NPD documents search: Váž. civ., 21 (1939)

Čís. 9698.

Předpisu § 89 org. zák., podle něhož se dny poštovní dopravy nevčítají do lhůty, nelze použíti na případ, bylo-li podání učiněno tuzemským příslušníkem u československého vyslanectví v cizině.
(Rozh. ze dne 28. února 1930, R II 300/29/2).
Do usnesení rekursního soudu, jímž bylo částečně změněno usnesení prvého soudu o návrhu manželského otce na snížení výživného, podal dovolací rekurs manželský otec, úředník československého vyslanectví v Budapešti.
Nejvyšší soud dovolací rekurs usnesením ze dne 22. srpna 1929, R II 300/29/1 odmítl. Důvody: Rozhodnutí rekursního soudu bylo doručeno stěžovateli dne 7. června 1929. Čtrnáctidenní lhůta k podání dovolacího rekursu u soudu prvé stolice (§ 14 nesp. říz.), uplynula dnem 21. června 1929. Dovolací rekurs nebyl však v této lhůtě podán u soudu prvé stolice, nýbrž byl čsl. vyslanectvím předložen přímo nejvyššímu soudu teprve dne 25. června 1929 a dostal se prostřednictvím krajského soudu k soudu prvé stolice teprve dne 27. června 1929, tudíž opožděně, po uplynutí čtrnáctidenní rekursní lhůty, kdy již třetí osoby, zejména matka dětí stěžovatelových nabyla z rozhodnutí toho práv. (§ 11 druhý odstavec nesp. říz.).
Do tohoto usnesení podal manželský otec stížnost na předsednictvo nejvyššího soudu, jež předalo věc senátu nejvyššího soudu k dalšímu opatření. Senát nejvyššího soudu se usnesl, že dovolací stížnost manželského otce byla vyřízena odmítnutím a nelze ji vyříditi znovu.
Důvody:
Podle § 89 zákona o soud. org. nečítají se do zákonných a soudcovských lhůt dny, po které soudní podání jest na poště, takže den, kdy podání bylo odevzdáno k dopravě na poštu, jest posuzovati tak, jako by bylo podáno v ten den u soudu, jemuž jest adresováno. To však platí jen o poště tuzemské, nikoli o poště v cizině. Podobného ustanovení ohledně podání u vyslanectví čsl. státu v cizině, zákon nezná a neděje se o tom zmínka ani v řízení nesporném, jak mylně stěžovatel za to má. Nemohl proto podání stěžovatelovu, učiněnému dne 20. června 1929 u čsl. vyslanectví v Budapešti přiznán býti týž účinek, jako podání odevzdanému tuzemské poště k dopravě, třebaže jest přiznati, že doprava prostřednictvím vyslanectví jest právě tak bezpečnou jako doprava tuzemskou poštou, neboť ustanovení § 89 zák. o org. soud. jest výjimkou z pravidla, že podání na soud mají býti přímo u soudu v podatelně odevzdána, a výslovně stanoví § 74 jedn. řádu jen pro podání poštou došlá, u nichž jest důležito zjistiti, zda lhůta k jejich podání byla dodržena, by byl kanceláří na nich vyznačen kancelářským úředníkem nebo pomocníkem den, kdy podle poštovního razítka byla poště odevzdána. Takového ustanovení však není ohledně podání učiněných zdejšími příslušníky u československých vyslanectví v cizině a nelze proto na případy tyto vztahovati výjimečné ustanovení § 89 zák. o soud. org. Nebylo proto lze ani u stěžovatele učiniti výjimku a bylo jeho podání (stížnost dovolací) došlé k prvnímu soudu teprve dvacátý den od doručení rozhodnutí druhého soudu, tedy šestý den po lhůtě, odmítnouti jako opožděné. Při tom jest připomenouti, že stížnost bylo též nesprávně adresována na nejvyšší soud na místě na soud prvé stolice a že by bývala opožděnou, i kdyby byla ve čtrnáctidenní lhůtě došla sice k nejvyššímu soudu, kamž byla adresována, kdyby však byla pak došla k příslušnému okresnímu soudu teprve po lhůtě, neboť rozhodným jest jen den dojití stížnosti k příslušnému soudu prvé stolice. V tomto případě došla však stížnost po lhůtě i k nejvyššímu (25. června 1929) k okresnímu soudu (27. června 1929). Podle § 11, odstavec druhý nesp. říz. nemá strana práva na to, by byl vyřízen její opožděný rekurs, a jest zůstaveno volnému uvážení soudu, zda chce, uváže všechny okolnosti, vzíti zřetel na rekurs opožděně došlý, pokud ovšem se tak státi může bez újmy práv osoby třetí, nenabyly-li totiž osoby mezitím práv z napadeného rozhodnutí. V souzeném případě nebyla sice matka dětí stranou přímo súčastněnou, poněvadž stranou jsou děti stěžovatelovy, jest však osobou třetí, která rozhodnutím rekursního soudu nabyla nepřímo práva, neboť výživné na děti se dostává matce, která z něho dětem poskytuje výživu naturální a to, co se nedostává, musí hraditi ze svého. Bylo-li tedy výživné stanoveno pro děti penízem větším, než si rekurent přál, nabyla tím matka s dětmi nároku na vyšší výměru výživného potud, že nemusí nyní tolik na naturální výživu dětí dopláceti. Změna výživného ve prospěch otcův, jak se jí domáhal otec v dovolacím rekursu, byla by se tedy mohla státi nejen s újmou pro děti, nýbrž i s újmou pro matku dětí, jako osobu třetí a proto bylo nepřípustné změniti usnesení rekursní na opožděný dovolací rekurs.

Citace:

Čís. 9698.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 349-351.