Č. 645.

Vyživovací příspěvek: * Požívání státní podpory nezaměstnaných nevylučuje samo o sobě nárok na vyživovací příspěvek.
(Nález ze dne 30. prosince 1920 č. 13019.)
Věc: František V. v zastoupení nezl. dětí Vlasty, Jaromíra a Miroslava V. a Marie V. v Červeném Kostelci proti vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost, podaná Františkem V. jménem nezl. dětí Vlasty, Miroslava a Jaromíra V. odmítá se jako nepřípustná: k stížnosti Marie V. zrušuje se naříkané rozhodnutí pro nezákonnost.
Důvody: Nárok, jejž Marie V. přihláškou z 19. února 1919 vznesla, aby jí přiznán byl vyživovací příspěvek za syna Josefa konajícího službu vojenskou, okresní vyživovací komise v Náchodě výměrem z 12. června 1920 č. 12309/4721 zamítla, poněvadž žadatelka bere podporu nezaměstnaných. Odvolání z tohoto výměru zemská vyživovací komise naříkaným rozhodnutím z týchž důvodů zamítla. Pokud stížnost proti rozhodnutí druhé stolice podána jest Františkem V. jménem nezl. dětí, jest nepřípustná a musila býti odmítnuta, poněvadž o nároku těchto dětí ani první ani druhou stolicí nebylo rozhodováno, nýbrž toliko o nároku Marií V. vlastním jménem a toliko pro ni samu vzneseném. Jedině tento nárok byl v pořadu instancí správních rozhodnutím zemské vyživovací komise konečně vyřízen a může tudíž jedině Marie V. po rozumu §§ 2 a 5 zákona o správním soudě toto rozhodnutí stížností bráti v odpor, nikoli však zákonný opatrovník dětí, jejichž nároky nebyly předmětem naříkaného rozhodnutí.
O stížnosti Marie V. uvážil nejvyšší správní soud toto:
Okresní vyživovací komise zamítla nárok její z důvodu, že bere podporu nezaměstnaných. Tohoto důvodu dovolává se i stolice druhá. V souvislostí s obsahem spisů nelze tomu rozuměti jinak, než že obě stolice vycházely z právního názoru, že pobírání podpory nezaměstnaných (demobilisovaných) pokud se týče příplatku pro členy domácnosti ve smyslu § 4 zákona z 10. prosince 1918 č. 63 sb. z. a n. ve znění upraveném zákonem z 12. února 1919 č. 63 sb. z. a n. samo o sobě vylučuje nárok na vyživovací příspěvek. Tento názor však nemá v zákoně opory. Zákon z 10. prosince 1918 o podpoře nezaměstnaných měl v posledním odstavci § 4 ustanovení, že demobilisovaný, jehož rodina požívá vyživovacího příspěvku, má nárok na podporu dle tohoto zákona potud, pokud tato podpora přesahuje příspěvek vyživovací. Při změně § 4 zákonem z 12. února 1919 toto ani jinaké podobné ustanovení, týkající se vyživovacího příspěvku, do onoho § pojato nebylo. Ani z původního, ani ze změněného znění § 4 nelze vyvoditi, že by zákonodárce, upravuje nárok na podporu nezaměstnaných, byl jakkoli chtěl měniti zákonné předpisy platné o nárocích na příspěvky vyživovací. Okolnost, že osoba domáhající se příspěvku vyživovacího účastná je podpor ve smyslu zákonů svrchu uvedených, nezbavuje tedy vyživovací komise nikterak povinnosti, aby zkoumaly, jsou-li dány skutkové předpoklady, za jakých zákonný nárok na příspěvky vyživovací jest odůvodněn. Otázku, zdali a pokud vyživovací komise při tomto zjišťování skutkových předpokladů nároku na výživné mají přihlížeti ke skutečnosti, že osoba dožadující se příspěvku vyživovacího jest účastná podpor nezaměstnaných, nejvyšší správní soud v daném případě zkoumati nemohl, ježto správní úřady v důsledku svého, jak vyloženo, mylného právního názoru, že podpory nezaměstnaných vylučují nárok na vyživovací příspěvek již po právu, skutkové předpoklady nároku stěžovatelčina na příspěvek vyživovací po rozumu předpisu o těchto příspěvcích platných vůbec nezkoumaly.
Naříkané rozhodnutí na onom mylném právním názoru založené muselo k stížnosti Marie V. býti dle § 7 zákona o správním soudě zrušeno.

Citace:

č. 645. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 824-825.