NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 2037.

»Trestným činem« ve smyslu §u 170 čís. 1 tr. ř. jest jen ten čin, z něhož jest obžalovaný viněn, nikoliv jiný, byť i podobný.
Zjištění, že zevně sběhla se věc tak, jak tvrdí obžalovaný, nevylučuje zjištění, že vnitřní stránka věci byla jinou, než jak se hájí obžalovaný.
Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Vyzvídání ve prospěch sovětového Ruska.
Skutečnostmi, jež mají zůstati utajeny na obranu republiky (§ 6 čís. 2 zákona), dlužno rozuměti jen věci skutečné, jež jsou v souvislosti s obranou republiky, nikoliv výmysly třetí osoby nebo věci notoricky známé.
S hlediska §u 6 čís. 2 odstavec druhý zákona se nevyhledává, by pachatel skutečnosti již skutečné vyzvěděl, nýbrž stačí k dokonanému činu, že vyvinul činnost, směřující a způsobilou k tomu, by mu zjednala znalost skutečností, opatření a předmětů v zákoně předpokládaných.
Spadá sem vyzvídání vojensko-politických skutečností, jež mají pro obranu republiky zůstati utajeny, jakož i vyžádání jmen důstojníků, jež by mohli býti získáni pro ruské zájmy.
S hlediska §u 6 čís. 2 odstavec druhý a třetí zákona nevyžaduje se nezbytně, že skutečnost, opatření nebo předmět, které tvoří vojenské tajemství, musí býti rázu výlučně vojenského; stačí, mají-li přímý vztah k vojenské obraně republiky. Spadá sem i získávání dat o vojenských dodávkách čs. továren do států spojeneckých a přátelských.
»Věrohodným« dověděním se (§ 12 odstavec druhý zákona) jest možnost, že vinník čerpal svůj poznatek buď z takového pramene nebo takovým způsobem, že subjektivně nemůže míti pochybnosti o spáchaném nebo chystaném zločinu.
(Rozh. ze dne 1. července 1925, Zm I 363/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 27. března 1925, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými a to: Ivan P-i zločinem podle §u 6 čís. 2 odstavec druhý a třetí zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 Sb. z. a n. a podle §u 8 tr. zák. a §u 6 odstavec druhý zákona, Alexander D. zločinem podle §u 6 čís. čís. 2 odstavec třetí zákona a podle §u 8 tr. zák. a §u 6 čís. 2. odstavec druhý zákona, Tamara T-û zločinem podle §u 12 odstavec druhý zákona, mimo jiné z těchto
důvodů:
Ku zmateční stížnosti Ivana P-ského: Důvod zmatečnosti čís. 3 §u 281 tr. ř. spatřuje zmateční stížnost v tom, že svědek Jiří P. přes ustanovení §u 170 čís. 1 tr. ř. a přes odpor obhajoby byl vzat do přísahy. Svědek ten vystupoval prý pod nepravým jménem Ivana R-e, byl zaměstnán v maďarských, polských a, sovětských službách, na konec v Min. Nár. Obrany, nabízel se prý obžalovanému, jak sám rozsudek uvádí, že by mu dával zprávy o čs. armádě, a již z této příčiny stal se podezřelým, že měl účastenství na trestném činu, z něhož jsou viněni obžalovaný a ostatní spoluobžalovaní. Stížnost je bezdůvodná. Nalézací soud usnesl se, vzíti svědka do přísahy, shledav, že proti jeho přísežné výpovědi není překážek §u 170 tr. ř. Tím dal soud na základě volného uvážení všech okolností případu na srozuměnou, že podle stavu věci, jaký byl v době svědkova výslechu, neuznal podezření proti svědkovi obhajobou vyslovené za důvodné; následkem toho nemůže býti řeči o porušení tohoto předpisu. Kromě toho přehlíží stížnost, že podle jasného znění §u 170 čís. 1 tr. ř. jest zde překážka přísahy jen tehdy, když jde o osoby, které jsou usvědčeny neb v podezření, že spáchaly čin trestný nebo měly účast na trestném činu, o kterém jsou vyslýchány. Z toho plyne, že za trestný čin nelze považovali jiný podobný, nýbrž právě ten, který se obžalovanému klade za vinu, to jest, pro který jest dán v obžalobu. Že však svědek měl účast na vyzvídání v továrně na letadla ve K., pokud se týče na vyzvídání, týkajícím se čs. letectví, jímž byl stěžovatel uznán vinným podle odstavce A I. 1. výroku rozsudečného, pokud se týče, že svědka tížila trestná účast ve směru, ve kterém byl stěžovatel shledán vinným podle bodu A IV rozsudečného výroku, stížnost ani netvrdí a podle stavu spisů a,ni tvrditi nemůže. O svědkově účasti na trestném činu, stěžovateli podle odstavce A I 2) za vinu kladeném (15 otázek, daných stěžovatelem svědkovi P-ovi k zodpovědění), nemůže býti rovněž řeči, když soud béře za prokázáno, že svědek o tom, že stěžovatel mu dal ku zodpovědění 15 otázek, učinil hned hlášení zpravodajskému oddělení M. N. O. Míní-li stížnost, že čin svědkův byl s trestnou činností stěžovatele v příčinné souvislosti, nekrylo by se ani to s tím, сo v příčině překážky podle §u 170 čís. 1 tr. ř. bylo uvedeno, a bylo by jen způsobilé vzbuditi pochybnosti co do plné nepodjatosti a věrohodnosti svědka, nedá se však z toho dovoditi opodstatněnost oné překážky. Při řešení otázky, o niž tu jde, nemá místa ani podstaty ani poukaz na § 27 čís. 3 zákona na ochranu republiky, ježto nalézací soud nezjistil, že svědek P. dání dotčených otázek nastrojil jako agentprovokateur, a stěžovatel sám jakoukoli vinu v tomto směru popírá. Důvod zmatečnosti podle čís. 3 §u 281 tr. ř. není proto dán.
Vnitřní rozpor podle čís. 5 §u 281 tr. ř. spatřuje stížnost v tom, že prý nalézací soud na jedné straně uznává obhajobu obžalovaného za pravdivou, na druhé straně však činí zjištění, tomu se příčící. Tak prý soud béře zodpovídáním se obžalovaného za zjištěno, že jako letecký odborník zabýval se vynálezem vrtule a to ve službách francouzských, že obchodník Č. ve Varšavě měl obžalovaného k tomu, by vynález neprodával Francii, nýbrž Československu, že sám šel s obžalovaným na čs. vyslanectví, jež obžalovaného doporučilo čs. vojenskému attaché ve Varšavě, že generál H. převžal originály patentů, a poslal je M. N. O. do Prahy, že, jak soud v rozsudku doslovně praví, dne 1. října 1923 dostavil se obžalovaný opět ku generálovi H-ému ve Varšavě, tam že mu generál řekl, že Čsl. úřady prozatím patent nekoupí, že ho však vybízejí, by se dostavil do Prahy do konstruktivní kanceláře M. N. O., kde bude pracovati, a že mu cestovné nahradí č. S. R. Přes to a přes další zjištění, že, přibyv do Prahy, dostal od pluk. K-a poukaz, by se hlásil v letecké továrně u ředitele kapitána Š-a ve Kbelích, — béře prý soud na jiném místě rozsudku za prokázaný pravý opak, že totiž obhajobě obžalovaného, že byl od M.N.O. vzat do služeb a přikázán služebně do Kbel do letecké kanceláře, by tam pracoval na svém vynálezu, nevěří a naopak jest toho přesvědčení, že obžalovaný dostal se do služeb M.N.O. jen předstíráním, že bude pracovati na vynálezu, maje ve skutečnosti v úmyslu, tam vyzvídati. Stížnost není v právu. Podrobí-li se důvody rozsudkové zkoumání ve své celistvosti, vnitřní souvislosti a. vzájemném vztahu, nemůže býti o pravém stavu věci nejmenší pochybnosti, a nelze postřetmouti vytýkaný rozpor ve zjištěních rozsudkových. Je nepochybno, že vylíčení děje, týkajícího se jednání s generálem H-ým ve Varšavě, podnětu k cestě do Prahy a přidělení do továrny ve Kbelích atd., jest ve skutečnosti jen reprodukcí obhajoby obžalovaného, jíž nalézací soud věří potud, pokud jde o zevní sběh věci. Pokud však jde o vnitřní stránku tohoto zevního jednání, totiž o záměr, obžalovaným při tom sledovaný, neshledává soud obhajobu obžalovaného pravdivou, naopak dospěl, uváživ všechny okolnosti případu k přesvědčení, že vše, co se ve Varšavě a pak událo, bylo v pravdě jen lstivým předstíráním, a že vynálezy ohledně vrtule a bomby byly obžalovanému jen záminkou, by se dostal do Čs. republiky za účelem vyzvídání a to v oboru vojenských věcí a v první řadě v oboru, stěžovateli nejbliším, v oboru aviatiky. Zhodnotiv a uváživ náležitě průvodní výsledky uznal tudíž soud, že obžalovaný nikoli nahodile, bez záměru a zejména bez trestného úmyslu, jak se brání, odebral se do Čsl. republiky a byl přijat jako smluvní úředník do továrny ve Kbelích, nýbrž že vše se stalo dle jeho úmyslu jen za tím účelem, by tam vyzvídal opatření a předměty vojenské aviatiky.
Za těchto okolností není arci důvodnou výtka, že rozsudek trpí vnitřním rozporem ve smyslu čís. 5 §u 281 tr. ř. Neboť zjištění, že událost po své zevní stránce sběhla se lak, jak obžalovaný vylíčil, může dle zákonů logického myšlení obstáti vedle zjištění, že vnitřní obsah, to jest úmysl, v jakém obžalovaný při tom jednal, byl jiným, nežli nyní tvrzený. Jdeť tu o zjištění dvou různých skutečností, jednak zevního sběhu věcí, jednak vnitřního stavu, to jest úmyslu, jednajícím při tom sledovaného; neyvlučuje proto zjištění jedno logicky zjištění druhé. Nehledíc k tomu bylo by zdůrazniti, že i za předpokladu, že příchod obžalovaného do Čs. republiky a jeho přijetí do služeb v továrně v Kbelích, se staly způsobem bezvadným, nemělo by to vlivu na posouzení věci ve prospěch obžalovaného. Jestiť dle zodpovídání se obžalovaného sama zjištěno, že v polovici prosince 1923 mu Samojlov H. sdělil, že pracuje jako vyzvedač pro Sovětské Rusko, že obžalovaného vyzval, by s ním pracoval a zprávy vojenského obsahu mu opatřoval, že obžalovaný nabídku přijal, od počátku ledna 1924 pro H-e pracoval, odevzdávaje mu zejména články o aviatice a jiných vynálezech technickovojenských a že teprve dne 14. února 1924 byl z továrny Kbelské propuštěn. Pokouší-li se stížnost, vytýkajíc jednotlivé okolnosti a hodnotíc je samostatně, dospěti k závěru, že obžalovaný neměl úmyslu a snahy, dostati se do továrny ve Kbelích za účelem vyzvídání, a že opačný závěr soudu jest v rozporu se zjištěnými skutečnostmi a nemá opory ve výsledcích průvodního řízení, není, pokud jde o probraný již rozpor, důvodná, ostatně ani po zákonu dolíčena. Stížnost uplatňuje dále, že předpoklad soudu o obžalovaném, že byl organisátorem vyzvědačské činnosti v Čs. republice, jest v rozporu se zjištěnou pravdou. Z celého materiálu prý plyne, že jediným iniciátorem byl Samojlov H. Rozsudek prý ani v jediném případě neprokazuje, že obžalovaný kohokoliv získal pro vyzvědačskou činnost, tím méně pak slučoval v jednotku všechny obžalované. Byl prý pouze subagentem H-ovým a nemohl býti hlavou vyzvědačské organisace již proto, že sověty nikdy s ním nevyjednávaly, ba o jeho osobě a činnosti ani nevěděly. Rozsudek prý odporuje sám sobě, když na jedné straně tvrdí, že organisátorem vyzvědačské činnosti byl obžalovaný, ale v celém odůvodnění dokazuje, že jím byl výhradně H. Stížnosti nelze dáti za pravdu. Nehledě ani k tomu, že okolnost, zda obžalovaný byl organisátorem, původcem a náčelníkem vyzvědačské činnosti, jest nerozhodnou pro přičítatelnost a kvalifikaci závadného jednání, nýbrž má význam jen pro otázku výměry trestu, dochází tento předpoklad — v odůvodnění rozsudku, odnášejícím se k věcí samé, ostatně výslovně neuvedený ,— plného odůvodnění ve zjištěních a úvahách rozsudkových a ve výroku soudu, že v tomto případě se jednalo o organisovanou a rozvětvenou činnost vyzvědačskou, jejímiž členy byli obžalovaní P-i, P-о, D-ev a M-ov. Vývody stížnosti nedotýkají se proto ani podstaty věci, nehledíc k jich věcné nedůvodnosti.
V dalším snaží se zmateční stížnost otřásti správností výroku soudu o tom, že obžalovaný v továrně ve Kbelích vyzvídal a měl k tomu možnost a že šlo o skutečnosti, opatření a předměty rázu důvěrného. Vývody sem spadající nejsou v pravdě než nepřípustným brojením proti volnému uvažování průvodů. Nalézací soud stojí v odůvodnění rozsudku po skutkové stránce na stanovisku, že obžalovaný v továrně ve Kbelích skutečnosti atd., týkající se vojenské aviatiky, skutečně vyzvídal, a odmítá zejména jeho obranu, že neměl možnosti к takovému vyzvídání, poukazem na posudek vojenských znalců. Prohlašuje-li stížnost tento posudek za nepřesvědčivý a namítá-li proti němu, že není ani myslitelno, že by konstruktivní detaily tak důvěrného rázu byly v továrně veřejně projednávány, dále, že dle výslovného výroku znalce jsou konstruktivní prvky důvěrné pouze, pokud jde o tak zvané »prototypy« letadel, a nikoli pozdější sériová výroba letadel, brojí v pravdě jen nepřípustně proti přesvědčení soudu. Neboť otázka věcné správnosti posudku je v řízení zrušovacím z odporu vyloučena. O správnosti a přesvědčivosti posudku znaleckého uvažuje jako o správnosti a přesvědčivosti každého jiného průvodu jen nalézací soud (§§y 258 a 288 čís. 3 tr. ř.). Zrušovací soud, jako stolice opravná, jemuž nepřísluší činiti skutková zjištění a jenž není oprávněn přezkoumávati věcnou správnost zjištění, smí toliko po formální stránce zkoumati, zda posudek znalců jest stižen některou z formelních vad §u 126 (125) tr. ř., a zda výrok soudu, o posudek ten se opírající, může býti vadou tou dotčen. Odpovídá-li posudek formelním požadavkům §u 126 tr. ř., jest další odpor proti znaleckému posudku v řízení zrušovacím vyloučen. O posudku znalců v onom směru nelze důvodně tvrditi, že trpí nedůsledností, která by před zásadami logického myšlení nemohla obstáti. Co se tkne prototypů letadel, nevyjádřili se znalci tak, jak stížnost tvrdí, nýbrž uvedli, že, jakmile bylo rozhodnuto o přijetí prototypu a použití letadla dotyčného druhu pro účely vojenské, přestává býti letadlo v mnohém případě, nikoli vždy, důvěrným. To arci nekryje se zplna s tím, co stížnost tvrdí. Namítá-li stížnost, že obžalovaný v té době ani česky neuměl a nerozuměl, dlužno poukázati k tomu, že obžalovaný při hlavním přelíčení připustil, že česky rozuměl. Ostatně měl možnost, dorozuměti se po případě i jiným jazykem, než českým. Nehledíc k tomu, mohl si obžalovaný, o němž rozsudek zjišťuje, že byl znalcem v oboru vyzvědačství a techniky aviatiky a že byl člověkem nanejvýše schopným, ba geniálním, již pouhým pozorováním nebo jinakým vhodným způsobem zjednati vědomosti o skutečnostech, opatřeních a předmětech rázu důvěrného. Stížnost namítá, že rozsudek ohledně činnosti ve Kbelích neprokázal obžalovanému ani jediného konkrétního případu, v němž vyzvídal, a že ohledně letadel spokojuje se konstatováním možnosti prozrazení, aniž by bylo dokázáno, že v rozhodné době i jen jediný prototyp v továrně byl konstruován, tím méně pak, že obžalovaný měl k němu přístup. Vývody tyto jsou jen zastřeným brojením proti přesvědčení soudu. Soud béře na základě posudku znalců arciť jen za prokázáno, že obžalovaný měl možnost vyzvídati v továrně v Kbelích. Soud však jednak vzhledem k této zjištěné možnosti, jednak vzhledem k osobnosti obžalovaného jakožto znalce v oboru vyzvědačství a techniky aviatiky, dále vzhledem ku vyvinuté jím vyzvědačské činnosti v ostatních směrech a zejména též vůči tomu, že dle vlastního doznání v době, co byl zaměstnán ve Kbelích, podával H-ovi zprávy, týkající se čs. vojenské aviatiky, jakož i vzhledem k ostatním výsledkům průvodního materiálu dospěl k závěru, že obžalovaný skutečně vyzvídal skutečnosti a předměty, jež zůstati mají utajeny pro obranu republiky. Tento závěr soudu, odpovídající zjištěnému stavu věci a postupu logičnosti, nestává se pochybným, i když obžalovanému v tomto směru nebyla dokázána bezprostřední konkrétní fakta. Neboť nalézací soud není vázán na pravidla důkazní a jest oprávněn čerpati své přesvědčení ze všeho, co je způsobilým a může sloužiti k dopátrání se materielní pravdy. Na poukaz stížnosti, že soud zjišťuje, že obžalovaný nemohl dáti H-ovi vysvětlení, poněvadž pracoval ve své kanceláři v Kbelích na vynálezu a stýkal se pouze s inženýrem N-ým, dlužno odpověděti, že tu jde zase jen o reprodukci obhajoby obžalovaného, již však soud, podrobiv ji v souvislosti s ostatními výsledky průvodními zákonnému zkoumání, neuznal správnou, ale přes ni dospěl ku přesvědčení, že obžalovaný měl možnost vyzvídati a také skutečně vyzvídal.
Co se týče přednášek válečné školy uplatňuje stížnost, že posudek znalce je v rozporu s výpovědí podplukovníka Jindřicha В-y, jenž jako svědek prohlásil, že přednášky neobsahují nic důvěrného. Podotknouti sluší, že rozpor tento by byl dán jen v tom ohledu, že znalci prohlásili za důvěrnou pouze přednášku devátou z roku 1921—1922 v jejím závěru, pojednávajícím o protiletadlové obraně hlavního města Prahy; neboť v ostatních směrech ani oni nepřiznali otázkám rázu důvěrného. Leč uplatňovaným rozporem nedoličuje stížnost rozporu podle čís. 5 §u 281 tr. ř., jenž by musil býti obsažen v samotném výroku soudcovském. Jsoucnost takovéhoto rozporu stížnost ani netvrdí. Nepřiklonil-li se soud k názoru svědka В-y, nýbrž osvojil si posudek znalců, učinil tak u výkonu práva volného hodnocení průvodů a nelze proto jeho výrok napadati uplatňováním opačného náhledu. Na věci nemění ničeho, že přednášky dávají se frekventantům válečné školy do vlastnictví a že válečnou školu navštěvují i cizozemští důstojníci. Vysloviliť znalci přes to, že shora uvedená otázka 9. ve svém závěru je otázkou rázu důvěrného, poněvadž se v ní řeší první a základní momenty protilétadlové obrany hlavního města Prahy. I když posluchačům byly přednášky písemně sdělovány, nepozbyla tím věc na své důvěrné povaze; neboť počet posluchačů byl poměrně omezeným, při čemž se nesmí přehlížeti, že přednášky, zejména ve svých důvěrných částech, byly určeny jen pro posluchače, kteří již vzhledem ku svému povolání jako důstojníci důvěrnou povahu přednášek poznati mohli a kterým již jejich povolání ukládalo samozřejmou povinnost, by důvěrné části přednášek podrželi jen pro sebe a nevynášeli jich na venek ať způsobem jakýmkoliv. Tomu, že přednáškám byla přikládána důležitost a že byly způsobilým objektem vyzvídání, nasvědčuje okolnost, stěžovatelem samým doznaná, že byl požádán sekretářem sovětské mise v Praze D-ovým, by opatřil mu přednášky čs. válečné akademie z konce roku 1923 a z počátku roku 1924. Důvěrného rázu neodnímá deváté přednášce, že je v ní řešen příklad předpokládaného útoku se strany Německa. Vždyť dotyčné základní zásady protilétadlové obrany mají v podstatě platnost, ať jde o útok s kterékoli strany a od kohokoli a vycházeli také vojenští znalci při svém posudku z tohoto stanoviska.
Stížnost namítá dále, že ani v ostatních bodech neprokazuje rozsudek, že obžalovaný vyzvídal důvěrné věci o Čs. republice. Zjišťuje prý, že dodával materiál ohledně Polska, Rumunska a Maďarska, nikde však neuvádí ani jediného případu, že vyzvěděl jakoukoliv pravdivou skutečnost důvěrného rázu ohledně Čs. republiky. «Všechny uváděné dokumenty a zprávy jsou prý padělky a obsahují nepravdivé, ba často nemožné věci, pokud pak jsou pravdivý, jsou to okolnosti čerpané z časopisů nebo jiných pomůcek veřejně prodejných (na př. ze Základů vojenských nauk, Almanachu čs. branné moci). Mluví-li zákon o skutečnostech, jež mají zůstati utajeny pro obranu republiky, má prý na mysli jen věci skutečné, jež s touto obranou jsou v souvislosti, nikoli však výmysly osoby třetí, nebo věci notoricky známé. Je prý tu proto nesrovnalost mezi zjištěnými fakty a rozsudkem. Na to dlužno odvětiti. že o nějakém rozporu ve smyslu čís. 5 §u 281 tr. ř., se spisy nebo logickém, nemůže býti řeči. O onom proto, ne, že jde o závěry a úsudky soudu, jež jakožto výsledky činnosti logické a uvažovací nelze formelně porovnávati s jednotlivými průvody, závěrům těm za podklad sloužícími. O logickém pak proto, že rozsudek v naznačených směrech nečiní o téže skutečnosti současně dvě různá navzájem se vylučující zjištění. V tom souhlasiti arci dlužno se stížností, že pod skutečnostmi, jež zůstati mají utajeny pro obranu republiky, rozuměti jest jen věci skutečné, jež s obranou republiky jsou v souvislosti, a nikoli výmysly osoby třetí nebo věci notoricky známé. V neprávu jest však stížnost, tvrdíc, že soud obžalovaného uznal vinným pro vyzvídání těchto věcí, a není také stížnost s to, svoje povšechné tvrzení doložiti konkrétně. Uplatňuje-li, že rozsudek neuvádí ani jediného případu, v němž obžalovaný vyzvěděl pravdivou skutečnost důvěrného rázu, týkající se Čs. republiky, činí tak v rozporu s obsahem rozsudku. Přehlíží na př., že u obžalovaného byly nalezeny přednášky válečné akademie o letectvu, které byly v závěru 9. přednášky důvěrné, pojednávajíce o protilétadlové obraně hlavního města Prahy a týkajíce se tudíž Čs. republiky. Pomíjí dále zjištění, že obžalovaný měl ve svých zápiscích poznamenány dotazníky, vztahující se na vojenské záležitosti a dodávání zpráv, jež mají býti v zájmu obrany Čsl. republiky utajeny. Stížnosti dlužno připomenouti i dopis ze dne 27. února 1924, který došel H-ovi od Č-ského z Vídně a jehož obsah měl obžalovaný zaznamenán ve svém denníku. Dle posudku znalců jednalo se tu o skutečný vyzvědačský dokument, žádající zprávy též rázu důvěrného, jež by mohly umožniti vytvoření představy o celkové moci čs. armády. Dále budiž poukázáno na doznání obžalovaného, podle něhož vypracoval pro H-ce zprávu o Škodových závodech, v níž uvedl jména veškerých Rusů, kteří jako inženýři slouží ve Škodových závodech; na tom prý Sovětu záleželo proto, by se dověděl, co se ve Škodovce vyrábí a zvláště co se tam vyrábí pro státy, sousedící se sovětským Ruskem. Znalci prohlásili, že získání dat o vojenských dodávkách čsl. továren, jež jsou určeny zvláště do států spojeneckých a přátelských, ohrožuje zájmy obrany vlastního státu. Poukázati sluší dále na to, že obžalovaný dle formelně bezvadných zjištění rozsudku vyzvídal skutečnosti, týkající se vojenské aviatiky v továrně na letadla ve Kbelích. Mimo to jest důležitým zjištění rozsudku, že v tomto případě jedná se rozvětvenou a organisovanou vyzvědačskou činnost provozovanou obžalovaným P-ským, P-em, D-vem a M-em. Tímto výrokem soudu jest zjištěno spolupachatelství těchto obžalovaných, při kteréžto formě trestní viny ručí jeden za všechny a všichni za jednoho a zodpovídá každý z nich za celkový výsledek společné činnosti, poněvadž všichni pachatelé jsou výkonnými orgány záměru jim společného. V důsledku toho padá každému z nich k tíži i to, co druhý v rámci jich společného úmyslu podnikl, tak jako by to byli sami předsevzali. Vůči tomu, co uvedeno, je výtka stížnosti, že není konkrétních důkazů o vyzvědačské činnosti obžalovaného, zcela lichou a bezpodstatnou a bylo by jen ještě dodati, že s hlediska §u 6 čís. 2 odstavec druhý zákona na ochranu republiky se nevyhledává k naplnění skutkové podstaty, by pachatel skutečnosti již také vyzvěděl, nýbrž že k dokonanému činu stačí, jakmile pachatel vyvine činnost, směřující a způsobilou k tomu, by mu zjednala znalost skutečností, opatření a předmětů, v zákoně předpokládaných.
Co se tkne bodu A 1 2 výroku, totiž otázek daných obžalovaným svědkovi P-ovi ku zodpovědění, namítá stížnost, že není rázu důvěrného ani těch 6 otázek, o kterých to nalézací soud uznal. Soud vzal za základ svého přesvědčení posudek znalců. Stížnost čelí svými vývody v pravdě proti hmotné správnosti posudku znalců, v kterémžto ohledu sluší poukázati k tomu, co bylo již shora uvedeno. Nehledíc k tomu jsou námitky stížnosti bezpodstatný. Co se týče otázky b) (vojenské ujednání francouzsko-československé dohody), jest na bíledni, že obžalovanému nešlo o ujednání, které bylo veřejně zapsáno v sekretariátu Společnosti národů a vzato ve shromáždění Společnosti národů na vědomí. Nalézací soud stojí také po skutkové stránce na stanovisku, že obžalovanému šlo o to, by zvedal takové vojensko-politické skutečnosti, které pro obranu republiky mají zůstati utajeny. Sdíleti nelze ani pochybnosti stížnosti ohledně otázky K (veškeré otázky vojensko-politické). Mělo prý tu býti v prvé řadě řešeno, které otázky to jsou, a bylo nutno obírati se zvlášť těmi z nich, které mají zůstati utajeny pro obranu republiky. I tu dlužno stížnosti připomenouti, že podle zjištění rozsudkových šlo obžalovanému o otázky rázu důvěrného, mající přímý vztah k vojenské obraně republiky, a jest proto tímto zjištěním s dostatečnou určitostí vymezen okruh těch otázek, jež při zodpovídání přicházely v úvahu. Vojenští znalci prohlásili, že otázky vojensko-politické považují za jedny z nejdůležitějších, nejsložitějších a že, kdyby nepříteli Čsl. republiky byly známy, přinesly by Čs. republice a její bezpečnosti škodu. V neprávu jest stížnost, míníc, že nejsou důvěrnými otázky h) a ch), ježto prý lze žádané zprávy získati snáze z veřejných schematismů a seznamů úředníků a to již dle jmen. Otázka h) zněla: »Jména a adresy maďarských a polských důstojníků, kteří by byli mohli býti získáni pro ruské zájmy«. Jest samozřejmo, že tato poslední okolnost není o sobě patrna ze schematismů. Otázka ch) byla dána takto: »Jména Rusů emigrantů, kteří jsou ve službách čs. vojenské zpravodajské služby.« I tu dlužno pokládati za samozřejmé a předpokládá to i soud, že šlo hlavně o jmenování osob, které by měly znalost o důležitých skutečnostech vojenskopolitických a byly by nakloněny jich zneužíti ku škodě Čs. republiky. To arci také nevysvítá ze schematismů a nelze seznati již z pouhého jména. Co se konečně tkne otázky c) (nové automatické a ruční pušky) uplatňuje stížnost, že nelze přejíti mlčením, jak prý to činí rozsudek, okolnost znalcem zdůrazňovanou, že otázku lze považovati za důvěrnou jen do okamžiku, než přijde zbraň do používání, soudní řízení však prý neprokázalo, že šlo o dobu před zavedením pušky v používání. Leč dle jedině směrodatných záznamů v protokolu o hlavním přelíčení vyslovil se znalec takto: »Otázka byla položena v době, kdy se jednalo o přijetí nového lehkého kulometu do Čs. armády. Zkoušky, které přijetí kulometu a jakéhokoli bojového prostředku předcházejí, jsou důvěrné a z toho důvodu byly i tyto zkoušky, konané za účelem přijetí lehkého kulometu, považovány za důvěrné.« O toto znění posudku ztroskotávají pochybnosti zmateční stížnosti.
Za nesprávné považuje stížnost podřadění vyzvídání dodávek vojenského materiálu čsl. továrnami do států spojeneckých a přátelských pod ustanovení §u 6, odstavec druhý čís. 2 a 3 zákona na ochranu republiky. Nemajíť prý takové dodávky co činiti s obranou republiky, nýbrž jde prý výhradně o otázku národohospodářskou. Než stížnost přehlíží, že zákonná ustanovení nevyžadují nezbytně, že skutečnost, opatření nebo předmět, jež tvoří vojenské tajemství, musí býti rázu výlučně vojenského; stačí, když mají přímý vztah k vojenské obraně republiky. Tento vztah vzal však nalézací soud na základě posudku znalců za dokázaný. Vysloviliť se znalci, že »získání přesných dat o vojenských dodávkách čs. továren, jež jsou určeny zvláště do států spojeneckých a přátelských, těžce ohrožuje zájmy obrany vlastního státu. Můžeť se z toho usuzovati nejen na vojenskou pohotovost spojeneckých států, kam dodávky jsou zasílány, nýbrž lze z nich též vyvoditi závěr, jakou roli může nebo bude hráti válečný prýmysl Čs. republiky a tím i celý stát v případném válečném konfliktu. Ony státy, které by byly o druhu a výši součinosti válečného průmyslu Čs. republiky orientovány, t. j. o součinnosti, která by mohla býti к jejich neprospěchu, snažily by se zajisté součinnost tuto znemožniti všemi dostupnými prostředky.« Vůči tomuto posudku nemůže býti nejmenší pochybnosti, že i získání dat o vojenských dodávkách může se úzce dotýkati branné zdatnosti republiky za války a že vyjevení jejich cizí moci může tuto zdatnost oslabiti a tím obranu republiky ohroziti. Právního omylu v naznačeném směru tu proto není.
Ku zmateční stížnosti Tamary Τ-ů: Stížnost dovolává se číselně důvodu zmatečnosti čís 10 §u 281 tr. ř.; vzhledem k jejímu návrhu na sproštění stěžovatelky z obžaloby mohl by však přicházeti v počet pouze důvod čís. 9 a) citovaného §u. Leč důvod ten není téměř vůbec po zákonu dolíčen, poněvadž stížnost obírá se takřka veskrze jen skutkovou stránkou případu. Napadá předpoklad soudu, že stěžovatelka věděla, že Samojlov H. a P~i jsou zvědy vojenskými, snažíc se dokázati, že mohla míti nanejvýše vědomí o tom, že jsou vyzvědači politickými. Nalézací soud dovodil však své přesvědčení z toho, že stěžovatelka s obžalovaným P-em napsala a odevzdala P-ému dokument o objednávce zbraní Rumuskem ve Škodovce. O závěru tom nelze tvrditi, že nemůže obstáti před zákony logického myšlení. Z toho plyne, že po přesvědčení soudu v onom směru jsou v rozsudku uvedeny důvody, a že stížnosti nelze přiznati úspěch ani potud, pokud by dotyčné vývody poukazovaly k námitce nedostatku důvodů pro onen výrok a tím formálnímu zmatku podle čís. 5 §u 281 tr. ř., o němž by bylo lze mluviti jen tehdy, kdyby pro rozhodná skutková zjištění v rozsudku nebyly uvedeny vůbec důvody, nebo kdyby uvedené důvody, nejsouce se závěrem z nich odvozeným v logické souvislosti, ve skutečnosti důvody vůbec nebyly. Je tudíž odpor stížnosti pouhým nepřípustným brojením proti formálně bezvadnému skutkovému zjištění nalézacího soudu (§§y 258, 288 čís. 3 tr. ř.). Stížnost uplatňuje dále, že povinnost neodkladného oznámení pro obžalovanou byla by prý dána pouze tehdy, kdyby se o zločinném podniku dozvěděla způsobem věrohodným. Ani o H-ovi ani o P-ém nebyla prý však stěžovatelka přesvědčena věrohodně, že by podnikali něco zločinného. Stížnosti nelze dáti za pravdu. Zákon rozumí věrohodným dozvěděním se možnost, že vinník buď z takového pramene nebo takovým způsobem čerpal svůj poznatek, že subjektivně nemůže míti o chystaném nebo spáchaném zločinu pochybnosti. Nalézací soud pak z té okolnosti, že obžalovaná sepsala pro P-ského dokument o dodávce zbraní Rumunsku ze Škodovky, jakož i vzhledem ku styku, jejž měla s H-em a P-ým, usoudil, že obžalovaná byla subjektivně přesvědčena o tom, že oba jmenovaní jsou zvědy vojenskými a že vyzvídají skutečnosti v §u 6 čís. 2 odstavec druhý a třetí zákona na ochranu republiky uvedené. Tento úsudek soudu, týkající se vědomosti stěžovatelky v naznačeném směru, je zjištěním skutkovým, jejž lze v odpor bráti jen, jest-li stižen některou z vad v čís. 5 §u 281 t. ř. výlučně vypočtených, nikoli však způsobem stížností voleným, to jest polemikou proti přesvědčení soudu a uplatňováním protiúvah a protidůvodů. Měla-li stěžovatelka podle přesvědčení soudu onu vědomost, bylo na ní, by oznámení učinila neodkladně, a nemůže ji ospravedlniti, S4
že se myšlénkou, oznámiti věc čs. vládě, jen zabývala, avšak předsevzetí toho neuskutečnila. Bylo proto zavrhnouti i zmateční stížnost této obžalované pro nedostatek důvodů.

Citace:

č. 2037. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 387-396.