NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

— Čís. 7883 —
435
Čís.7883.

Ručení dráhy.
Třebas podle zákona ze dne 12. července 1902, čís. 147 ř. zák. platí pro pouliční dráhy plnou měrou zákon o povinném ručení železnic ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák., dlužno přece při zkoumání a posouzení skutkových předpokladů otázky, zdali je tu příhoda v dopravě, přihlížeti k oněm poměrům, jež tu dlužno pokládati za zákonné a normální. Příchod a odchod u zastávky elektrické dráhy nelze srovnávati s příchodem a odchodem ve staničním obvodu dráhy, věnovaném železniční dopravě. Nehoda cestujícího nebyla způsobena provozem dráhy, šlápl-li, vystoupiv bez úrazu z vozu pouliční dráhy, do prohlubeniny na silnici.
(Rozh. ze dne 16. března 1928, Rv II 858/27.)
Žalobce, vystoupiv z vozu pouliční dráhy, šlápl do prohlubeniny na silnici, upadl a zlomil si nohu. Žalobě proti dráze o náhradu škody procesní soud prvé stolice částečně vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Ze samého pojmu příhody v dopravě plyne, že úraz, který byl touto příhodou způsoben, musil se státi, když žalobcova doprava nebyla ještě ukončena. Dopravu dlužno považovati v tomto případě za ukončenou, když cestující sestoupiv na zastávce s vozu, vkročí na veřejný chodník po levé straně ve směru jízdy určený pro pěší, jak vidno z místního náčrtku. Nelze zajisté pochybovati o tom, že k normálně obvyklému způsobu dopravy je přičítati i povinnost místní dráhy udržovati ve schůdném stavu tu část silnice, která zastávku spojuje s vedlejším veřejným chodníkem ve směru jízdy. Zanedbání této povinnosti dlužno pokládati za příhodu v dopravě, došlo-li k úrazu, ať již je dráha vlastnící tělesa silničního nebo není, třebaže snad podle smlouvy s vlastníkem tělesa silničního není povinna udržovati je v řádném stavu. Vždyť je samozřejmo, že takovou smlouvou nemůže se zprostiti ručení ve smyslu § 1 zákona. Žalobci, jak zjištěno, nestal se úraz na té části silnice, kterou bylo třeba projíti cestujícímu po sestoupení s vozu, by došel na vedlejší veřejný chodník ve směru jízdy, nýbrž teprve po překročení prvé koleje a silnice mezi první a druhou kolejí u koleje druhé, po které nepřijel, uváznuv tam podpadkem v prohloubenině. Nejde tu tedy o příhodu v dopravě.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Přisvědčiti jest právnímu názoru odvolacího soudu, v dovolání z důvodu čís. 4 § 503 c. ř. s. napadenému, že tu není podmínek pro náhradní povinnost žalované podle zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. a ze dne 12. července 1902, čís. 147 ř. zák. Souzený případ týká se pouliční dráhy, hnané mechanickou silou. Třebaže podle zákona ze dne — Čís. 7883 —
436
12. července 1902, čís. 147 ř. zák. pro takové dráhy platí plnou měrou zákon o povinném ručení železnic ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. z., nutno přece při zkoumání a posuzování skutkových předpokladů otázky, zda je tu příhoda v dopravě, přihlížeti k oněm poměrům, jež tu dlužno pokládati za zákonné a normální. Takovými poměry jsou, že pouliční dráha nejezdí po pozemku ohrazeném, vyňatém z dopravy, nýbrž po silničním tělese, sloužícím veřejné dopravě, že u zastávek, zejména u zastávky zde v úvahu přicházející není zřízen zvláštní příchod a odchod, jehož by obecenstvo, používající dráhy, muselo použíti, nýbrž že naopak obecenstvo přistupuje k zastávce směrem libovolným a cestou, kterou si samo může voliti. Proto nelze příchod a odchod u zastávky srovnávati s příchodem a odchodem ve staničním obvodu dráhy, věnovaném železniční dopravě, a je tudíž pochybeno, poukazuje-li dovolatel k rozhodnutím, týkajícím se takovýchto příchodů a odchodů. Příhodou v dopravě by bylo, kdyby u zastávky byl zřízen zvláštní příchod a odchod, jehož cestujícím jest použíti, a kdyby žalovaná tento příchod a odchod zanedbala do té míry, by obecenstvo tím bylo ohrožováno. Taktéž by bylo příhodou v dopravě, kdyby se úraz stal při nastupování nebo vystupování, neboť pouliční dráha nesmí zastavovati na místě ohrožujícím bezpečnost cestujících. Podle zjištění předchozích soudů není tu žádného z těchto předpokladů, naopak žalobce, sestoupiv bez úrazu s vozu pouliční dráhy a přecházeje silniční těleso směrem, jejž si sám byl zvolil, šlápl do prohloubeniny u druhé koleje vedle trati pouliční dráhy. Nehoda nebyla tudíž v souvislosti s provozem pouliční dráhy, nýbrž jen s vadným stavem silničního tělesa na cestě zvolené žalobcem. Na tom nic nemění okolnost, že osoby jdoucí k nádraží obyčejně na onom místě přecházejí silniční těleso. Zastávky pouličních drah jsou, jak všeobecně známo, přizpůsobovány potřebám obecenstva, ale z toho nelze dovoditi, že náleží k podstatě normálního provozu pouliční dráhy, udržovati všechny cesty, vedoucí k místům od zastávky přístupným a navštěvovaným obecenstvem. Událost od pravidla se uchylující by tu byla jen tehdy, kdyby pouliční dráha zastavila na místech, kde vystupování a nastupování je spojeno s nebezpečím. Právem tudíž odvolací soud vyslovil, že úraz nebyl přivoděn příhodou v dopravě, a proto nebylo ani třeba vyviňovacího důkazu ve smyslu § 2 zák. ze dne 5. března 1869, č. 27 ř. zák. (zák. ze dne 12. července 1902, čís. 147 ř. z.). Odvolací soud pochybil však potud, že při svém rozhodnutí vycházel z předpokladu, jejž nelze uvésti v soulad s obsahem žaloby, že žalobce opírá svůj náhradní nárok výhradně jen o zákon o povinném ručení železnic. Okolnost, že žaloba byla podána u krajského jako obchodního soudu, sama o sobě neopravňuje k tomuto předpokladu. Ze žaloby, kde se výslovně uvádí, že žalovaná hrubě porušila povinnou péči, nepostaravši se o zasypání hluboké prohloubeniny těsně u koleje, a že úraz, jemuž bylo lze předejíti odstraněním příliš veliké prohloubeniny, přihodil se žalobci zaviněním žalované, vysvítá s dostatek jasně, že žalobce opírá svůj nárok též o zavinění žalované, tedy o předpoklad, jenž, když se vychází jen ze zákona o povinném ručení železnic, vůbec nepřichází v úvahu. První soud se otázkou případného zavinění žalované neobíral, maje za to, že jsou tu předpoklady zákona o ručení železnic. Odvolacímu soudu, jenž právem vyloučil ručební povinnost žalované pro nedostatek příhody v dopravě podle zákona o ručení železnic, bylo se však obírati další otázkou, zda žalovaná není povinna náhradou škody pro zavinění podle předpisů 30. hlavy obec. zák. obč., a v tomto směru doplniti řízení, v němž tato otázka nebyla náležitě probrána. Jelikož se tak nestalo, trpí řízení vadou, která zamezuje úplné vysvětlení a důkladné posouzení rozepře.

Citace:

č. 7883. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 463-465.