Čís. 1824.
Ku podrobení se rozhodčímu soudu vídeňské bursy nestačí, že uzávěrné listy obsahují příslušnou doložku, nýbrž tato doložka musí býti výronem srovnalé, výslovně prohlášené neb aspoň předpokládané vůle stran.
(Rozh. ze dne 12. září 1922, R I 864/22.)
Proti žalobě, vznesené z obchodu u tuzemského soudu, namítl žalovaný nepříslušnost soudu, ježto dle doložky na uzávěrném listě podrobily se strany příslušnosti rozhodčího soudu vídeňské bursy. Soud prvé stolice námitce vyhověl a žalobu odmítl. Rekursní soud zamítl námitku nepříslušnosti soudu. Důvody: Prvý soud zjistil, že se mezi stranami pokud se týče jednajícími za ně zástupci při smlouvě vůbec nemluvilo o tom, že se podrobují rozhodčímu soudu vůbec, tím méně pak rozhodčímu soudu cizozemské bursy. Omluva taková mohla ovšem mezi stranami, ježto jsou protokolovanými obchodníky, uzavřena býti přijetím závěrného listu, leč prvý soud zjistil, že v závěrném listu toliko omylem škrtnuta doložka o rozhodčím soudu, ač úmyslem žalující strany nebylo, podrobiti se mu. Prvý soud míní, že tento omyl nemůže vaditi uzavření smlouvy, poněvadž nebyl druhou stranou vyvolán a nemusil jí z okolností býti nápadným. Pravda jest, že omyl nebyl druhou stranou vyvdán, leč rekursní soud jest toho názoru, že musil patrně žalovanému napadnouti. Jeť jistě něco zvláštního, naprosto neobvyklého, podrobiti se cizozemskému soudu rozhodčímu, dvojnásob pak za té známé okolnosti, že naše obchodní firmy snažily se odpoutati se od Vídně, že v tom podporovány byly vládou a že skutečně význam konkurenční Vídeňské bursy pro zboží při valutové rozluce a stále rostoucím rozdílu úplně pominul. Když pak se o rozhodčím soudu vůbec nemluvilo, musilo žalovanému napadnouti, když dotyčný odstavec byl pouze natištěn a v jeho vyhotovení i nevyplněn, že tu jde o omyl, zvláště, když prvý soud zjistil, že býval žalovaný před léty u žalující zaměstnán a věděl, že jde o předpřevratový blanket, jaké u firmy znal. Za těchto okolností byla by toho vyžadovala obchodní poctivost a důvěra, by se žalující firmy přeptal, má-li tato neujednaná a poměrům neodpovídající doložka platili. Má tedy soud odvolací za to, že žalovanému musilo očividně napadnouti, že jde u žalující o omyl, a že nedošlo k srovnalé vůli stran a ke smlouvě o rozhodčím (§§ 871 a 869 obč. zák., § 577 c. ř. s. a čl. 14 uv. zák. k c. ř. s.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Netřeba se obírati otázkou, kterou v tomto mezisporu žalující strana nadhodila, zda přiznati lze úmluvě tuzemců, podrobiti se pro určitý spor cizozemskému soudu rozhodčímu vůbec výlučnou závaznost v tom smyslu, že by důsledkem této úmluvy žádná ze stran nesměla se dovolávati příslušného soudu tuzemského, a to ani v případech, kde není zaručena povinnost tohoto cizozemského soudu, rozhodovati o takových právních věcech cizinců, neboť v tomto případě nelze uznati uplatňovanou námitku nepříslušnosti dovolaného tuzemského soudu již proto, že není tu platné úmluvy stran o podrobení se rozhodčímu soudu vídeňské bursy. Dle čl. 14 uvoz. zák. k с. ř. s. vyžaduje se k takové úmluvě smlouvy písemné. Smlouva uskuteční se jen srovnalou vůlí stran, náležitě projevenou (§ 869 obč. zák.); stanoví-li čl. 14 cit. zákona, že se kupci a členové nebo návštěvníci bursy podrobují příslušnosti bursovního rozhodčího soudu již opomenutím výtky proti přijatému uzávěrnému listu, obsahujícímu příslušné ustanovení, je tím pouze míněno, jaký význam přikládati jest takovému opominutí vzhledem na dotyčný projev vůle strany druhé. O smlouvě nemůže však býti řeči, když žádná ze stran na takovouto rozhodčí smlouvu ani nepomýšlela; byly-li přes to vyměněny uzávěrné listy, ustanovení o tom obsahující, nemá dotyčný odstavec uzávěrných listů významu, když strany prokazatelně úmluvu, tímto odstavcem naznačenou, ani nezamýšlely, neboť odstavec ten nelze v tomto případě pokládati za projev vůle žádné ze stran a nemůže také proti žádné ze stran míti důsledek, že opominutím výtky proti němu v ustanovení to svolila. O takový případ jde právě v této věci, neboť ze zjištění předchozích soudů vyplývá, že při ujednání obchodní koupě, o niž se vede spor, nebylo mezi stranami jednáno o tom, že se pro případ sporu podrobují pravomoci rozhodčího soudu vídeňské bursy, naopak jest zjištěno, že žalující strana na takovouto úmluvu ani nepomýšlela, podobné úmluvy od převratu v nižádném obchodě neučinila a jedině z nedopatření komptoiristky, ježto tato dotyčný odstavec v tištěných blanketech neškrtla, o ujednaném obchodu vydala vzájemné uzávěrné listy, obsahující právě onen tištěný odstavec o podrobení se zmíněnému bursovnímu rozhodčímu soudu. Ježto pak tyto vzájemné uzávěrky vyhotoveny jsou na tiskopisech žalující strany a tedy podnět k úmluvě takové byl by mohl jedině od strany žalující vyjíti, vyplývá z toho dále, že ani žalovaný na ujednání takové rozhodčí smlouvy nepomýšlel, to tím méně, když ani sám netvrdí, že takový úmysl slovy nebo jiným poznatelným způsobem projevil. Takovéhoto projevu vůle bylo by bývalo k uskutečnění smlouvy tím spíše třeba, ježto při nynějších, státním převratem zcela změněných poměrech obchodních a při nynější od dřívějších dob zcela odlišné obchodní zvyklosti, jak rekursní soud správně zdůrazňuje, takový smluvní úmysl nejenom předpokládati nelze, nýbrž docela za nepravděpodobný pokládati dlužno. Jestliže tedy žalovaný, ač sám takového smluvního úmyslu neprojevil a neměl, teprve na potomně z příslušného tištěného odstavce uzávěrněho listu takovouto úmluvu pro sebe uplatňuje, když se případ sporu již udál, nelze toto jeho stanovisko uznati za oprávněné již dle zásady poctivosti a víry, dle které právní jednání vykládati jest, a netřeba se v této příčině ani dovolávati zákonných předpisů o omylu § 871 obč. zák., který přece předpokládá, že mezi stranami vůle ke smlouvě aspoň projevena byla.