NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 1

Čís. 9714.

Právo mimoknihovního nabyvatele nemovitosti není právem, činícím nepřípustnou exekuci proti knihovnímu vlastníku (§ 37 ex. ř.).
Nejde-li o podvod, nezáleží s hlediska § 440 obč. zák. vůbec na tom, zda nový knihovní nabyvatel věděl o dřívějším mimoknihovním zcizení.
Zásadu, že při hypotekárních pohledávkách exekučně nabyté zástavní právo není chráněno důvěrou v pozemkovou knihu, nelze rozšiřovati na již zcizená, ale knihovně ještě nevymazaná vlastnická práva.
(Rozh. ze dne 8. března 1930, R II 62/30).
Žalovaná záložna vedla exekuci vnucenou dražbou na polovinu nemovitostí, připsaných knihovně Františku K-ovi, ku vydobytí pohledávek proti němu (proti jeho pozůstalosti). Žalobou, o niž tu jde, domáhali se manželé Augustin a Marie K-ovi nepřípustnosti exekuce, ježto jim nemovitosti byly odstupní smlouvou postoupeny. Procesní soud prvé stolice zamítl zjišťovací návrh, že žalobci jsou vlastníky nemovitostí, ve věci samé pak žalobu zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: Právem byl napadeným rozsudkem zamítnut zjišťovací návrh, podle něhož žalující straně přísluší vlastnictví k polovicím nemovitostí. Neboť podle § 431 obč. zák. platí zásada, že k nabytí vlastnického práva jest třeba vkladu vlastnického práva. Naturální vlastnictví nelze uplatňovati proti třetím osobám, jež nabyly vlastnického práva bezelstně. I v případech vnucené dražby nabývá vydražitel práva vlastnického proti naturálnímu vlastníkovi (vyjmouc případy bezelstného vydražitele § 170 čís. 5 ex. ř.). Podle § 440 obč. zák. připadá právo vlastnické, byla-li nemovitá věc postoupena několika osobám, tomu, kdo dříve žádal o vklad práva vlastnického. Tento předpis platí, i když nabyvatel věděl, že postoupená věc byla dříve ponechána jiné osobě (vyjmouc případy zlého úmyslu). Z těchto předpisů vysvítá, že mimoknihovní nabyvatel nemovitostí není jejich vlastníkem. V tomto směru bylo odvolání strany žalující jako bezdůvodné zamítnouti. Naproti tomu má odvolací soud za to, že naturální vlastník nemovitostí jest podle § 37 ex. ř. a § 170 čís. 5 ex. ř. oprávněn k odporu proti exekuci z důvodu naturálního vlastnictví k pozemkům, z těchto úvah: zásadně vede se exekuce jen na jmění dlužníkovo. V zájmu rychlého zásahu věřitelů ustanovuje zákon, že otázka, zda právo patří ke jmění dlužníkovu, má býti řešena podle zevních příznaků. Při movitých věcech rozhoduje držba věci; při nemovitostech zápis práva vlastnického do pozemkové knihy. Za právo, nedopouštějící výkonu exekuce, pokládá soudní prakse každé zcizení věcí dlužníkem, jeví-li se zcizení bezprávím proti žalobci. Ani prakse nepochybuje, že se i pouhá držba pokládá za právo, jež »nedopouští výkonu exekuce«. I při movitých věcech i při hypotekárních pohledávkách platí zásada, že nabytí zástavního práva exekucí nepožívá právní ochrany. Pozemková kniha má jen podporovati bezpečnost právního jednání, nemá však poskytnouti vymáhající straně možnost, sáhnouti na práva, jež nenáležejí ke dlužníkovu jmění. V řízení pozůstalostním nejsou takové nemovitosti předmětem pozůstalostního jednání. Pozůstalostní soud má z úřadu dbáti opravy pozemkové knihy. I se stanoviska úpadkového práva (§ 21 konk. ř.) má se za to, že takové nemovitosti nejsou předmětem úpadkové podstaty, byly-li odevzdány mimoknihovnímu nabyvateli s listinou ke vkladu způsobilou (Bartsch-Pollak: Konkursní řád str. 164 a Jäger: konkursní právo k § 17 sv. 1 str. 298 pozn. 11). Konečné znamenala taková exekuce nepochybně bezdůvodné obohacení i hypotekárního věřitele (žalované strany) i dlužníka. Z těchto úvah má odvolací soud za to, že naturální vlastnictví k pozemkům je dostatečným důvodem odporu proti exekuci, vedené věřiteli knihovního, vlastníka nemovitostí.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc odvolacímu soudu, by o odvolání po případném dalším jednání znovu rozhodl.
Důvody:
Rozhodnuv, že i právo mimoknihovního nabyvatele a uživatele nemovitosti jest právem, činícím nepřípustnou exekuci proti knihovnímu vlastníku, ocitl se odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou, došedší výrazu zvláště v plenárním rozhodnutí nejvyššího soudního dvoru ve Vídni ze dne 28. října 1908 kn. jud. čís. 186 Gl. U.:4359 a ve zdejším rozhodnutí ze dne 25. ledna 1921 čís. 892 sb. n. s. Podle § 37 ex. ř. může se třetí osoba brániti proti exekuci jen, přísluší-li ji již právo na věc, která jest předmětem exekuce, nikoli, má-li jenom obligační nárok na zřízení takového práva. Jelikož se vlastnictví k nemovitosti nabývá a pozbývá teprve zápisem v knize pozemkové, jest smlouva ujednaná k vůli převodu vlastnictví před knihovním provedením, které platí za skutečné odevzdání, jen titulem k nabytí práva vlastnického (§ 425 obč. zák.), obligačním nárokem, nezakládajícím nárok na vyloučení nemovitosti z exekuce proti knihovnímu vlastníku. Lichá jest námitka, že exekucí má býti postižen jen majetek dlužníkův, neboť jádro sporu spočívá právě v tom, zda nemovitost, smlouvou již zcizená, ale knihovně ještě zciziteli připsaná, náleží s hlediska právního do majetku zcizovatelova, či nabyvatelova. Vzhledem k ustanovení § 440 obč. zák., že, přenechá-li vlastník nemovitost několika osobám, přejde vlastnictví na onu, která dříve zažádala o knihovní zápis, musí býti taková nemovitost pokládána za majetek zcizitele tak dlouho, dokud není jeho vlastnické právo v knize pozemkové vymazáno, neboť do té doby může s nemovitostí nakládati bez ohledu na dřívější zcizení s právním účinkem, a mimoknihovní nabyvatel nemůže mu v tom brániti ani poznámkou spornosti podle §§ 61 a násl. kn. zák. Podotknouti jest, že, nejde-li o podvod, nezáleží při tom vůbec na tom, zda nový knihovní nabyvatel věděl o dřívějším mimoknihovním zcizení, neboť § 440 obč. zák. v té příčině nerozeznává. I v tomto směru jest judikatura ustálena, jak dokazují rozhodnutí nejvyššího soudního dvoru ve Vídni ze dne 23. října 1873 repert. nál. čís. 59, Gl. U. 5114, a zdejší rozhodnutí čís. 980 sb. n. s. Odvolací soud, pokládaje i pouhou držbu za právo, nedopouštějící výkon exekuce, má na mysli patrně držbu kvalifikovanou podle § 372 obč. zák., ale i ta musí ustoupiti vlastnickému právu dlužníkovu. Další zásada, na niž poukazuje odvolací soud, že při hypotekárních pohledávkách exekučně nabyté právo zástavní nepožívá právní ochrany — správně, není chráněno důvěrou v knihu pozemkovou —, jest uznána podle judikátu ze dne 13. ledna 1909 č. 188 Gl. U 4499 právě jen pro zaplacené, ale knihovně ještě váznoucí hypotéky, a nemůže býti vzhledem k předpisům §§ 431, 440 a 444 obč. zák. rozšiřována na již zcizená, ale knihovně ještě nevymazaná práva vlastnická. Že zesnulým vlastníkem již zcizené a odevzdané, ale knihovně mu ještě připsané nemovitosti nejsou předmětem pozůstalostního řízení, jest sice pravda, nemá však příčinu v tom, že knihovní stav nemá významu, nýbrž poněvadž vlastnictví nemůže býti uplatněno proti obligačnímu nároku mimoknihovního nabyvatele. Pro práva nabytá na tyto nemovitosti třetími osobami exekucí vedenou proti zesnulému dlužníku, nelze z oné skutečnosti nic dovozovati. Co platí o takových nemovitostech podle specielních pravidel úpadkového řízení, jest pro posouzení sporné otázky nerozhodné. Námitka, že, by provedení exekuce vedlo k bezdůvodnému obohacení hypotekárního věřitele a dlužníka, nemůže býti v této své obecnosti uznána za správnou, jak tomu jest v souzeném případě nelze pro nedostatek skutkových zjištění vůbec posouditi. Není-li správným právní názor odvolacího soudu, není třeba nařízeného jím doplněni řízení a vrácení sporu za tím účelem procesnímu soudu.

Citace:

Čís. 9714.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 376-378.