Č. 4166.

Školství. — Řízení před nss-em: Tím, že příslušný orgán státní správy zruší státní školu střední, nejsou porušena subjektivní práva obce, ve které ústav ten má své sídlo, ani práva rodičů dětí, ústav navštěvujících.
(Nález ze dne 29. listopadu 1924 č. 20885.)
Prejudikatura: Boh. 3011, 1612 a 2408 adm.
Věc: Město V., Matěj K. a spol. Ve V. (adv. Dr. Jindř. Vaníček z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (odb. rada Dr. Ant. Hrazdil) o zrušení čtyř tříd státního gymnasia.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žal. úřad zrušil nař. rozhodnutím koncem školního roku 1922/23, t. j. dnem 1. července 1923 počínajíc všechny vyšší třídy (5. až 8.) německého státního gymnasia ve V. a k provedení tohoto opatření ustanovil toto: 1. Od počátku školního roku 1923/24 ponechává se jmenovaný ústav toliko jako nižší státní gymnasium se třídami prvou až čtvrtou. 2. Osobní opatření o zaměstnání a umístění profesorů uvedeného ústavu, jež se objeví nutnými v důsledku přeměny tohoto ústavu na nižší gymnasium, budou učiněna zvláště. 3. Vysvědčení žáků z třídy čtvrté až sedmé buďtež opatřena klausulemi na odchodnou, pokud tomu nebudou na závadu předpisy školského řádu. 4. Opis smlouvy s obcí v-skou z 11. září 1874 budiž sem co nejdříve předložen za účelem provedení eventuelních dalších opatření.
Proti tomuto rozhodnutí stěžují si k nss město V., Matěj K. zemědělec ve V., Karel K., statkář ve V. a Rudolf S., účetní ve V.
Rozhoduje o stížnosti, řidil se nss těmito úvahami:
Nss-u bylo nejprve zkoumati, zda nař. rozhodnutím byla dotčena subjektivní práva st-lů, jak má na zřeteli § 2 zák. o ss.
Stížnost k dolíčení legitimace st-lů, kteří prý všichni nař. opatřením byli dotčeni ve svých subjektivních právech a zájmech, uvádí, že
Bohuslav, Nálezy správní VI. 137 1. stěžující si obec V., vyhovujíc plánu i příkazu někdejšího min. kultu a vyučování, provedla na svůj náklad podle smlouvy, uzavřené s erárem posléze dne 11. září 1874 stavbu gymnasijní budovy, zavazujíc se spolu, udržovati ji trvale v dobrém stavu a všechny opravy prováděti; uvedená obec věnovala tuto školní budovu bezplatně účelům gymnasijním a bylo toto věnování také v knihách pozemkových poznamenáno; provedením uvedené stavby získala prý obec nárok, aby nezměněného trvání ústavu bez jejího vědomí nebylo se dotýkáno.
2. Stejně získali nároku toho z uvedené smlouvy i rodiče žáků studujících a současně členové obce v-ské, jimiž jsou ostatní spolust-lé.
3. Veškeří st-lé mohou dále opírati svůj nárok i o finanční zákon Čsl. republiky z 15. srpna 1922 č. 372 Sb., kterým stanoven byl státní rozpočet státních investic pro rok 1923, a ve kterém v kapitole 13, týkající se min. škol., pod titulem 4. obsaženy jsou preliminované státní výdaje pro střední školy v Čsl. republice až včetně do dne 31. prosince 1923, při čemž v tomto preliminivaném obnosu jest zahrnut i náklad na vyšší gymnasium ve V.
4. Posléze přihlédne-li se ještě k zásadě vytčené v § 86 ústavní listiny, podle níž při správních úřadech má býti postaráno o nejvydatnější ochranu práv a zájmů občanstva, nemůže prý býti pochybnosti o dotčení subjektivních práv st-lů.
Po názoru nss-u nelze se žádného z uvedených hledisek po právu uznati, že by šlo o porušení subjektivních práv st-lů.
Ad 1. Podle vlastního tvrzení stížnosti jde o nárok obce ze smlouvy uzavřené s býv. rakouským erárem. Avšak ani stížnost netvrdí, že by bylo vůbec a zejména obci smluvně zaručeno bývalo neztenčené trvání ústavu, ani skutečně v příslušných smlouvách takové právo obci nebylo vyhražzeno. Pokud stížnost existenci subjektivního práva a postavení st-lky jakožto strany vyvozuje z pouhého fakta, že stěžující si obec podnikla pro ústav různé náklady, jest bez jakékoli opory v zákoně, neboť není vůbec předpisu, který by státu jakožto vydržovateli a správci státní školy střední, pokud se týče kompetentnímu (§ 1 zák. č. 292/1920) orgánu správy státní, bránil v tom, aby, chce-li školu zrušiti, učinil tak podle vlastního svého uvážení, a není zejména předpisu, který by v takovémto případě propůjčoval obci jakožto takové anebo po případě jménem poplatnictva nebo obyvatelstva postavení strany (srovnej nál. Boh. 3011 adm.).
Ad 2. Nezískala-li obec ze svrchu uvedené smlouvy postavení strany, mohli je tím méně uvedeným způsobem získati stěžující si rodiče žáků z titulu, že jsou členy této obce. Mínila-li by stížnost jejich charakter jakožto strany vyvozovati ze skutečnosti, že byly jejich děti žáky zrušovaných gymnasijních tříd, lze sice připustiti, že tito st-lé mají zájem na neztenčeném trvání ústavu, není však normy, která by zhušťovala tento zájem v právo strany (srovnej obdobné nálezy Boh. 1612 a 2408 adm., týkající se zrušování neb restringování škol národních).
Ad 3. Finanční zákon jen preliminuje vydání, k jichž učinění se v roce rozpočtovém vláda zmocňuje, čímž tedy nijak nestanoví se, že by účel, k jehož krytí vydání jsou preliminována, musil býti plněn. Již vzhledem k tomu nemohl dovolávaný finanční zákon zjednati st-lům legitimaci jakožto strany, pokud jde o správní akt, jímž plnění dotovaného účelu bylo sistováno.
Ad 4. Z dovolávaného § 86 ústavní listiny, stanovícího jen všeobecnou zásadu pro organisaci správních úřadů, které bez bližšího provedení nelze aplikovati na určitý případ, nelze po právu odvozovati normu, přiznávající straně v záležitostech konkretního druhu procesní legitimaci.
Tvrzení stížnosti, že nař. rozhodnutí porušilo právní sféru st-lů, není proto důvodné, i slušelo stížnost zamítnouti, aniž mohl soud zaměstnávati se dalším jejím meritorním obsahem.

Citace:

č. 4166. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 901-903.