Čís. 14949.
K § 523 obč. zák.
žaloba zápůrčí slouží též k ochraně proti osobování si jiných práv, než služebnosti, ku př. břemen reálních, práva hypotekárního, práva spoluvlastnického, jakož i vůbec k zamezení každého bezprávného zásahu v obor vlastnictví, jež se děje jiným způsobem, než zadržováním věci.
(Rozh. ze dne 13. února 1936, Rv I 802/34.)
Žalobce — vlastník pozemku, na němž jsou studně — domáhá se žalobou podle § 523 obč. zák. zjištění, že žalovanému nepřísluší právo přes jeho pozemky choditi a ze studní těch čerpati vodu a že jest proto povinen zdržeti se čerpání vody. Nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání, v němž žalobce trval na svém právním názoru, že zápůrčí žaloba jest nepřípustná, poněvadž si neosobuje práva čerpati vodu ze studní a pokud vodu čerpá, že jedná jen z nouze.
Důvody:
Zápůrčí žaloba podle § 523 obč. zák. je žalobou o plnění z vlastnického práva čelící proti tomu, kdo ruší vlastnictví neoprávněným zásahem, a to jiným, způsobem, než zadržováním věcí. Žaloba ta domáhá se proto soudního výroku o tom, že žalobcovo vlastnictví je neobmezené a že žalovaný je podle způsobu a následků neoprávněného zásahu povinen buď uvésti věc v předešlý stav nebo zdržovati se rušebního činu nebo to i ono (rozh. č. 11630 Sb. n. s.). Neopodstatňuje ji ovšem ojedinělý rušební čin nezanechavší následků, není-li odůvodněna obava, že bude opakován (rozh. č. 12654 Sb. n. s.). Ale žaloba zápůrčí nepředpokládá vždy osobování si služebnosti se strany žalovaného, jak by se mohlo zdáti podle doslovu § 523 obč. zák.; třebaže snad zpravidla slouží k ochraně vlastnictví proti vykonávání služebnosti nebo proti obmezení, jež by mohlo tvořiti obsah služebnosti, lze ji též podati k ochraně proti osobování si jiných práv, jako břemen reálních, práva hypotekárního, práva spoluvlastnického, jakož i vůbec k zamezení každého bezprávného vsahání v obor vlastnický, jež se děje jiným způsobem, nežli zadržováním věci, a může čin rušební záležeti v jakémkoliv nakládání cizí věcí, nebo v překážení volnému výkonu práva vlastnického. Tento právní názor jest v souladu s ustálenou judikaturou nejvyššího soudu (rozh. č. 3474, 3478, 5546, 6994, 10653 Sb. n. s.). Nesejde proto na tom, že v projednávaném případě žalovaná sama přiznává, že jí nějaká služebnost nepřísluší. Stačí, že jí bylo žalobcem zakázáno, aby chodila pro vodu přes žalobcovy pozemky, a že žalovaná přes to tak opětovně činila. Námitka, že jednala z nouze, nebyla vznesena, neboť, třebaže žalovaná uvedla, že chodila pro vodu pouze tak dlouho, až její vlastní studna byla dostavěna, netvrdila přes to, že neměla jiné možnosti opatřili si potřebnou vodu.