Čís. 9810.

V odvolání jest stručně a přesně označiti důvody, z nichž odvolatel napadá rozsudek, a vyložiti okolnosti, tyto důvody opodstatňující. Není-li tomu tak, jest odvolání odmítnouti.
(Rozh. ze dne 10. dubna 1930, R I 237/30).
Odvolací soud zamítl odvolání podle § 474, druhý odstavec, c. ř. s. Důvody: Odvolavší se strana napadá rozsudek v celém rozsahu a uplatňuje jako odvolací důvody 1) neúplnost řízení, 2) nesprávné právní posouzení věci, 3) porušení zákona. Odvolací návrh zní, by rozsudek byl změněn, po případě zrušen a odpůrce odsouzen k náhradě útrat prvé a druhé stolice. Jak zřejmo z odvolacího spisu, vypočítává odvolatel jen odvolací důvody neúplnosti řízení, nesprávného právního posouzení a porušení zákona, aniž by blíže uváděl okolnosti, o které opírá oprávnění k jednotlivým uplatňovaným důvodům odvolacím. Pouhý výpočet odvolacích důvodů o sobě nestačí (kom. Neumann str. 1395). Toto nedostatečné označení odvolacích důvodů má v zápětí, že platné § 467 čís. 3 c. ř. s. odpovídající odvolání nebylo podáno a muselo proto býti ve smyslu § 474 druhý odstavec c. ř. s. zamítnuto. Leč odvolání nevyhovuje ani předpisu § 467 čís. 3 c. ř. s. co do odvolacího návrhu, neboť se navrhuje jen zrušení, po případě změna napadeného rozsudku, aniž by bylo blíže uvedeno, jaká změna se navrhuje, kterýžto návrh nelze pokládati za určitý návrh odvolací takže i z tohoto důvodu bylo odvolání po rozumu § 474 druhý odstavec c. ř. s. zamítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Odvolací soud odmítl správně (v usnesení nesprávně uvedeno »zamítá«) žalobcovo odvolání, poněvadž neodpovídá předpisu § 467 čís. 3 c. ř. s. Odvolatel, jenž se domáhá nápravy na vyšším soudě, musí svůj názor o vadnosti rozsudku projeviti, tedy vyložiti, co považuje za vlastní příčinu vadnosti rozsudku, a tyto odvolatelem vyložené příčiny jeho nespokojeností s napadeným rozsudkem jsou odvolacím důvodem v technickém slova smyslu. Stačí ovšem stručné označení důvodů odporu předepsané v § 467 čís. 3 c. ř. s., tomuto předpisu jest však rozuměti tak, že v odvolání musí bytí stručně a přesně jednak označeny důvody odvolatele, jimiž napadá rozsudek, totiž jednotlivé příčiny, které daly podnět k odvolání, jednak vyloženy jednotlivé okolnosti, kterými jsou tyto důvody opodstatněny (srov.: Odpovědi minist. sprav, k dotazům o ustanoveních nových procesních zákonů, příl. k min. nař. ze dne 3. října 1897, věst. čís. 44 k § 467. čís. 3 c. ř. s.). Tomuto požadavku nevyhovuje žalobcovo odvolání, an v něm jen uvádí, že uplatňuje jako důvody odvolací neúplnost řízení, porušení zákona a nesprávné právní posouzení věci, neuvádí však, v čem shledává vadnost řízení, porušení zákona a nesprávné právní posouzení, zejména, který z právních názorů v rozsudku vyslovených napadá. Ustanovení § 492 c. ř. s. nemůže se žalobce s úspěchem dovolávati, poněvadž nemá s otázkou, o niž tu jde, nic Činiti, nýbrž obmezuje přednes ohledně odvolacích důvodů uplatňovaných řádně, t. j. podle § 467, 471 čís. 3 c. ř. s. Pochybená jest i námitka žalobcova, že stačilo, když uvedl v odvolacím spise, že uplatňuje nesprávné právní posouzení věci, ježto podle § 78 c. ř. s. nemají býti pojímány do přípravného spisu právní vývody a žalobce mohl právní vývody co do uplatněného nesprávného právního posouzení přednésti teprve při odvolacím jednání. Především nebylo odvolání odmítnuto, protože neobsahuje právní vývody, nýbrž proto, že nebyly odvolací důvody ani výslovně ani zřetelným poukazem jednotlivě uvedeny, zejména nebylo označeno, který právní názor soudu prvé stolice pokládá za nesprávný. Žalobce přehlíží však též, že odvolací soud nepřezkoumává rozsudek prvého soudu se všech vůbec i v konkrétním případě snad možných hledisek, a nemůže z úřadu sám od sebe bez výtky v odvolání přezkoumati správnost úsudků a názorů prvého soudu, nýbrž jest podle §§ 462, 467 čís. 3 a 497 c. ř. s. podle zásady projednací došedší výrazu v těchto ustanoveních vázán odvolacím návrhem i důvodem a přezkoumává rozsudek prvního soudu jen pokud a jen s té stránky, pokud jest to navrženo a uplatněnými důvody opodstatněno.

Citace:

Čís. 9810. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 544-545.