NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3811.

Prodej zasílatelem podle čl. 310 obch. zák.
Podle čl. 310 obch. zák. náleží navrhujícímu zasílateli, aby osvědčil, že mezi ním a jeho odpůrcem uzavřena byla zasílatelská smlouva ve smyslu čl. 379 obch. zák., že z této zasílatelské smlouvy vznikla mu proti odpůrci pohledávka z důvodů čl. 382 obch. zák. a že tato pohledávka vztahuje se právě na ono spediční zboží, které bylo předmětem smlouvy zasílatelské a které má navrhovatel ve svém skladišti. Jest-li uložení spedičního zboží v zasílatelově skladišti pouze vedlejším úkonem v rámci spedičního příkazu, jest i skladištné kryto zákonným právem zástavním.
Pro návrh dle čl. 310 obch. zák. příslušným jest sborový soud prvé stolice, řízení o návrhu jest řízením mimosporným.
(Rozh. ze dne 6. května 1924, R I 335/24.)
Sborový soud prvé stolice povolil navrhovatelce prodej odpůrcova zboží, jež měla ve skladišti, pro její proti odpůrci tvrzenou pohledávku ze smlouvy zasílatelské. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud zamítl návrh na prodej.
Důvody:
Napadeným usnesením rekursního soudu potvrzeno bylo usnesení prvního soudu, jímž navrhovatelce povolen byl podle čl. 387, 375 a 310 obch. zák. a §u 47 uv. zák. k obch. zák. veřejný prodej dobytčí soli v jejím skladišti uložené, pro její proti odpůrci tvrzenou pohledávku ze zasílatelské smlouvy. Řízení při povolení takového prodeje a jeho výkonu ve smyslu čl. 310 obch. zák., §u 4 uv. zák. k obch. zák., čl. XIII. čís. 9 uv. zák. k ex. ř. a §u 385 jedn. ř. jest úkonem soudnictví mimosporného (viz zevrubné odůvodnění v plenárním usnesení nejvyššího soudního dvoru ve Vídni ze dne 22. dubna 1902, čís. 3745 z roku 1901, uveřejněného pod. čís. 591 přil. k věst.). Následkem toho řídí se i opravné prostředky předpisy §§ 9 až 16 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. a jde tudíž v tomto případě o mimořádný dovolací rekurs ve smyslu §u 16 nesp. říz. Stížnost, uplatňující zřejmou nezákonnost napadeného usnesení a jeho rozpor se spisy, jest opodstatněna. Navrhovatelka odvolává se výslovně na předpisy čl. 382 a 310 obch. zák. a bylo tedy její povinností, aby podle čl. 310 obch. zák. osvědčila: a) že mezi ní a jejím odpůrcem uzavřena byla zasílatelská smlouva ve smyslu čl. 379 obch. zák., b) že z této zasílatelské smlouvy vznikla jí proti odpůrci pohledávka z důvodů čl. 382 obch. zák., c) že tato pohledávka vztahuje se právě na ono spediční zboží, které bylo předmětem smlouvy zasílatelské a které má navrhovatelka ve svém skladišti. Z těchto okolností neosvědčila navrhovatelka původně vůbec ničeho, předložila jen dopisy ze dne 14. června 1923 a 27. června 1923 a neúplný výtah z obchodních knih ze dne 25. listopadu 1923 o saldu, a předložila teprve na vyzvání soudu úplný opis běžného účtu odpůrce ze dne 14. prosince 1923, ve kterém však objevuje se již jen nižší saldo a ze kterého není vidno, jaké povahy jsou položky tam účtované. Dále předložila navrhovatelka celou řadu opisů účtu, které svého času odpůrci posílala. Nelze sice souhlasiti se stěžovatelem, že zákon žádá přesný důkaz o tvrzených zákonných předpokladech, naopak stačí podle čl. 310 obch. zák. pouhé osvědčení, t. j. podle §u 274 c. ř. s. zjednání postačující míry pravděpodobnosti pro tvrzené okolnosti. Zdali osvědčení se podařilo, posoudí soud podle volného uvážení a přísluší toto posouzení nejen soudu prvé stolice, nýbrž i soudům opravným. Přisvědčiti však jest stěžovateli, že nižší soudy, přiklonivše se k posudku znalce a pokládajíce zákonné předpoklady za osvědčené, porušily zákon a ocitly v rozporu se spisy. Ad a) Již prvý zákonný předpoklad, totiž uzavření smlouvy zasílatelské, nelze pokládati předloženými listinami za osvědčený. I kdyby se z dopisů ze dne 14. června 1923 a ze dne 27. června 1923 dalo vyvozovati to, co tvrdí navrhovatelka, totiž že byla uzavřena smlouva zasílatelská, možno z nich a sice ze slov »auf Lager bestimmt sind« a »an Sie zur Einlagerung disponiert sind« naopak též souditi, že šlo o pouhou smlouvu schovací, jak to tvrdí odpůrce navrhovatelky. To bylo by možno vyvozovati také z účtů ze dne 28. října 1923 a 24. listopadu 1923, ve kterých navrhovatelka účtuje odpůrci čisté skladné ve značně vysokých částkách 10897 Kč 50 h a 29043 Kč 70, které pojaty byly též do kontokorentního účtu, jehož saldo 91265 Kč 06 h navrhovatelka jako pohledávku z důvodů čl. 382 obch. zák. tvrdí. To bylo by možno konečně vyvozovati také z té okolnosti, že sůl jest uložena ve skladišti nikoliv snad jen přechodně, nýbrž již od července 1923, tedy po dobu značně dlouhou, což zase zdá se souhlasiti s tvrzením odpůrce navrhovatelky, že šlo o uzavření smlouvy schovací. Osvědčení smlouvy zasílatelské nelze pokládati ani tehdy za provedené, vezme-li se v úvahu posudek znalce Viléma R-a, kterého nižší soudy k cíli doplnění nedostatečného osvědčení navrhovatelčina neprávem vyslýchaly, ježto čl. 310 obch. zák. ukládá osvědčovací povinnost navrhovateli a vylučuje nějaké obsáhlé šetření. Praví-li znalec, že běželo o kombinaci speditérských obchodů ve spojení s uložením zboží a že navrhující firma není podnikem čistě skladištním, nýbrž mezinárodním zasílatelstvím, z čehož znalec vyvozuje spediční obchody, není jeho posudek jednak případným, jednak jest unáhleným. Posudek ten není potud případným, že právě naopak speditérská firma, která má velké skladiště, jako je má navrhovatelka, jest nejzpůsobilejším schovatelem pro uložení velkého množství 149 vagonů dobytčí soli. Dále bylo by nutno dobře rozeznávati mezi přechodným uložením zboží, k dopravě určeného, jako vedlejším úkonem speditérovým a mezi uložením zboží ve skladišti speditérově jako hlavním cílem uzavřené smlouvy. Zasílatel obstarává podle čl. 379 obch. zák. zasílání zboží. Pokud zasílatel za účelem zasílání zboží do svého skladiště převezme, pokud tedy uložení zboží jest jen vedlejším jeho úkonem v rámci spedičního příkazu, náleží ovšem i uložení zboží ke smlouvě zasílatelské. Pakliže však speditér předsevezme uschování zboží samostatně, jedná nikoliv jako speditér, nýbrž jako schovatel, takové úkony nespadají pod smlouvu zasílatelskou a nejsou nároky speditérovy z takového uschování kryty zákonným právem zástavním ve smyslu čl. 382 obch. zák. V těchto směrech chybí osvědčení, že uložení dobytčí soli v tomto případě bylo jen vedlejším úkonem navrhovatelky. Ad b) a c) Nižší soudy nezabývaly se vůbec zkoumáním osvědčení, zda tvrzené pohledávky vztahují se jen na dobytčí sůl jako spediční zboží, jehož prodej byl navržen. Tímto opomenutím byl porušen zákon, neboť zákonné právo zástavní zasílatelovo vztahuje se podle čl. 382 obch. zák. jen na spediční zboží, pokud je zasílatel má ještě v držení, nebo pokud jím muže disponovati. Znalec a s ním i oba nižší soudy nepovšimli si toho, že velmi četné účty, pojaté do kontokorentního účtu, nevztahují se na dobytčí sůl, jejíž prodej byl povolen, nýbrž na jiné zboží. Ježto tedy navrhovatelka pojala do běžného účtu k tíži odpůrce také účty, které se nevztahují na dobytčí sůl, jakož i účty o čistém skladném, o kterých není osvědčeno, že vznikly ze smlouvy speditérské, nelze pokládati za osvědčenu ani výši celkového salda jakožto pohledávky z důvodu čl. 382 obch. zák. Pro nedostatek osvědčení podmínek, pro povolení navrhovaného prodeje zákonem předepsaných, bylo stížnosti odpůrce navrhovatelky vyhověti.

Citace:

č. 3811. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 696-699.