Čís. 17420.

Náhodou ve smyslu § 1311, věta 2 obč. zák. jest i zvláštní chorobná disposice, pro niž reaguje organismus poškozeného ozvláště silně na tělesné poškození.
Škůdce neodpovídá jen za stav, který bezprostředně následuje po jeho činu, nýbrž i za další stav, který byl oním bezprostředním stavem způsoben.
(Rozh. ze dne 17. října 1939, Rv I 283/39.) Žalobce přednesl, že v důsledku zranění, jež mu způsobil žalovaný v hádce, objevila se u něho opět traumatická neurosa spojená s častými záchvaty a prudkými bolestmi hlavy. Domáhá se proto na žalovaném náhrady škody, zejména nákladů za ošetřování po 2 léta, nákladů léčení, náhrady za léky a za pochůzky k lékaři, ušlého výdělku za dva roky a bolestného. Nižší soudy uznaly podle žaloby do výše zjištěné škody, odvolací soud z těchto důvodů: Jde o případ podle ustanovení § 1311, druhá věta obč. zák., podle něhož, dal-li někdo zaviněním podnět k náhodě, odpovídá za všechnu škodu, která by bez toho nebyla povstala. Náhodou jest u žalovaného zjištěná zvláštní chorobná disposice, na jejímž podkladě organismus žalovaného reaguje abnormálně silně, pokud se týče po úrazu skutečně abnormálně silně reagoval. Toto ustanovení doplňují §§ 1307, 1294 a 1295 obč. zák. ohledně přičítatelnosti zavinění pachatele. Neodpovídá tedy pachatel jen za stav, který bezprostředně následuje po jeho činu, nýbrž i za stav další, který byl způsoben oním bezprostředním stavem (Sedláček, Komentář k obč. zák.). Byl tedy důvod žaloby soudem prvé stolice zjištěn i řádně odůvodněn.
Nejvyšší soud nevyhověv dovolání, připojil se v důvodech k tomuto názoru odvolacího soudu.

Citace:

Čís. 17420. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 520-521.