NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

Dozvuky vraždy hajného Houžvičky v lese „Na Babě".

(Zemský trestní soud v Praze.)

Procesy, vzniklé tajuplnými výstřely v májové noci v r. 1918 v lese „Na Babě“, jsou nekonečné. V sobotu byl skončen jeden z těchto procesů, nikoli však definitivně, protože státní zástupce podal proti rozsudku zmateční stížnost.
Sdělili jsme již, že bratr Václava Urbana, tajemného muže v kamaších, odsouzeného loňskou porotou do žaláře na 6 roků, František Urban obžalován byl státním zastupitelstvím pro navádění ke křivé přísaze, pomocí jejíž dosaženo mělo býti obnovy procesu ve smyslu odsouzenému Urbanovi příznivém.
Loni v létě prováděna byla v Radošovicích stavba vilky, při níž zaměstnáni byli 56letý František Urban, tesař z Mnichovic a bratr odsouzeného Václava Urbana, a 31letý Alois Urban, tesař z Hradových Střímelic. Oba tito Urbanové jsou vzdálení příbuzní, neboť jich dědové byli bratry. Poněvadž bylo tehdy krátce po procesu s účastníky pytlácké vraždy, mluveno na stavbě jednou v polední přestávce o celém případu a tu starý Urban, bratr odsouzeného podotkl, že dostal od bratra psaní, v němž si naříká na to, že byl zbaven svobody, ačkoli je nevinen. Do hovoru se vmísil mladší Urban a řekl: „No, ono je to i možné. Ale proč nepromluví ten Zídka? Stál před porotou jako dub!“
Starší Urban povídá na to Aloisu Urbanovi: „Poslechni, hochu, ty jsi tam v tom kraji, nevíš, kdo by byl pravým vinníkem?“
„To nevím, strejčku, ale slyšel jsem, že jeden mladý rolník, Skřivánek, přenechal Zídkovi louku.“
„A nenosil ten Skřivánek žluté kamaše?“
„Nevím, ale myslím, že ano. Také prý ten Skřivánek chodí poslední dobou nějaký vyděšený.“
„Tak se na to pořádně vyptej a řekni mi, kdyby ses něco dozvěděl. To víš, kdyby byl bratr nevinný a dokázalo by se to, až by přišel domů, dal bych za to mnoho peněz...“
Tím zatím skončila tato rozmluva, která měla míti řadu dalších nemilých následků.
František Urban přemýšlel o celé věci a odjel pak do Prahy, kde vynašel obhájce vrch. radu v. v. Wintra, jemuž naznačil, že přišel na stopu pravého pachatele a žádal jej, aby podnikl kroky, směřující k obnově procesu proti jeho bratrovi. Obhájce zajel si na Pankrác к odsouzenému Václavu Urbanovi, který ovšem ochotně podepsal k tomu cíli plnou moc. Obhájce snesl pak v žádosti obnovu všecko, co mu Václav Urban na Pankráci i jeho bratr František v jeho kanceláři byli naznačili, a mezi jinými dovolával se i svědectví Aloise Urbana z Hradových Střímelic o tom, že rolník Skřivánek z téže obce pokládán je veřejným míněním za pravého muže ve žlutých kamaších, že on to byl, který za májového rána 1918 „Na Babě“ pytlačil ve společnosti Zídkově a ostatních, že od té doby chodí celý zaražen a vyděšen, že postoupil Zídkoví louku a jeho ženě že půjčuje bezplatně potahy a všelijak ji podporuje.
O žádosti za obnovu řízení zahájeno bylo soudní šetření a nařízen i výslech Aloise Urbana. Tento svědek, když dostal soudní obsílku, stavil se při příležitosti se svojí ženou v Mnichovicích u Františka Urbana a sděloval mu, že dostal předvolání k soudu do Prahy, že však neví, o čem má být slyšen, když nic neví. Tu Frant. Urban pozval oba manžele do svého bytu v 1. patře a tam Aloisu Urbanovi řekl: „Tak řekni, Lojzíku, že tu louku Skřivánek Zídkovi dal a také že ty žluté kamaše nosil, ale když se to stalo, že je dal pryč.“
„Jak to mohu říc, když to není pravda?" namítl prý Alois.
„Alе nic se neboj, jen to tak řekni a já ti za to dám šest tisíc!“
„Jo, strejčku, tohle já nemohu říc, kdybyste mi dal deset tisíc, protože to tak není.“
„Když se bojíš, tak to řekni aspoň tak částečně. Když to neřekneš, tak si na tebe pozvu zedníky a budeš koukat, jak to s tebou špatně dopadne.“
Na to Alois Urban i s manželkou odešli a když za několik dní na to vycházel Alois Urban po svém výslechu z kanceláře vyšetřujícího soudce, potkal na chodbě Skřivánka, který rovněž byl volán za svědka, a sdělil mu, jak jej František Urban nabádal, by dosvědčil o Skřivánkovi, že on je tím tajemným mužem ve žlutých kamaších.
Skřivánek ovšem při svém výslechu zmínil se vyšetřujícímu soudci vrch. radovi Rýznerovi o tom, co mu byl právě Alois Urban svěřil, a soudce dal si Urbana předvolati znovu a tázal se jej, co je na tom pravdy. Alois Urban přiznal, že věci skutečně měly ten průběh, jaký naznačil na chodbě Skřivánkoví, a tu byl s ním ihned sepsán protokol, na základě něhož podalo státní zastupitelství na Františka Urbana žalobu pro zločin podvodu, spáchaný sváděním ke křivému svědectví dle § 197 a 199a) tr. z., a pro zločin veřejného násilí vydíráním dle § 98b) tr. z., dovozujíc, že mimo svádění ke křivé přísaze, jež považuje za prokázané, dopustil se Frant. Urban zločinu vydírání svou poznámkou o zednících, jež si na Aloise Urbana přivede, nebude-li týž ochoten dosvědčiti mu věc tak, jak si přeje. Ať prý se vykládá pohrůžka ona tak, že si František Urban zedníky pozve, aby učinili neochotnému svědku fysické násilí, anebo že je povede jako svědky pod přísahou tak šikovně, že Alois Urban bude pak sám pro křivou přísahu stíhán, v každém případě dle názoru žaloby jedná se o nátlak nedovolený, o vyděračství.
O této žalobě jednáno bylo v sobotu před senátem dvor. rady Pudila v líčení pohnutém a bouřlivém, jež se od hodin poledních protáhlo až do 9. hod. večerní. Jen výslech svědka Aloise Urbana trval plné dvě hodiny a úplně jej nervově vyčerpal tak, že ubohý tento vesnický řemeslník po něm několik hodin na klosetu zvracel... Vypověděl v celku dle žaloby, ale v podrobnostech si namnoze odporoval, o každé odpovědi dlouho uvažoval a když se dostal do křížového ohně otázek temperamentního státního zástupce dra Papíka, který se do věci zakousl s obvyklou houževnatostí, a neméně temperamentního obhájce, nevěděl kudy kam a raději prohlašoval, že se už na vše tak dobře nepamatuje. Jednací síň byla v těch chvílích nabita elektřinou a nejen posluchači, ale i žurnalisté rozdělili se na dva tábory, vzájemně si vytýkající zaujatost pro jednu ze stran.
Manželka korunního svědka Aloise Urbana, Anna Urbanová, vzata rovněž do přísahy, vypovídala daleko souvisleji a zřetelněji, než její muž. Potvrdila do podrobností žalobu v celém rozsahu a na zřejmě nesmělé námitky obžalovaného do očí mu opakovala, že žádal za vydání svědectví zřejmě a vědomě nesprávného, neboť říkal jejímu muži, jen aby se nebál, že to nic není, a sliboval odměnu 6000 Kč, když Alois dosvědčí zejména, že Skřivánek žluté kamaše nosil, že je však nosit přestal, když se to (totiž ona vražda) stalo.
Obžalovaný sám popřel jakékoli nabádání ke svědectví křivému; přiznává jen, že žádal Aloise, aby v okolí pátral a sliboval mu, že se mu za toto pátrání, povede-li k cíli, náležitě odmění.
Když byli jako svědci slyšeni Ant. Kříž, zedník ze Všestar, Frant. Pohořal, tesař ze Zvánovic, Frant. Krása, zednický mistr z Radošovic, všichni o tom, jak to bylo tehdy na novostavbě vilky v Radošovicích, zavolána ke svědectví 44letá manželka k doživotnímu žaláři odsouzeného Zídky Marie Zídková, na svůj věk velmi ustaraná a sešlá, která vypovídá, že kus louky od Skřivánka v roce 1923 koupili. Zadarmo jim Skřivánek nikdy nic nedělal. Naopak mu platila 100 Kč denně za potah.
Frant. Skřivánek, rolník z Hradových Střímelic, neví nic, proč by byl měl chodit jako vyděšený. Žluté kamaše nosil, jako řada jiných mužů. Zídkovou nikdy nepodporoval, neměl by také z čeho. Je mu ještě dnes dlužna 100 Kč. Louku jim prodal, poněvadž potřeboval peníze na dávku z majetku.
Obhájce obžalovaného navrhuje několik nových svědků, státní zástupce žádá pak, aby slyšen byl hajný Jiroušek, který žije na odpočinku v Říčanech, o tom, že obžalovaný Frant. Urban už více než před 20 lety falešně dokazoval svému bratru Václavu alibi, když byl tento zažalován pro pytláctví, leč soudce tehdy spíše uvěřil určitému svědectví jediného hajného, než svědectví Františka Urbana a jiných příbuzných, kteří dokazovali, že Václav Urban oné noci, kdy krádež byla spáchána, spal doma. Státní zástupce dr. Papík uchystal si také celou řadu soudních spisů, starých i 20 a více roků, z nichž mínil dokazovat, že Václav Urban byl nesčíslněkrát žalován pro pytláctví, vždy však ze žaloby šťastně se dostal, když mu byl tento dnes obžalovaný jeho bratr nebo jiný příbuzný dokázal alibi...
Ale soud veškeré další důkazy zamítl a prohlásil průvodní řízení za skončené.
Po temperamentním a vášnivém řečnickém souboji stát. zástupce dra Papíka s obhájcem odebral se soud k poradě, načež vynesl rozsudek, jímž se obžalovaný František Urban z činu za vinu mu kladeného osvobozuje. V důvodech uvedl soud, že objektivně pokládá zažalovaný čin svědectvím Aloise Urbana a zejména jeho ženy za prokázaný, subjektivně však že není dokázáno, že by byl žalovaný vyžadoval vědomě křivého svědectví od Aloise a nemůže se beze všeho přejíti přes hájení obžalovaného, že jen chtěl, aby dosvědčil Alois to, co mezi zedníky sám, nebyv nikým vyzýván, povídal. Těmito jeho řečmi mohla v obviněném vzniknouti víra, že Alois Urban skutečně něco bližšího ví, o čem nechce však mluviti, a chtěl jej proto donutit, aby u soudu řekl vše, co ví a co na stavbě tehdy vzdáleně naznačil.
Státní zástupce proti tomuto rozsudku podal a provádí zmateční stížnost, takže věc dostane se ještě k Nejvyššímu soudu.
—ff—

Citace:

POLAN, Eugen. č. 7351. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 169-169.