiznala st-li výměrem z 23. května 1921 odškodné ve smyslu §§ 1 a 6 zák. z 28. prosince 1887 č. 1 ř. z. na r. 1888 za úraz, který ho stihl v podniku Karla Š., obchodníka s dřívím v T., poněvadž — nehledíc ani k otázce, zda se skutečně o úraz a jeho následky jednalo — podnik ten (obchod s dřívím) pojištěn nebyl a činnost, při níž se úraz přihodil, ve smyslu cit. zák. pojistné povinnosti není podrobena. K výměru tomu připojila pojišťovna poučení, že se z něho může st-l odvolati do 14 dnů k zsp-é.
Námitky proti výměru tomu podané zsp zamítla rozhodnutím z 4. října 1922 pro nepříslušnost, poněvadž dle § 38 úraz. zák. jest k rozhodování o nárocích na odškodné proti úrazové pojišťovně vznesených, jí však neuznaných, příslušný jediné rozhodčí soud.
Odvolání st-le zamítlo pak žal. min. soc. péče nař. rozhodnutím z důvodu rozhodnutí zsp-é. Při tom k vývodům odvolání podotklo, že výměrem úrazové pojišťovny z 13. ledna 1922 shora označený podnik v době, kdy se úraz stal, za podnik úrazovému pojišťování nepodléhající uznán byl. Proti tomuto výměru mohl podle § 18, odst. 3. úraz. zák. pouze podnikatel a státní dozorčí orgán pro pojišťovnu ustanovený podati námitky; jelikož námitky nepodali, nabyl příslušný výměr právní moci. Jiným osobám, tedy i zaměstnaným dělníkům, nepřísluší vůbec ingerence při zjišťování pojistné povinnosti a nemají ani práva námitek ani stížnosti proti rozhodnutí o pojistné povinnosti podniku.
Pokud se stížnost k tomuto soudu podaná obrací proti výroku naposled uvedenému, odpírajícímu st-li postavení strany a tudíž i legitimaci k podávání opravných prostředků v řízení o zjištění pojistné povinnosti podniku, v němž byl zaměstnán, shledal soud stížnost neodůvodněnou, řídě se úvahami rozvedenými v nál. Boh. 431 adm., s nimiž jest odůvodnění uvedeného výroku v podstatě ve shodě. Proti výroku, že k rozhodování o sporných nárocích na odškodné ve smyslu úraz. zák. příslušný jest jediné rozhodčí soud úrazovny, stížnost námitek neuvádí. Dovozuje však, že bylo povinností úřadů správních zrušiti výměr úrazové pojišťovny, pokud jím st-li udělila poučení, že může se z výměru toho odvolati k zsp-é.
Ani v tom nemohl soud dáti stížnosti za pravdu. Pokud onen výměr obsahoval výrok, že podnik, v němž st-l byl zaměstnán, nebyl v době úrazu podroben pojistné povinnosti podle zák. úraz., nemohl býti st-l oním poučením nijak zkrácen ve svých právech již proto, poněvadž, jak svrchu bylo vyloženo, při řešení této otázky vůbec práva k podávání opravných prostředků nemá. — Pokud pak oním výměrem pojišťovna odepřela st-li odškodné, jehož se domáhal, poskytuje mu § 38 úraz. zák. podle jasného znění jediný právní prostředek, totiž žalobu na rozhodčí soud. Tento soud byl by také povolán k eventuální žalobě posouditi, byla-li podána v zákonné lhůtě a tudíž také, lze-li nějaké právní důsledky a jaké vyvoditi pro posuzování včasnosti žaloby z toho, že úrazovna odepirajíc nárok na odškodné, nesprávně udala, jakým prostředkem právním se st-l proti odepření tomu má brániti. Domáhati se nápravy v tom směru postupem instancí správních jest st-li předpisem cit. § 38 zabráněno. Při tom netřeba řešiti otázku, zda by snad úřady správní mohly mocí dozorčího práva předpisem § 48 jim vyhrazeného zjednati nápravu, jíž se st-l domáhá, neboť na výkon dozorčího práva podle stálé judikatury nějaký subjektivní právní nárok, jenž by u tohoto soudu mohl býti uplatňován, nikomu, tudíž ani st-li nepřísluší.

Citace:

č. 3959. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 484-485.