NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 2

Čís. 11130.

Od náhradního nároku poškozeného proti škůdci (od přisouzené renty) jest odečísti, co zaplatila poškozenému nemocenská pojišťovna na nemocenském.
(Rozh. ze dne 31. října 1931, Rv I 1917/30.) Žalobce byl poraněn nákladním automobilem, náležejícím prvému žalovanému a řízeným druhým žalovaným. Žalobou, o niž, tu jde, domáhal se žalobce na žalovaných z důvodu náhrady škody bolestného a ušlého výdělku. Procesní soud prvé stolice přisoudil žalobci 9000 Kč bolestného a rentu od 9. června 1928 do 8. prosince 1928 400 Kč týdně, od 9. prosince 1928 pak nadále 200 Kč týdně. Od přisouzeného bolestného odpočetl prvý soud 5616 Kč, jež žalobci vyplatila gremiální nemocenská pojišťovna v Praze. Odvolací soud k odvolání žalobce napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Žalovaná strana jest oprávněna sraziti si 5616 Kč, jež gremiální nemocenská pojišťovna v Praze vyplatila žalobci na podpoře. Odpočetl-li prvý soud v rozsudku tuto částku a přisoudil žalobci jen zbytek, nelze tvrditi, že posoudil věc po stránce právní nesprávně. Úrazem vznikla žalobci škoda a žalobce se domáhá žalobou její náhrady. Tato škoda byla žalobci přiznána tak, že mu bylo přisouzeno 9000 Kč bolestného a renta od 9. června 1928 do 8. prosince 1928 400 Kč týdně, od 9. prosince 1928 200 Kč týdně. Přisouzené bolestné činí podle rozsudku 9000 Kč a po odpočtení 5616 Kč vybývá 3384 Kč. Žalobce nemůže žádati, co by převyšovalo jeho škodu. Škoda původní zmenšila se o podporu nemocenské pojišťovny. Opětná náhrada 5616 Kč byla by bez právního důvodu. Na tom nejsou s to vývody odvolacího spisu nic změniti. Kdyby byl správný názor odvolatele, že si podporu u pojišťovny placenými příspěvky vlastně koupil, nebyl by odůvodněn postih pojišťovny proti původci škody. Částku 5616 Kč zaplatí pojišťovně žalovaná strana a platila by ji dvakráte, kdyby vývody odvolatele byly správné. Jest právě příznačným znakem.nároku na náhradu škody, že se poškozenému nahražuje jen rozdíl mezi stavem původním (před událostí zavazující k náhradě) a stavem napotomním, když ručební závazek vznikl (§ 1323 obč. zák. »musí vše do předešlého stavu býti uvedeno«). Správnost toho názoru vyplývá z § 246 zák. čís. 221 z r. 1924, jenž stanoví postup ze zákona ve prospěch nemocenských pojišťoven, na něž přechází náhradní nárok poškozeného pojištěnce proti ručiteli až do výše poskytnuté dávky. Nemocenské pojišťovně přísluší náhradní nárok až do výše poskytnuté dávky primérně a pojištěnci jen přebytek. Napadený rozsudek sráží ovšem 5616 Kč z celé, žalobci přisouzené náhrady 10800 Kč, v níž jest i bolestné 9000 Kč. Odvolání uvádí, že napadá rozsudek, pokud z přiznaného bolestného bylo odečteno 5616 Kč, pro nesprávné právní posouzení věci, jež vidí jen v tom, že to, co žalobce obdržel od nemocenské pojišťovny, nelze mu vůbec srážeti, poněvadž prý příspěvek nemocenské pojišťovny je jakési plus pro případ nemoci, na které platí pojišťovně příspěvky. Tento důvod ovšem obstáti nemůže, jak výše uvedeno. Poněvadž jiné důvody pro tuto námitku neuvádí, není odvolání odůvodněno a nebylo mu vyhověno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jde o otázku, zda bylo nižšími soudy žalobci právem od přiznaného bolestného odečteno 5616 Kč, jež zaplatila žalobci nemocenská pojiš- ťovna za dobu od 9. prosince 1928 do 8. června 1929. Tuto částku zaplatila žalobci gremiálni nemocenská pojišťovna jakožto nemocenské, tedy nikoli jako léčebné, nýbrž z důvodu § 95 I 2 pojišťovacího zákona čís. 221/1924. v doslovu novely čís. 183/1928, na něž má pojištěnec nárok, je-li neschopen práce pro nemoc nepřivoděnou úmyslně, od třetího dne této neschopnosti nejdéle po jeden rok. Zákon o sociálním pojištění rozeznává výslovně v § 95 I. jakožto pomoc v nemoci 1. lékařskou pomoc, potřebná léčiva a jiné therapeutické pomůcky a 2. nemocenské při neschopnosti k práci pro nemoc. Toto nemocenské není, jak se mylně domnívá dovolatel, úhrnným léčebným, nýbrž jest podporou poskytovanou pojištěnci, jenž pro nemoc jest k práci neschopen a vydělávati si nemůže. Podle § 246 zákona o sociálním pojištění poskytla-li nemocenská pojišťovna pojistnou dávku za nemoci, pro niž má pojištěnec zákonný nárok na náhradu škody proti třetí osobě, přejde tento náhradní nárok pojištěncův až do výše poskytnuté dávky — a dosáhla-li dávka nároku nebo převýší-li jej, cele — na nemocenskou pojišťovnu, jež pak sama jest oprávněna vymáhati na třetí osobě náhradu, jež na ni přešla. Jest sice pravda, že nebylo správné odečísti dávku zaplacenou nemocenskou pojišťovnou žalobci od bolestného, nýbrž měla mu býti odečtena od přisouzené renty, avšak tímto postupem soudu nebyl žalobce zkrácen, poněvadž výsledek je týž, neboť nemůže pro něho míti význam, zda byla ona částka odečtena od toho či od onoho jemu týmž rozsudkem přisouzeného peníze, ano stejně bylo odečísti celé nemocenské jemu vyplacené částkou 5616 Kč, neboť renta přisouzená za prvý rok činí 15600 Kč (26 X 400 Kč a 26 X 200 Kč), tedy více, než vyplacená mu dávka (§ 246 poj. zák.) a splatnost bolestného i renty za dobu do pravomoci rozsudku jest stejná (do 14 dnů), jest také pravda, že náhradu léčebných výloh žalobce nežaloval, ale léčebné výlohy, jež za něho zaplatila nemocenská pojišťovna, odečteny nebyly. Žalovaná strana podle ustanoveni § 246 poj. zák. není povinna platiti náhradu škody dvakráte, poškozenému i pojišťovně, a žalobce, jenž byl pojištěn pro případ nemoci a jemuž byla proti žalované straně přisouzena náhrada škody, musí si nechati z této náhrady sraziti, co dostal od pojišťovny z důvodu, pro který mu náhradu jest povinna dáti i žalovaná strana. Odkaz dovolatelův na § 291 čís. 3 ex. ř. nedopadá, neboť nejde o exekuci na důchod, jenž se vyplácí pro tělesné poranění, nýbrž o určení výše náhrady vzhledem k ustanovení § 246 poj. zák. a ke skutečnosti, že nemocenská pojišťovna vyplatila poškozenému dávku za nemoci, pro niž má pojištěnec nárok na náhradu škody proti osobě třetí. Toto zákonné ustanovení nemá v zápětí výhodu ani zkrácení ani pro poškozeného ani pro osobu náhradou škody povinnou, neboť poškozený dostává celou náhradu škody jemu podle zákona patřící, a to částečně od nemocenské pojišťovny a částečně od škůdce, a tento zase platí celou škodu, z části poškozenému, z části nemocenské pojišťovně.

Citace:

Č. 11130. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 416-418.