NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 2

Čís. 10276.

Jde o nárok z nájemní smlouvy (§ 83 j. n.), domáháno-li se na bývalém pronajímateli náhrady na základě jeho závazku z nájemní smlouvy.
(Rozh. ze dne 27. října 1930, R I 725/30).
Nájemní smlouvou ze dne 8. prosince 1927 pronajal žalovaný žalující firmě továrnu na dobu do 30. září 1928. Touže smlouvou bylo mezi stranami ujednáno, že, vrátí-li žalující strana včas, do 30. září 1928 nájemní objekt, nahradí jí žalovaný 10000 Kč, a, stane-li se tak před 30. zářím 1928, kromě toho za každý měsíc, o který se tak stane dříve, 3500 Kč, úhrnem však nejvýše 20000 Kč. Žalobou, o niž tu jde domáhala se žalující firma na žalovaném zaplacení 20000 Kč a zadala žalobu na okresním soudě, v jehož obvodu byla továrna. Soud prvé stolice vyhověl námitce místní nepříslušnosti a odmítl žalobu. Rekursní soud zamítl námitku místní nepříslušnosti a uložil prvému soudu, by, nehledě k důvodu odmítnutí žaloby, ve věci dále jednal a rozhodl. Důvody: Podle § 83 j. n. rozepře z nájmu neb pachtu pozemků a budov patří před soud, v jehož obvodu jest najatý nebo pachtovaný předmět. V souzeném případě jest najatý předmět v obvodu soudu prvé stolice. Žalovaná strana vznesla námitku místní nepříslušnosti soudu, poněvadž prý tu není příslušnosti podle § 83, ježto toto zákonné ustanovení tím, že jednajíc o nájmu a pachtu na rozdíl od § 49 čís. 5 j. n., jednajícího o smlouvě nájemní a pachtovní, předpokládá, že předmětem žaloby jest nájem nebo pacht o sobě nebo nějaký s nimi právně související nárok, takže prý nepostačí vedlejší ujednání o odměně za včasné plnění, která jen nahodile s nájmem souvisí. Ustanovení § 83 j. n. jedná však všeobecně o rozepřích z nájmu a pachtu, nečiníc rozdíl, o jaký nárok ze smlouvy pachtovní, kterou předpokládá, jde. V souzeném případě nemůže býti pochybnosti o tom, že nárok, jenž jest předmětem tohoto sporu, vyplývá z nájemního poměru stran. Žalovaný odůvodňuje však námitku místní nepříslušnosti i tím, že ustanovení § 83 j. n. předpokládá, že nájemní poměr trvá, že však žalovaný nemovitost již dne 15. května 1928 prodal, takže mezi stranami nájemní poměr již netrvá. Na toto stanovisko se postavil soud prvé stolice, jenž proto také námitce místní nepříslušnosti soudu vyhověl, a žalobu odmítl, avšak neprávem. Jak uvedeno, jde v souzeném sporu o nárok žalující strany vyplývající z nájemního poměru stran, a an zákon, jak uvedeno, nečiní rozdílu, o jaký nárok z nájemního (pachtovního) poměru jde, a jest tudíž pod ustanovení § 83 j. n. podřaditi nároky z nájemního poměru vůbec, není důvodu míti za to, že ustanovení § 83 j. n. předpokládá, že nájemní (pachtovní) poměr ještě trvá, a že jen nároky vzniklé za trvání nájemního poměru lze posuzovati podle ustanovení § 83 j. n.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
I podle žaloby, i podle přednesu žalující strany domáhá se žalobkyně náhrady, ujednané mezi stranami ve smlouvě nájemní ze dne 8. prosince 1927 pro případ včasného vyklizení nájemního předmětu, pokud se týče předčasného rozvázání nájemní smlouvy, domáhá se tedy této náhrady na žalovaném jako bývalém pronajímateli na základě jeho závazku z nájemní smlouvy. Jde tedy o nárok z poměru nájemního, o němž přísluší rozhodovati bez ohledu na to, zda v době podání žaloby nájemní poměr ještě trval čili nic, podle § 83 j. n. dovolanému okresnímu soudu jako soudů místně příslušnému, ježto v jeho obvodu jest továrna, jež byla pronajata žalovanými žalobkyní. Byla proto právem zamítnuta rekursním soudem námitka místní nepříslušnosti dovolaného soudu prvé stolice.

Citace:

Čís. 10276. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 625-626.