Čís. 1184.

Zločinu dle §u 214, třetí případ, tr. zák. dopouští se pouze ten, kdo
přechováváním zločince usnadňuje jeho budoucí činnost.
(Rozh. ze dne 16. dubna 1923, Kr I 334/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 20. ledna 1922, pokud jím stěžovatelka byla uznána vinnou zločinem §u 217 tr. zák. a zločinem §u 214 tr. zák., opravil však nález prvého soudu v ten smysl, že se obžalovaná jednáními, jimiž uznána byla vinnou, dopustila obou případů zločinu §u 217 tr. zák., nikoli také zločinu dle třetího případu §u 214 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje pouze důvod zmatečnosti čís. 10 §u 281 tr. ř. Dovozuje, že zjištěné jednání obžalované naplňuje toliko skutkovou podstatu zločinu dle §u 217 tr. zák., nikoliv také dle třetího případu §u 214 tr. zák. Podržela-li obžalovaná Rudolfa U-a, — jemuž usnadnila útěk z věznice, vědouc, že je ve vyšetřovací vazbě pro zločin krádeže, — ve svém bytě, pokračovala prý tím jen ve své trestné činnosti, v §u 217 tr. zák. uvedené, tím, že překážela vrchnosti, pátrající po uprchlém. Skutková podstata dle třetího případu §u 214 tr. zák. byla by zde prý jen tenkráte, kdyby byla opětovně poskytla pobyt všeobecně známému zločinci ze zvyku. Mimo to měla prý býti stěžovatelka uznána vinnou pouze nedokonaným zločinem dle §u 217 tr. zák., poněvadž zamýšlela usnadniti útěk z vězení svému synovi Ottovi K-ovi, nikoliv Rudolfu U-ovi. Přispělo-li její jednání (doručení pilky na železo) ve skutečnosti k útěku tohoto vězně, čehož nezamýšlela, lze prý je jí přičísti dle zásady, platné pro aberratio ictus, pouze jako pokus dolosního trestného činu dle §u 217 tr. zák. V prvém směru dlužno dáti za pravdu zmateční stížnosti potud, že se obžalovaná tím, že lstí usnadnila útěk Rudolfa U-a, zatčeného pro zločin krádeže, a že ho potom před pátrající vrchností ve svém bytě ukrývala a přechovávala, dopustila zločinu pomáhání k útěku dle obou případů §u 217 tr. zák., poněvadž právě splnila obě trestné činnosti v tomto §u uvedené. K tomu budiž podotknuto, že druhý případ tohoto zločinu (překážení vrchnosti, po uprchlém pátrající) shoduje se sice s prvními dvěma případy nadržování ukrýváním, uvedeným v §u 214 tr. z., liší se však od nich právě tím, že se zde (v § 217 tr. zák.) jedná o ukrývání člověka, který byl pro zločin již zatčen a z vazby uprchl. Třetí případ §u 214 tr. zák., jejž mylně zde shledal první soud, předpokládá, že pachatel přechováváním zločinců nebo jen jediného zločince, jemu známého, vědomě podporuje jeho budoucí trestnou činnost. Tento předpoklad zde však zjištěn nebyl. Měla býti tudíž obžalovaná při správném výkladu zákona uznána vinnou zločinem dle §u 217 tr. zák. (obou případů), nikoliv také dle §u 214 tr. zák. (třetího případu). V druhém směru, pokud jde o právní kvalifikaci tak zv. aberrace, t. j. případu, kde pachatel, chtěje spáchati trestný čin na předmětu, skutečně svou činnost v tom směru zamíří, ale náhodou vzejde výsledek nikoliv, na předmětu A, nýbrž na předmětu B, nelze souhlasiti s náhledem zmateční stížnosti, shora uvedeným. Aberratio ictus tu není, ježto v tomto případě předmětem útoku nebyla osoba, nýbrž byl zásah do trestní péče, kterýmžto útokem bylo postiženo konání spravedlnosti státem. Rozsudek uznává obžalovanou vinnou, že Rudolfu U-ovi, pro zločin krádeže zatčenému, útěk z věznice lstí ulehčila a ho jako známého jí zločince před vrchností ukrývala a přechovávala, ač v důvodech se zmiňuje toliko o zamýšleném ulehčení útěku jejího syna Ottona K-a, než ze srovnání kontextu výroku rozsudečného se slovy rozsudku »obžalovaná Julie K-ová doznává tento děj a doznává, že chtěla útěk umožniti« (před tím jest řeč o U-ovi), dlužno usuzovati, že chtěla umožniti útěk také Rudolfu U-ovi a ježto tedy úmysl její směřoval též k osvobození Rudolfa U-a, nutno obžalované přičísti dokonaný čin dolosní, spáchaný tím, že zasláním pilky umožnila útěk U-ovi. Čin tento byl též na prospěch jejího syna Viléma K-a, k jehož osvobození а k osvobození Rudolfa U-a úmysl obžalované dle rozsudkových zjištění směřoval. Správně byla tudíž obžalovaná uznána vinnou dokonaným zločinem §u 217 tr. zák. Poněvadž trestní sazba poslední věty §u 215 tr. zák., jíž soud nalézací použil, jest stejná se sazbou §u 219 tr. zák., dle níž měl býti trest vyměřen, a podklad pro výměru trestu zůstává nezměněn (až na vyloučení použití §u 34 tr. zák.), nebylo třeba znova vyměřovati, nýbrž stačilo opraviti rozsudečný nález tak, jak se stalo.

Citace:

č. 1184. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 218-219.