Č. 3103.

Státní úředníci (Slovensko): Na výhodu podle bodu II B zásad pro úpravu osobních poměrů státních zaměstnanců na Slovensku (usnesení ministerské rady ze 27. července 1920) přísluší jednotlivému zaměstnanci právní nárok jen tehdy a potud, když a pokud mu t. zv. slovenská výhoda pravoplatným rozhodnutím úřadu byla udělena.
(Nález ze dne 12. ledna 1924 č. 132.) Věc: František G. v Bratislavě proti ministerstvu zemědělství (min. rada Dr. Otto Eisenstein) o přiznání slovenské výhody.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody:
Nař. rozhodnutím byla žádost st-lova o přiznání výhod podle odst. II B zásad pro úpravu osobních poměrů státních zaměstnanců na Slovensku usnesených v ministerské radě dne 27. července 1920 zamítnuta z toho důvodu, že st-1 přijat byl do státní služby na Slovensku ze služby soukromé a oddíl B zásad se týká pouze těch zaměstnanců, kteří byli na Slovensku přeloženi ze státní služby v jiné zemi republiky.
Stížnost neshledal nss důvodnou z těchto úvah:
Především bylo se nss zabývati námitkou žal. úřadem v odvodním spise v tom směru uplatňovanou, že st-1 může se z cit. usnesení min. rady dovolávati porušení svého subjektivního práva jen potud, pokud mu t. zv. slovenská výhoda pravoplainýrn rozhodnutím příslušného úřadu byla již přiznána.
Názoru tomuto musil nss přisvědčiti. Jde o to, zda ustanovení odst. II B cit. usnesení min. rady, jehož se st-1 dovolává, skytá státním zaměstnancům právní nárok na zkrácení postupových lhůt o 1 hodn. třídu a 2 stupně platové. Z doslovu ustanovení toho nároku takového vyvoditi nelze. Praví-li se v onom odstavci cit. usnesení min. rady, že zaměstnancům, kteří již ve státní službě jsou, může býti při jejich jmenování dle poměrů v jednotlivých resortech přiznán co do požitků postup až o 1 hodn. třídu a 2 stupně platové, stanoví se tím jednak nejzazší hranice výhody, aniž stanoveno její minimum, jednak ponechává se úřadu, aby výhodu tuto přiznal »podle poměrů v jednotlivých resortech«. Ať již při uvažování »poměrů v jednotlivých resortech« přicházejí v úvahu osobní poměry úřednictva do té doby již ustanoveného či vyšší nebo nižší potřeba úřednických sil nebo konečně i okolnosti jiné, tolik jest jisto, že usnesení min. rady nechtělo tu vázati jednotlivé resorty na přesné direktivy a že také nechtělo petentům o systemisovaná místa úřednická přiznati právní nárok na určité maximum výhody v postupu časovém a platovém. Nelze-li však z ustanovení odst. II B) cit. usnesení min. rady odvozovati právního nároku na přiznání výhody tam naznačené, pak jest ovšem zcela nerozhodno, zda st-le posuzovati jest jako úředníka, který již ve státní službě byl, či jako uchazeče o místo úřednické, nelze také mluviti o tom, že by jeho subjektivní nárok byl býval nař. rozhodnutím porušen, a jest tedy stížnost, která nárok takový tvrdí, bezdůvodnou.

Citace:

č. 3103. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 281-282.