Čís. 14206.

Suspense advokáta z výkonu advokacie až do pravoplatného skončení trestního řízení nezbavuje advokáta práva, by se sám zastupoval v advokátském sporu.
(Rozh. ze dne 28. února 1935, Rv I 167/35.)
Nižší soudy ponechaly směnečný platební příkaz proti Dr. V. K-ovi, advokátu, v platnosti. Nejvyšší soud zrušil k odvolání žalovaného rozsudky nižších soudů i s řízením jim předcházejícím, počínajíc ústním jednáním dne 17. dubna 1934, pro zmatečnost a prvému soudu uložil nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Podle nenapadeného zjištění byl dovolateli pravoplatným usnesením disciplinární rady ze dne 17. prosince 1931 zastaven podle § 17 disc. st. výkon advokacie na dobu do pravoplatného skončení trestního řízení pro zločin podle §§ 183, 200, 203 tr. zák; a pro přečin podle § 486 čís. 1 a 2 tr. zák., kteréžto opatření v době rozhodnutí odvolacího soudu trvalo a bylo v platnosti též dne 17. dubna 1934. Podle spisů dostavil se dovolatel k ústnímu jednání dne 17. dubna 1934 bez právního zástupce, jenž mu dne 23. března 1934 vypověděl procesní plnou moc, a chtěl jakožto advokát ve smyslu § 28 c. ř. s. sám ve své při se zastupovati, nebyl však prvým soudem k jednání připuštěn, nebylo také dovolateli povoleno klásti svědkům otázky, a bylo jednáno k návrhu podle §§ 398, 399 c. ř. s. Nižší soudy vycházely z názoru, že suspendovaný advokát, není-li oprávněn zastupovati osoby třetí, nemůže ani sebe v advokátském sporu zastupovati. S názorem tím nelze souhlasiti. Zákon ve druhém odstavci § 28 c. ř. s. přesně vymezuje určité tresty, jimiž jsou osoby, v prvém odstavci téhož paragrafu vytčené a oprávněné samy sebe v advokátském sporu zastupovati, postiženy za vedeného sporu, a nelze toto výjimečné ustanovení zákona rozšiřovati v příčině těchto trestů na případy, jež zákon výslovně neuvádí. Předpisy tyto, pokud jde o advokáty, ukládají, že postižený advokát si musí k dalšímu zastupování ustanoviti advokáta, jestliže byl za sporu stižen disciplinárním trestem, záležejícím ve výmazu ze seznamu advokátů. Předpokladem je tu tedy zbavení výkonu advokacie z trestu, to jest určitě vymezeného trestu škrtnutím advokáta ze seznamu ve smyslu § 12 d) disc. ř. adv. (viz Dr. Ott: Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního, díl I., str. 207, 210; Dr. Hora: Československé civilní právo procesní, díl II., str. 56). V souzeném případě byl dovolatel pouze suspendován z výkonu advokacie až do pravoplatného skončení trestního řízení, nestihl jej tedy dosud trest v rozsahu zákonem předpokládaném; suspense sama o sobě je sice pro advokáta citelná újma, není však ještě trestem, jaký na mysli měl zákon, její nařízení závisí na vůli disciplinární rady, postižený přes to zůstává advokátem zapsaným v seznamu advokátů, byť nemohl své povolání pro třetí osoby vykonávati. Pokud pak ve druhém odstavci § 28 c. ř. s. se mluví o dalších trestech »sesazení z úřadu, přeložení na odpočinek, nebo o propuštění ze služby«, vyplývá již z povahy povolání advokátského jako stavu nezávislého, že tyto tresty nelze vztahovali na advokáty, nýbrž že se týkají ostatních osob v prvém odstavci téhož paragrafu vytčených. Výpočet těchto trestů je taxativní a nelze jej rozšiřovati na případy, jež zákon nepojal jako důvod zbavující advokáta výhody sebezastupování v advokátském sporu. V důsledku toho tím, že prvý soud dovolatele při ústním jednání dne 17. dubna 1934 nepřipustil k jednání, odňal mu nezákonným postupem možnost před soudem projednávati, čímž se stalo řízení, počínajíc tímto okamžikem, zmatečné ve smyslu § 477 čís. 4 c. ř. s., trpí zmatečností rozsudek jím vynesený, jakož i rozsudek druhé stolice, poněvadž odvolací soud, vycházeje z mylného výkladu § 28 c. ř. s., schválil postup prvého soudu.

Citace:

č. 14206. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 207-209.