Čís. 17330.

Zaměstnavatel, který potvrzuje v dělnické průkazce nepravdivé údaje a tím zaviní, že zaměstnanec získává neoprávněné slevy na jízdném, je železniční správě povinen náhradou.
(Rozh. ze dne 7. června 1939, Rv I 91/39.)
Žalující stát tvrdě, že žalovaný Sch. neměl nároku na zlevněnou jízdu podle dělnické jízdenky ve smyslu, čl. 216 žel. tarifu, ježto nebyl přihlášen k nemocenskému pojištění a podnik, v němž byl zaměstnán, nebyl schválen živnostenským úřadem, domáhá se náhrady způsobené tím škody jak na žalovaném Sch., tak i solidárně na majiteli podniku B., na tomto podle bodu 240 č. 1 žel. tarifu proto, že potvrdil v dělnické průkazce údaje nepravdivé, ačkoliv prý v kontrolním útržku potvrdil svým podpisem a razítkem, že vzal na vědomost tarifní ustanovení.
Nižší soudy zamítly žalobu proti B-ovi.
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Odvolací soud vychází z předpokladu, že žalobní nárok byl vyvozován výhradně z ustanovení bodu 240 č. 1 želez. tarifu pro přepravu cestujících platného od 1. ledna 1934. To je nesporné, neboť žalobce tvrdil jak v žalobě, tak i v přípravném podání, že žalovaný Sch. jezdil na dělnickou slevu neoprávněně, že sleva jím docílená byla neoprávněná a že neoprávněným jezděním na dělnickou jízdenku byla žalobci způsobena škoda podle příslušných ustanovení tarifu bod 240 č. 2. O spolužalovaném Václavu B. tvrdil žalobce, že ručí solidárně se Sch. podle bodu 240 č. 1 tarifu, ježto potvrdil v dělnické průkazce údaje nepravdivé, ačkoliv prý v kontrolním útržku potvrdil svým podpisem a razítkem, že vzal na vědomost tarifní ustanovení. Podle ustanovení bodu 240 uvedeného tarifu není ručení držitele průkazky a zaměstnavatele za zneužití dělnické slevy jízdného obmezeno jen na případy č. 1, když zaměstnavatel a držitel průkazky potvrdili v průkazce nepravdivé nebo nepřesné údaje, nýbrž podle č. 2 nastává jejich ručení i tehdy, bylo-li slevy na jízdném získáno neoprávněně nebo zneužito a je zaměstnanec, a jde-li o zavinění zaměstnavatele, též zaměstnavatel povinen náhradou. Z tohoto ustanovení plyne, že při ručení podle č. 2 nejde jen o úzce vymezený počet případů uvedený v č. 1, týkajících se jen potvrzení nepravdivých nebo nepřesných údajů v průkazce, nýbrž o všechny případy, kdy byla získána sleva jízdného, aniž měl zaměstnanec nárok na její přiznání, a kdy zaměstnavatel svým zaviněním přispěl k neoprávněnému přiznání slevy, pro niž nebyly splněny podmínky bodu 216 a násl. tarifu. Podle ustanovení bodu 228 a násl. uvedeného tarifu jsou k zajištění správného povolení slev pouze skutečně oprávněným zaměstnancům nejen zaměstnanci, nýbrž i zaměstnavatelé povinni vzíti na vědomí příslušné tarifní ustanovení, jehož otisk je k legitimaci přiložen, a potvrditi to svým podpisem a razítkem nejen v průkazce, ale i v kontrolním ústřižku průkazky (bod 231). Toto vzetí na vědomí ustanovení železničního tarifu není pro posouzení otázky, o niž tu jde, bez významu. Podle ustanovení bodu 216 uvedeného tarifu mají nárok na zlevněnou zpáteční jízdenku jen zaměstnanci a dělníci, kteří podle lit. a) vykonávají v živnostenských nebo jiných podnicích úředně hlášených za plat práce a služby a kteří musí býti přihlášeni k nemocenskému nebo starobnímu pojištění, pokud na ně zákon o tomto pojištění platí. Žalovaný přes to, že mu jako zaměstnavateli bylo známo, jak první soud také zjišťuje, že Sch. nebyl přihlášen k nemocenskému a starobnímu pojištění a přes to, že mu bylo známo, že provoz jeho podniku byl v polovici 1934 úředně zakázán, jak to i první soud zjišťuje, průkazku jako zaměstnavatel podepisoval. B. věděl, že Sch. není sociálně pojištěn, věděl též, že provoz jeho podniku je zakázán a přes to, že tyto dvě skutečnosti jsou podmínkou pro vydání zlevněné průkazky a v souzeném případě chyběly, nesprávnost tu potvrzoval. V tom právě spočívá jeho zavinění vůči železniční správě, jíž tak způsobil škodu, a musí za ni nésti odpovědnost. Ručení zaměstnavatele B. za záznamy v dělnické zlevněné průkazce je tedy dáno podle zjištěného stavu věci netoliko podle bodu 240 č. 1. tarifu, ježto B. jako zaměstnavatel zapisoval nebo potvrzoval v průkazce nepravdivé nebo nepřesné údaje, nýbrž i podle bodu 240 č. 2 tarifu proto, že B. zavinil, že bylo slevy získáno neoprávněně. Okolnost, že podnik žalovaného B. byl v polovici roku 1934 úředně zakázán a že žalovaný Sch. přes to jezdil na zlevněnou průkazku dělnickou ještě od 15. října do 31. prosince 1934 a od 1. ledna do 13. října 1936, dotvrzuje přímo zavinění žalovaného B., který nebyl oprávněn potvrzovati měsíčně průkazku spolužalovaného Sch. v době, kdy jeho podnik byl úředně zakázán a tedy s hlediska uvedených ustanovení tarifu neexistoval. Posuzuje-li se věc s tohoto právního hlediska, nezbylo než dovolání vyhověti, napadený rozsudek zrušiti a vrátiti věc odvolacímu soudu, aby se zabýval otázkou výše požadované náhrady.

Citace:

č. 17330. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 365-367.