NPD documents search: Váž. civ., 1 (1919)

Čís. 163.

Za tím účelem, by prohlášená, ale pro formální poklesek neplatná písemní závěť byla po případě uchována v platnosti jako závěť ústní, nelze žádati za výslech svědků poslední vůle dle §u 65 nespor. říz.
(Rozh. ze dne 6. května 1919, Rv I 150/19.)
V pozůstalostním řízení po Juliáně T. prohlášena byla dle §u 61 nespor. říz. soukromá písemní závěť, jíž zůstavitelčina dcera Terezie B. povolána za universální dědičku. Ježto však se objevilo, že jedním ze svědků poslední vůle, podepsaných na písemní závěti, jest tchán universální dědičky, žádala tato, tvrdíc, že poslední vůle jest za všech okolností platnou alespoň jako soukromá ústní závěť, by dle § 65 nesp. říz. vyslechnuti byli druzí dva svědci, na listině podepsaní, jakož i další osoby, jež prý k poslednímu pořízení jako jeho svědci byly přivzaty. Pozůstalostní soud (okresní soud v Kadani) návrhu vyhověl, ježto pro osud majetku po smrti zůstavitele má jeho vůle býti po výtce rozhodnou a tudiž dlužno usilovati o to, aby písemná závěť alespoň jako závěť ústní byla zachována v platnosti. Rekursní soud (krajský soud v Mostě) k stížnosti zákonných dědiců návrh universální dědičky zamítl, uváživ toto: Dle § 123 nespor. říz. náleží pozůstalostnímu soudu pouze zkoumati, zda jest zde poslední vůle co do obsahu a zevní formy bezvadní zkoumati platnost poslední vůle není, jakž plyne z §§ 123 a 126 nespor. říz., věcí soudu pozůstalostního, nýbrž, odporováno-li platnosti, věcí soudu procesního. Terezie B. vyhradila si za projednávání pozůstalosti, že uplatňovati bude účinnost poslední vůle jakožto ústního posledního pořízení. Prohlášená písemní závěť neprozrazuje svým zevnějškem, že by zůstavitelka byla zamýšlela svou poslední vůli ústně projeviti a že by tudíž listina byla pouhým záznamem poslední vůle po rozumu §u 585 obč. zák. Nutno proto dle §u 123 nespor. říz. naložiti s listinou jako s písemní závětí. Tvrdí-li oproti tomu povolaná universální dědička za odporu ostatních dědiců ze zákona, že zůstavitelka týmž projevem vůle, jenž zavdal podnět k vyhotovení listiny, zamýšlela zároveň zříditi ústní závěť před svědky, částečně jinými, než jak na listině jsou podepsáni, jedná se o spornou otázku skutkovou, kterou jen sporem lze rozřešiti, pročež výslech svědků, na listině podepsaných a dalších svědků poslední vůle byl by úkonem rozepři předbíhajícím a tudiž dle §u 2 č. 5 a 7 nespor. říz. v pozůstalostním řízení přípustným není.
Nejvyšší soud dovolacímu rekursu universální dědičky nevyhověl.
Důvody:
Ustanovení §§ 61 a 65 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854 č. 208 ř. z. vycházející ze zřejmého předpokladu, že jedná se o projev poslední vůle zůstavitelovy nově na jevo vyšlý a dosud neprohlášený, nikoliv ale, jako v tomto případě, o poslední pořízení, prohlášené již jakožto písemné, které ale dědický účastník, v jehož prospěch zní, pro nějakou vadu jsoucí na závadu jeho platnosti jakožto posledního pořízení písemného eventuelně jakožto ústní uplatňovati chce. Není pochybnosti o tom, že zůstavitel má možnost učiniti za přivzetí týchž neb jiných svědků pořízení písemní i ústní a že pak oboje dle předpisů §§ 61 a 65 cit. cís. pat. prohlásiti jest, to ale předpokládá, by se jednalo o dva samostatné projevy poslední vůle. V daném případě nebylo vůbec tvrzeno, že by zůstavitelka byla učinila poslední pořízení dvoje, písemní a ústní a netvrdila tak ani testamenární dědička Terezie B., která při projednání pozůstalosti toliko prohlásila, že vyhražuje sobě uplatňovati právoplatnost písemného pořízení Juliány T. ze dne 27. října 1916 jakožto pořízení ústního, a při slyšení stran konaném dne 10. února 1919 prostřednictvím svého zástupce učinila návrh, by právě zmíněný písemný testament uznán byl platným jakožto ústní a by za tím účelem svědkové na dotyčné listině podepsaní a další svědek tehdy přítomný jakožto svědkové poslední vůle byli slyšeni. Těmito svými návrhy a prohlášeními postavila se Terezie B. přímo na stanovisko, že není tu posledního pořízení dosud neprohlášeného a není zde tudiž věcného podkladu k úřednímu jednání ve smyslu §u 65 cit. zák. Ostatně poukazuje se stěžovatelka na správné vývody soudu rekursního.

Citace:

č. 163. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 332-333.