NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 169.

I když zůstavitel vydědil své dítě z důvodu, jenž není s to obstáti před zákonem, může toto požadovati pouze díl povinný.
Okolnost, že pisatel poslední vůle použil výrazu, zůstaviteli cizího, nevadí, jen když výrazem kryta je pravá vůle zůstavitelova.
(Rozh. ze dne 6. května 1919, Rv I 221/19.)
Barbora A., majitelka selské usedlosti, dostavila se k notáři a žádala ho, by sepsal její poslední vůli, řkouc, že chce udělati dědici svého veškerého jmění syna Ondřeje a dceru Marii s vyloučením syna Martina, protože dostal celý dvůr a je tím už odbyt. Notář sepsal pak poslední vůli, kde se praví: »Za universální dědice svého veškerého jmění ustanovuji své děti Ondřeje A. a Marii A-ovou stejným dílem. Svého třetího syna Martina A. opomíjím z toho důvodu, že postoupením jemu našeho selského domu č. p. 8 v N. v nižší ceně, než jakou skutečně zahrnuje, svým otcovským i mateřským podílem, daleko jeho povinný podíl přesahujícím, odbyt byl.« Sepsanou tuto poslední vůli přečetl notář v přítomnosti svědků pořizovatelce a tato k jeho dotazu, zda přečtená vůle od- povídala její vůli, prohlásila, že jest tato poslední vůle dobře. Po smrti Barbory A-ové přihlásili se za její dědice její děti Ondřej a Marie ze závěti, její syn Martin ze zákona. Byv odkázán na pořad práva se svým odporem proti platnosti závěti, podal Martin A. na své sourozence Ondřeje a Marii žalobu, jíž domáhal se výroku, že závěť Barbory A-ové je ne- platnou a že pozůstalost po ní má se projednati dle zákonné posloupnosti, po případě pak, že žalobci přísluší alespoň díl povinný. Soud prvé stolice (krajský soud v Plzni) v prvé části žaloba zamítl, v druhé části (nárok na díl povinný) žalobě vyhověl. Rozsudek ten potvrzen soudem odvolacím i soudem nejvyšším, tímto mimo jiné z těchto důvodů: Dovolatel vyvozuje z té okolnosti, že ho matka v poslední své vůli bez důvodné příčiny pominula, vydědila, neplatnost posledního pořízení. Takovýto závěr nemá však v občanském zákoně žádné opory. Stanoví sice § 762 obč. zák., že zůstavítel v posledním pořízení své dítky obmysliti musí a že vydědění může se stati toliko z důvodů v § 768 obč. zák. vytčených — a takových zde vskutku není — než pominutí takovéhoto nepominutelného dědice nemá v zápětí neplatnost dotyčné poslední vůle, nýbrž toliko, že zkrácený dědic může domáhati se vyměření povinného dílu nebo jeho doplnění (§§ 775, 776, a 1487 tamtéž). Důvod, proč zůstavitel jedno ze svých dítek opomenul, jest proto pro platnost poslední vůle zcela lhostejným. Takovému dědici nepřísluší podíl dědický, nýbrž jen díl povinný. Nárok na přiznání a vyměření (doplnění) povinného dílu se žalobci výslovně přiznává, čímž se jeho nároky z uvedených předpisů plynoucí splňují. Vytýká-li dále dovolání, že ve spisu nalézají se slova, kterých, jak nesporno, pořizující neznala a nepoužila (jako příkladmo: »universální«), nevadí to taktéž pravosti a platnosti poslední vůle, jen když se zjistí, že obsah spisu souhlasí s vůlí pořizujícího a že tuto správně vyjadřuje. Jednotlivá slova nepadají zde na váhu. Že pak pořizující mínila vskutku žalované ustanoviti za povšechné (»universální«) dědice, veškerý svůj majetek jim zanechati, vyplývá nepochybně též z opětovných pozdějších jejích projevů, jak vskutku odvolacím sou- dem bylo vzato za zjištěno.

Citace:

č. 169. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 339-340.