— 31 —
Hlavní dlužník není s rukojmím a plátcem v jednotném společenství v rozepři, jsou-li oba společně žalováni věřitelem na zaplacení dlužné částky.
A. žaloval B. a C. — hlavního dlužníka, pak ručitele a plátce — na solidární zaplacení trhové ceny.
K prvnímu roku dostavil se pouze B. a udělena mu lhůta k podání odpovědi. C. se nedostavil a vynesen ohledně něho rozsudek pro zmeškání.
V odvolání jeho uplatňován pouze důvod odvolací vedle § 471., č. 4. c. s. ř., načež soud odvolací odvolání zavrhl.
Důvody:
Dle žaloby — skutečnosti tam uvedené sluší dle § 396. c. ř. s. za pravdivé pokládati — zavázal se C. jako rukojmí a plátce, že trhovou cenu 4800 K žalobci zaplatí, zaručiv se osobně za zaplacení.
Záleželo, hledě k ustanovení §u 1357. ob. z. obč., na vůli věřitelově — neboť C. pozbyl líčeným závazkem svým beneficia ordinis (§ 1355. ob. z. obč.) — chtěl-li nejprve žalobou pohnati hlavního (původního) dlužníka neb rukojmí a plátce, aneb oba zároveň (§ 891. ob. z. obč.).
Z toho však plyne, že, ač žalovaní jsou vzhledem k předmětu rozepře ve společenství, nevztahuje se přece jen účinek rozsudku, jejž o žalobě podané vynésti jest, po rozumu §u 14. s. ř. s. k oběma společníkům v rozepři a že tito jednotnou stranu spornou netvoří. Na tom ani žalobní žádost ohledně solidárního zaplacení ničeho nemění.
Solidární obligace sama o sobě nezakládá ještě společenství jednotného ve smyslu § 14. c. s. ř., a může každý dlužník solidárního závazku pro sebe namítati, že pohledávka proti němu právě nikdy nevzešla neb nestává, aneb že dávno již pominula (§ 1354. ob. z. obč.).
Dovolací stížnost C-ova odůvodněna byla takto:
Závazek stěžovatele — sluší to připustiti — jest závazkem ve smyslu § 1357. db. z. obč., t. j. závazkem rukojmí a plátce.
Závazek tento není však závazkem samostatným, nýbrž závazkem akcesorním, jako každý závazek rukojemský, jenž sdílí osud závazku hlavního.
Důsledkem této akcessority vztahují se a působí veškery
námitky, které přísluší dlužníku hlavnímu i na závazek vedlejší rukojmího a plátce — a dále se závazkem dlužníka hlavního zaniká i
závazek rukojmího a plátce.
V tom směru dlužno poukázati na systém Krainzův při §§ 307. a 308. Dle toho jest tedy patrno, že působí-li námitky dlužníka hlavního i na závazek vedlejšího dlužníka, rukojmího a plátce, ja- — 32 —
kožto dlužníka vedlejšího, vztahují se účinky rozsudku, týkajícího se závazku dlužníka hlavního, i na závazek dlužníka vedlejšího, a že tedy tu nerozlučné společenství, jaké na mysli má § 14. c. s. ř., v tomto případě rozhodně stává a platí, prospívá tudíž jednání hlavního dlužníka i pro osobu stěžovatele. Bylo by zajisté vzhledem k svrchu uvedené akcessoritě závazku právní nonsens, aby jedna a táž žaloba, podaná společně proti hlavnímu dlužníku i proti rukojmímu a plátci, byla vyřízena při stejných námitkách oproti hlavnímu dlužníku rozsudkem žalobu zamítajícímu a oproti rukojmímu a plátci, jakožto dlužníku vedlejšímu rozsudkem odsuzujícím.
Nejvyšší soud dovolací stížnosti nevyhověl a připojil tyto
důvody:
Neprávem setrvává stěžovatel na stanovisku, že rukojmí a plátce tvoří s hlavním dlužníkem dle § 14. c. s. ř. jednotné společenství v rozepři.
Dovozuje to z okolnosti, že závazek rukojmího a plátce jest akcessorní (vedlejší), že se tudíž závazek rukojmího a plátce řídí dle závazku hlavního dlužníka, že celkový dluh i rukojemství zaniká uspokojením věřitelovým, že však týž závazek zaniká pro svou akcessorní povahu také každým jiným zánikem hlavního dluhu.
Všecko to nemůže odůvodniti vznik a trvání jednotného společenství v rozepři.
Takové společenství v rozepři jest jen tenkráte, vztahuje-li se účinek rozsudku, který má býti vynesen, na všechny společníky v rozepři, buď že tyto účinky vyplývají a) z povahy sporného právního poměru, aneb b) na základě zákonného předpisu. Poněvadž takového zákonného předpisu není, přišla by v úvahu jen povaha právního poměru.
Jednotné společenství v rozepři jest v tomto směru jen tenkráte, jsou-li oproti společníkům v rozepři právně nemožná rozličná rozhodnutí. U rukojmího a plátce (§ 1347. ob. z. obč.) tomu však tak není, poněvadž rozhodnutí může zníti rozličným způsobem dle námitek a jinakého hájení se, kteréž u hlavního dlužníka a rukojmího a plátce může zníti a utvářiti se různým způsobem.
Na tom nemůže měniti ničeho ani zdůrazňovaná akcessorní povaha závazku, poněvadž také spolužalovaný rukojmí a plátce má právo v právní rozepři zvláště uplatniti námitky, vyplývající z této vedlejší povahy závazku, což však stěžovatel opomenul učiniti. Není přípustno, aby žalovaný chtěl dohoniti to, co zameškal, teprve v řízení opravném a přednášel teprve zde námitky vyplývající z uvedené již vedlejší povahy. — 33 —
Rozhodnutí soudu odvolacího, kterým odvolání stěžovatelova
bylo zavrženo, jest tudíž po právní stránce správným, takže nebylo
lze stížnosti vyhověti.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 23. prosince 1913, č. j. R II 1218/13/1.) Flieder.