Čís. 1428.
Nepřípustnost pořadu práva, byla-li podána žaloba smluvním mlýnem (semílajícím obilí, přikázané mu státním obilním ústavem) na náhradu škody pro nedodávku obilí, jež mělo z příkazu téhož obilního ústavu dodati žalované družstvo jako komisionář ústavu.
(Rozh. ze dne 18. ledna 1922, R I 51/22.)
Procesní soud prvé stolice rozhodl věcně o žalobě, jíž domáhal se smluvní mlýn náhrady škody na hospodářském nákupním a prodejním družstvu, ježto mu nedodalo obilí, ač mu byl k tomu jako komisionáři obilního ústavu dán tímto ústavem příkaz. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek i s předchozím řízením a žalobu odmítl. Důvody: Odvolací důvod, žalovaným družstvem uplatňovaný, že tento spor nepatří na pořad práva, a tím opodstatňovaný důvod zmatečnosti § 477 čís. 6 c. ř. s., jest ospravedlněn. Pro řešení otázky, je-li právní pořad vyhražen, podává nejspolehlivější měřítko podstata a povaha právního nároku. Jedná-li se o vzájemné životní vztahy jednotlivců v jejich samostatné osamocené existenci jako stejně oprávněných právních účastníků, spadají tyto vztahy pod úpravu
soukromoprávní; jedná-li se však o právní vztahy jednotlivců jako příslušníků organických svazů, ve které jest lidská společnost rozčleněna (stát, církev, obec atd.), tudíž o postavení těchto jednotlivců, jako členů, podřízených těmto společnostem, platí předpisy veřejnoprávní. Bylo by tudíž mylné, míti za to, že dlužno řešiti otázku přípustnosti pořadu práva bez ohledu na podstatu a povahu uplatňovaného právního nároku dle toho, opírá-li se o důvod práva soukromého, ježto i právo veřejné zná právotvorné důvody stejného druhu, jako právo soukromé. Při opatřeních ve veřejném zájmu nevstupuje stát do soukromoprávního poměru
k jednotlivcům; v té příčině neplatí právo občanské. V tomto případě nebyly vztahy žalobkyně k žalovanému družstvu nikterak rázu soukromoprávního, ježto, jak žalobkyně jednala z rozkazu státního obilního ústavu, pokud se týče jeho odbočky zemského obilního ústavu v Praze, orgánů to zákonem ze dne 4. července 1917, čís. 307 ř. zák. a nařízením ze dne 26. března 1917, čís. 135 ř. zák., 22. června 1918, čís. 231 ř. zák. a nařízení ze dne 3. ledna 1919, čís. 5 sb. z. a n. povolaných v zájmu veřejném k zásobení obyvatelstva a podřízených ministerstvu pro zásobování lidu, jako smluvní mlýn zemského obilního ústavu v Praze, tak také žalované družstvo jako komisionář zmíněného obilního ústavu, který je dle § 7 čís. 1 stanov státního obilního ústavu připojených k nařízení ze dne 3. ledna 1919, čís. 5 sb. z. a n. zmocněncem zemského obilního ústavu, bylo činným pouze jako zmocněnec zemského obilního ústavu, tedy jako pomocný orgán státní správy a vstoupila do obchodního styku se žalobkyní pouze v této funkci. Ze stavu věci jde na jevo, že úkon žalovaného družstva, z něhož žalobkyně odvozuje náhradu škody, jí způsobené, stal se ve výkonu žalovaného jako zmocněnce zemského obilního ústavu.
Výkon ten sluší pokládati, třeba by žalované družstvo nebylo státním úředníkem nebo zřízencem, za výkon politické moci státní, ježto komisionáři jako zmocněnci zemského obilního ústavu, byvše stanoveni na pokyny ministerstva pro zásobování lidu, podléhají prostřednictvím zemského a státního obilního ústavu ministerstvu zásobování a jsou pomocným orgánem správy politické. V této funkci podléhá však úkon, z něhož žalobkyně nárok na náhradu škody dovozuje, předpisu dvorského dekretu ze dne 14. března 1806, čís. 758 sb. z. s., kterýž žádným pozdějším zákonem zrušen nebyl. Při posuzování této otázky jest pak nerozhodno, zda žalované družstvo ve své úřední činnosti překročilo meze své působnosti,
či nikoliv, jen když formálně vystupovalo jako orgán státní správy, poněvadž zmíněný dvorský dekret chrání státní funkcionáře před žalobou, ať již jednali ve svém oboru působnosti čili nic a poněvadž přezkoumání otázky té soudům nepřísluší, a poněvadž zde jde o opatření ve veřejném zájmu a v takovém případě, jak již výše bylo vytknuto, ani stát, ani jeho orgány (v nejširším slova smyslu) nevstupují k jednotlivcům do poměru soukromoprávního. Dle toho rozhodl prvý soud o věci, která na pořad práva nepatří. Je proto uplatňovaný žalovaným družstvem důvod zmatečnosti v § 477 čís. 6 c. ř. s. uvedený plně odůvodněn.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Odvolací soud posoudil věc napadeným usnesením správně po stránce právní. Vzhledem k rekursu postačí toto: Nezáleží na tom, že žalobou uplatňuje se nárok z náhrady škody, dvorský dekret z r. 1806 nečiní rozdílu a nařizuje prostě, by odmítnuty byly žaloby podané proti státním úředníkům pro jich úřední jednání. O takovou žalobu jde i v tomto případě, jak napadené usnesení správně dovodilo. Nezáleží na poměru, v jakém byly sporné strany k zemskému obilnímu ústavu, rozhodna je pouze
skutečnost, že v tomto případě byly obě strany činny jako mandatáři obilního ústavu, vykonávajíce jeho příkazy a že činnost jejich směřovala k dodávce a spracování obilí, t. j. věci z právního obchodu tehdy vyloučené, takže byla rázu veřejnoprávního. Z toho důvodu nelze v přijetí příkazu jednou i druhou stranou shledati kupní smlouvu. Vládní nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 404 sb. z. a n., a ze dne 6. listopadu 1920, čís. 607 sb. z. a n. , nehodí se na tento případ. Prvním upravena byla příslušnost rozhodčích soudů pro spory určitého druhu (o výši srážek z cen kupních), druhé přikazuje rozhodčím soudům spory, v nichž spornou stranou jest státní obilní úřad, obého v tomto případě není. Tím, že státnímu obilnímu ústavu propůjčena byla povaha právnické osoby, nebyl změněn veřejnoprávní ráz působnosti této instituce, záležející ve výkupu a příkazu plodin pro stát zabavených.