NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3464.

Lhůta §u 575, odstavec třetí, c. ř. s. počíná se teprve dnem po uplynutí lhůty k plnění.
(Rozh. ze dne 5. února 1924, R I 70/24.)
Na základě rozsudku, doručeného mu dne 22. listopadu 1923, navrhl vymáhající věřitel dne 19. prosince 1923 exekuci vyklizením bytu. Soud prvé stolice návrh zamítl, rekursní soud exekuci povolil. Důvody: Prvý soudce lhůtu k plnění zaměňuje a stotožňuje se lhůtou 14denní, uvedenou v §u 575, odstavec třetí c. ř. s.; má neprávem za to, že počátek obou čtrnáctidenních lhůt běží vymáhající straně ode dne doručení rozsudku Nejvyššího soudu v Brně ze dne 31. října 1923, to jest ode dne 22. listopadu 1923. Od tohoto dne počíná pouze lhůta k plnění, t. j. vyklizení místností, jež končí dnem 6. prosince 1923. Teprve po uplynutí této lhůty má vymáhající věřitel možnost žádati o exekuci a je proto zřejmo, že lhůta §u 575 odstavec třetí c. ř. s. uplynula až 20. prosince 1923, takže exekuční návrh ze dne 19. prosince 1923 v každém případě je včasný a není proto třeba se zabývati ani další otázkou, zda ustanovení §u 575 odstavec třetí c. ř. s. vztahuje se i na tento případ (rozhodnutí Nejvyššího soudu v Brně ze dne 15. dubna 1919, č. j. R I 145/19 čís. sb. 135).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Vývodům dovolacího rekursu nepodařilo se vyvrátiti správné, věci i zákonu vyhovující odůvodnění napadeného usnesení, na něž se stěžovatel poukazuje. Míní-li stěžovatel, že čtrnáctidenní lhůta rozsudku prvé stolice ze dne 9. června 1923 platila jen pro tento první rozsudek, a že již dávno vypršela a že tím, že odvolací i dovolací soud rozsudek prvé stolice potvrdily, byl stěžovatel povinen, vykliditi místnosti hned po pravoplatnosti rozsudku dovolacího soudu, a to že se stalo doručením dovolacího rozsudku dne 22. listopadu 1923, přehlíží ustanovení §u 409 odstavec třetí c. ř. s., podle kterého lhůty k rozsudečnému plnění počínají se dnem po tom dni, kterého rozsudek nabyl právní moci, z čehož plyne, a také rekursní soud správně to uvedl, že lhůta ku plněni počala povinnému plynouti dnem 23. listopadu 1923 a končila dnem 6. prosince 1923. Mohl tedy vymáhající věřitel exekuční návrh podati teprve dne 7. prosince 1923, a tím dnem počala plynouti čtrnáctidenní lhůta §u 575, odstavec třetí c. ř. s., pročež je správným právní závěr rekursního soudu, že exekuční návrh ze dne 19. prosince 1923 podán byl před uplynutím posléze řečené čtrnáctidenní lhůty. Kdyby lhůta §u 575, odstavec třetí c. ř. s. počala se současně se lhůtou k rozsudečnému plnění, skončila by se dnem 6. prosince 1923, tedy současně se lhůtou k plnění a vymáhající věřitel, jenž teprve 7. prosince 1923 může podati exekuční návrh na vyklizení, jíž by tohoto práva pozbyl. Toho závěru však je zajisté dalek i sám stěžovatel, jenž určitě nezamýšlel svým právním výkladem zbaviti vymáhajícího věřitele práva, vésti exekuci k vyklizení.

Citace:

Čís. 3464. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 189-190.