NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 819.

Také předměty zaměstnavatelovy držby požívají zvýšené ochrany § 176 II c) tr. zák.
Vyhrůžka, pronesená k osobě, rozdílné od ohroženého, musí se státi v úmyslu, by se dostala ohroženému k vědomosti.
(Rozh. ze dne 28. dubna 1922, Kr II 388/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 19. dubna 1921, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže dle §§ 9, 171, 173, 174 II a), 176 II c) tr. zák., vyhověl jí však, pokud byl obžalovaný týmž rozsudkem uznán vinným zločinem veřejného násilí dle § 99 tr. zák., rozsudek v tomto směru zrušil a vrátil věc soudu nalézacímu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Po věcné stránce (čís. 9 a) § 281 tr. ř.) namítá stížnost, že nemůže býti řeči o tom, že se obžalovaný dopustil krádeže na svém zaměstnavateli (§ 176 II c.) tr. zák.), zjišťuje-li rozsudek, že odcizené železo nepochází ze skladiště dráhy, v němž byl stěžovatel zaměstnán. Avšak stížnost přehlíží, že nařízení § 176 II c) tr. zák. je dáno nejen ve prospěch vlastníků, nýbrž i pouhých držitelů (detentorů) věci, kteří si jako zaměstnavatelé zjednali práci pachatele krádeže. Přísnějším trestem snaží se tu zákon zmenšiti nebezpečenství krádeže u věcí, které jsou pachateli snáze přístupny. Tohoto účelu by nebylo dosaženo, kdyby se chránily jen předměty vlastnictví zaměstnavatelova, vždyť krádež může býti spáchána nejen na vlastníku věci, nýbrž také na jejím držiteli. V tomto případě jest zjištěno, že obžalovaný odcizil železo z držení dráhy, u níž byl jako kovář zaměstnán, a to ze zboží, svěřeného dráze k dopravě, za něž dráha ručí a jehož ztrátu musí nahraditi. Dle toho, co bylo uvedeno, nelze pochybovati o tom a mluví pro to zejména vnitřní důvod zákonného ustanovení, že také předměty držby (nejen vlastnictví) zaměstnavatelova těší se zvýšené ochraně § 176 II c) tr. zák.
Odůvodněna jest zmateční stížnost obžalovaného, pokud dle čís. 9 a) § 281 tr. ř. namítá, že nelze shledávati nebezpečí pohrůžky ve smyslu § 99 tr. zák. ve slovech obžalovaného, pronesených k svědku B-ovi, že, nežli půjde z Z., zláme E-ovi hnáty, dokud není zjištěno, že byla pronesena v úmyslu, by je svědek T-ovi vyřídil a tím ho ve strach a nepokoj uvedl. Neboť pohrůžka musí směřovati přímo nebo nepřímo proti tomu, kdo má býti uveden ve strach a nepokoj, musí býti určena k tomu, aby se mu dostala na vědomí. Toto zjištění v rozsudku schází a činí jej zmatečným, což stížnost právem vytýká. Rozsudek sice uvádí také další výrok, který obžalovaný pronesl přímo k E-ovi, »že kdyby věděl, kdo na něho udal krádež řepy, že by mu přelámal hnáty« a vyslovuje přesvědčení, že obžalovaný také tímto výrokem mínil E-a, podezřívaje ho, že ho udal z krádeže řepy. Avšak v tomto podmíněném výroku neshledaly ani obžaloba ani rozsudek nebezpečné pohrůžky, nýbrž rozsudek jím znovu odůvodňuje (vedle jiných úvah) výrok, že pohrůžka pronesená před B-em, která je jedině předmětem obžaloby, byla způsobilá, vzbuditi v ohroženém důvodnou bázeň, že bude splněna. Pro vytknutý nedostatek zjištění, rozhodného pro posouzení viny subjektivní, bylo nutno rozsudek zrušiti a uložiti nalézacímu soudu v tomto směru nové rozhodnutí, při němž dojde k nové výměře trestu, i pro zločin dokonané krádeže dle §§ 171, 173, 176 II с) tr. zák., jímž byl obžalovaný právoplatně uznán vinným.

Citace:

č. 819. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 238-239.