NPD documents search: Právník, 70 (1931) - Trestní řád československý

Praktické případy.

Tím, že jeden spoluvlastník zapálil společnou věc, neztrácí druhý, nevinný spoluvlastník nároku z pojišťovací smlouvy na náhradu utrpěné škody, a to ani, když vinný spoluvlastník je manželem onoho nevinného, má správu majetku nevinného manžela a pojišťovací smlouvu uzavřel. Byly-li soudem zjištěny okolnosti, které nebyly stranami uplatňovány, nemá to žádného významu a nelze k tomu přihlížeti.

Žalující manželé utrpěli škodu tím, že požár zničil jejich společnou stodolu a v ní uloženou sklizeň. Žalobcové žalují a žádají, aby bylo uznáno, že žalovaná pojišťovna je povinna dáti jim náhradu v úhrnné částce 15343 Kč, k níž se dle pojišťovací smlouvy zavázala.
Žalovaná připouští, že uzavřela se žalobci pojišťovací smlouvu a že se zavázala nahraditi žalobcům škodu, kterou jim požár způsobí. Je pravda, že požár zničil stodolu žalobců a sklizeň v ní uloženou. Zničená sklizeň byla vlastnictvím žalobcovým, poněvadž on byl správcem majetku žalobkynina. Škodu zničením sklizně mohl by tedy žádati pouze žalobce. Z ostatní škody mohl žalobce žádati polovici a žalobkyně druhou polovici. Není tedy správné, žádají-li oba žalobcové náhradu celé škody. Žalobcové nemohou však vůbec náhrady požadovati, a to žalobce, poněvadž požár sám založil, a žalobkyně, poněvadž tak učinil její manžel, a oba z té další příčiny, že při požáru nepomáhali oheň hasiti.
Žalovaná navrhla proto zamítnutí žaloby a kromě toho namítla k započtení 9566 Kč, které prý jí žalobcové dluží proto, že je 19. února 1927 vyplatila Hubertu M. jako náhradu škody v domnění, že požár, který zničil jeho stodolu, byl nahodilý, ukázalo se však, že oheň žalobce založil — a částku 25686 Kč, které prý jí žalobcové dluží proto, že je jim vyplatila v domnění, že požár, který zničil jjich stodolu, byl nahodilý, že však se ukázalo, že oheň žalobce založil.
Zjistivši, že žalovaná dluží žalobkyni 6825,75 Kč, žalobci však ničeho a že také žalobkyně žalované nic dlužna není, I. stolice uznala, že žalovaná je povinna zaplatiti žalobkyni 6825,75 Kč, že však další žádost žalobkyně a celá žádost žalobce se zamítají.
Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud podanému dovolání nevyhověl.
Dovolání míní, že prvý soud zjistil, že pojišťovací smlouva uzavřena v úmyslu založiti požár a tak žalovanou pojišťovnu o pojištěnou sumu poškoditi, dále že smlouva pojišťovací příčila se dobrým mravům a byla proto dle § 879 obč. z. bez právního účinku, kárá proto dovolatel vrchní soud, když tento prohlašuje za bezvýznamné, že první soud onen úmysl žalující strany založiti požár zjistil a že soud opírá toto své mínění o to, že žalovaná pojišťovna v první stolici netvrdila, že smlouva uzavřena již v úmyslu založiti požár, nýbrž že manžel spolužalobkyně škodu úmyslně přivodil, t. j. požár založil a tu že by se příčilo dobrým mravům přiznati jí nárok na náhradu. Dovolatelka vytýká tu vrchnímu soudu odpor se spisy, ježto ona prý už v první stolici onen úmysl dostatečně tvrdila.
Jest velký rozdíl, zda smlouva uzavřena již v úmyslu požár založiti, anebo bez takového úmyslu a pouze požár později způsoben úmyslně. To, že požár způsoben manželem spolužalobkyně úmyslně, žalovaná pojišťovna už v první stolici jasně tvrdila a připnula na to hned právní vývod, že spolužalobkyně musí následky jeho činu nésti a že by se příčilo dobrým mravům přiznati jí náhradu škody. Co však se týče toho, zda smlouva uzavřena byla již v úmyslu založiti požár, tvrdila žalovaná, jak sama v dovolání udává, jen tolik, že »je velmi nápadno, že žalobci zvýšili pojištění dne 7. II. 1926 z 90000 Kč na 154200 Kč«. To ovšem budí podezření, že to zvýšili proto, že se už tehdy zanášeli myšlenkou založiti potom požár a i toto podezření by bylo dostatečné, aby se ho soud uchopil a otázku blíže dle § 182 c. ř. s. probral, avšak to jen pod jedním předpokladem, že totiž námitka nicotnosti smlouvy, opřená o to, že se příčí dobrým mravům, byla učiněna, neboť dle § 182 c. ř. s. musí soud skutečnosti patřící k založení uplatněného žalobního nároku, pokud se týče k odůvodnění vznesené námitky sice probrati ex offo, avšak není oprávněn, aby sám nějaký jiný důvod nároku, než který žalobce uplatnil, anebo nějakou námitku, kterou žalovaný neučinil, do sporu ex offo vnášel, i když by nakrásně půtahy takového důvodu neb námitky v látce procesní se objevily. Ale žalovaná pojišťovna námitku nicotnosti pojišťovací smlouvy nevznesla vůbec, neřku-li z důvodu, že se příčí dobrým mravům. Neboť jak a co ona tvrdila, v jaké souvislosti umístila hořejší půtah, že žalující už při uzavření smlouvy spekulovali na založení požáru? Nejprve se zabývala ve své odpovědi na žalobu otázkou, proč manžel žalobkyně přesto, že byl porotou pro zločin žhářství osvobozen, musí na základě vlastního doznání v trestním řízení učiněného zván býti žhářem, ale že i kdyby byl požár způsobil z pouhé neopatrnosti, nemohl by náhradu žádati, protože i v tom případě čl. 3 poj. podm. mu nárok ten odpírá, a na to bezprostředně je umístěna hořejší věta: »Ostatně je velmi nápadno, že žalobci zvýšili pojištění dne 7. II. 1926 z 90000 Kč na 154200 Kč«.
Požár vznikl v noci 1. prosince 1926 a bezprostředně nato se provádí, že i spolužalobkyně se zúčastnila žhářství a způsobila úmyslně škodu v žalobě uplatňovanou, ale že i kdyby nebyla na žhářství zúčastněna, bylo by to proti dobrým mravům přiznati jí náhradu za škodu, kterou její manžel úmyslně přivodil, avšak o nějaké nicotnosti smlouvy, spekulaci na požár již při její uzavírání, opět žádné zmínky.
Nebyla-li ale námitka vznesena, nesměl se soud otázkou zabývati, a i když snad nakrásně učinil nějaké zjištění ohledně úmyslu žalujících chovaného už při uzavírání smlouvy založiti později požár, musí to zůstati bez povšimnutí. To týče se ostatně jen manžela spolužalobkyně, nikdy jí samé, neboť to je jen passus rozsudku, kde prvý soudce praví, že v trestním řízení manžel se doznal, že zapálil stodolu, aby dostal pojištěnou sumu, a že toto doznání odpovídá skutečnosti, ježto zvýšil pojistné v únoru požárního roku z 90000 Kč na 154200 Kč. Avšak zde nejde už o manžela, nýbrž jen o manželku. Odpor se spisy, i pokud tu vskutku jest, jest tedy neopodstatněný, nemůže míti vlivu na rozhodnutí.
Zbývá jen právní otázka, zda spolužalobkyně má nárok na náhradu, když její manžel oheň založil. Dovolatelka nárok ten popírá a uplatňuje, že manžel byl dle § 1230 obč. z. správcem jejího majetku, smlouvu pojišťovací za ni uzavřel a že byl tedy prý representantem spolužalobkyně jako pojistnice, a když tedy on škodu úmyslně přivodil, musí prý dle čl. 3. všeob. poj. podmínek nésti ona toho následky.
Tento čl. 3. poj. podmínek zní doslovně tak, jako § 55 poj. řádu, totiž : Pojišťovatel jest prost závazku plniti, přivodil-li pojistník úmyslně nebo hrubou nedbalostí pojistnou příhodu. Tento § 55 poj. řádu ovšem ještě neplatí, nicméně se dovolání odvolává na Ehrenzweigův výklad tohoto předpisu, chtíc tím patrně říci, že když ustanovení smlouvy zní stejně jako ustanovení zákona, musí se mu i ve smlouvě dáti týž výklad, jaký mu přísluší v zákoně. Tomuto stanovisku lze dáti za pravdu, ovšem ale jen s jistým omezením, poněvadž jako při výkladu zákona, tak i při výkladu smlouvy jde o výklad vůle, tam zákonodárcovy, zde pak smluvních stran, platí v zásadě tatáž vykládací pravidla tu jako tam, jak to § 914 staré znění obč. z. výslovně stanovil, jenže často přijde na to, aby se vzal v úvahu vedle ustanovení sporného také další obsah autorova prohlášení, tam tedy další obsah zákona a zde další obsah smlouvy, ale poněvadž tento další obsah může býti jiný tam a jiný zde, může se konec konců i přes užití týchž vykládacích pravidel dospěti k poněkud jinému výsledku tam a jinému zde, nehledě ani k tomu, že, což v daném případě arci do počtu nepřijde, při výkladu smlouvy přihlíží se také k tak zv. průvodním okolnostem (Begleitumstände), jako k prohlášení stran ve smlouvě neobsaženým nebo jiným skutečnostem v ní nezmíněným, z nichž na pravou vůli stran konkludentně souditi lze, kdežto při výkladu zákona bývají zase pomůckou t. zv. materialie, najmě důvodové zprávy k jeho osnově, a mimoto i skutečnosti, jež zavdaly k vydání zákona podnět (occasio legis) na př. určité nešvary vyskytnuvší se v právním obchodu, jímž zákon čeliti chtěl. Co však se týče různosti v obsahu zákona neb smlouvy samé, možno hned zde poukázati, ač tím nemá býti zrovna řečeno, že to bude skutečně rozhodné, že na př. právě Ehrenzweig u výkladu § 55 poj. řádu, o nějž jde, dovolává se mnohých ustanovení zákona, která ve smlouvě vůbec nenalézáme, tak na př. § 114 č. 1, jenž jedná o transportním pojištění, anebo ustanovení, jež znějí jinak v zákoně a jinak ve smlouvě na př. v § 71 zák., jednajícím o t. zv. pojištění na cizí účet (§§ 69—71), jenž má z části obsah, jaký v § 27 smlouvy jednajícím o témž pojištění nenalézáme.
Dovolání odkazuje na Ehrenzweigův náhled, že »ustoupí-li pojistník během pojišťovacího poměru za nějakou osobu, které péči o předmět úplně přenechá (na př. správci statku), pak dlužno pokládati tuto osobu pro § 55 jako náhradníka pojistníkova«. To se dovolává patrně komentáře z r. 1918, neboť tam to tak stojí, avšak týž autor Dr. Albert Ehrenzweig, vydal v r. 1929 komentář nový, mnohonásobně obšírnější, a v tom zastává náhled pro dovolatele ještě daleko příznivější, ba pro něj úplně vyhrávající, a nutno se s ním tedy zabývati.
Skutečně zdá se mnoho na stanovisku dovolatelčině, že manželka musí nésti následky žhářství mužova na společném majetku a lze se dokonce tázati, zdali nelze proti manželce užíti obdobně praesumpce odpůrčího práva, že se má za to, že ona o úmyslu manželovu, zkrátiti věřitele — zde obdobně pojišťovnu — věděla a že se jí jen vyhrazuje protidůkaz, jímž by tuto domněnku vyvrátila? Rozhodnutí nezůstavující v nás pochybností vyžaduje podrobný rozbor záhady.
Dr. Albert Ehrenzweig 1929 vykládá § 55 poj. ř. na str. 187 až 192. Abychom jeho výklady mohli dobře pochopiti, nutno si napřed uvědomiti, že ten, kdo uzavírá s pojišťovnou pojišťovací smlouvu, nazývá se v zákoně Versicherungsnehmer, pojistník, jenž v pravidelném případě, když totiž pojišťuje sebe, je zároveň pojištěncem; avšak možno uzavříti pojišťovací smlouvu také na t. zv. cizí účet (§ 69), t. j. pojistiti osobu třetí (správně je to smlouva pojišťovací ve prospěch osoby třetí, neboť pojištěním na cizí účet nazval to zákon jen proto, že se to v obchodě tak nazývá, ač je to mylné, ježto na účet pojištěnce nejde smluvní povinnost, t. j. platiti prémie, nýbrž jen nárok, právo na odškodné) a tu pak kontrahent uzavírající smlouvu, sluje opět »Versicherungsnehmer«, pojistník, a pojištěná třetí osoba »Versicherter« pojištěnec (§§ 69—71). § 55 mluví jen o pojistníku (Versicherungsnehmer) i je otázkou nejen to, zda a pokud a jak vztahuje se předpis jeho i na pojištěnce (Versicherter), kterouž otázku řeší § 71, ač snad nevyčerpávajícím způsobem, ale i to, zda, pokud a jak se vztahuje i na společníka (Gemeinschafter) pojistníka neb pojištěnce, tedy spolupojistníka, jde-li o pojištění na vlastní účet, kde tedy pojistník od pojištěnce se neliší, tudíž na spolukontrahovavšího spoluvlastníka, tedy poněvadž jde o náš případ, i na spolužalobkyni, a jde-li o pojištění na cizí účet, jednak na spolupojistníka (spolukontrahenta poj. smlouvy) a jednak na spolupojištěnce. Hermann-Otavský: Soukr. poj. právo 1921, str. 311 c), problém tento vůbec neuvádí, Ehrenzweig pak vykládá toto:
a) Str. 187. Jde o zmaření nároku (Anspruchsverwirkung), neboť že se jedná nejen o ohraničení, nýbrž i o výluku risika (Risikoausschluß), směřující proti deliktnímu jednání (Schuldhandlung) »správce risika« (Risikoverwalter), jde prý zřetelně najevo z § 114, č. 1, jenž při pojištění transportním vylučuje ručení pojišťovny, když škodu způsobily osoby smlouvě cizí, vertragsfremde Personen (totiž odesilatel neb příjemce), neboť činností svou staly se osoby tyto »správci risika«. Poltí-li se role pojistníka (Versicherungsnehmer), jejž § 55 jmenuje, a přistupuje k němu tedy pojištěnec (Versicherter), tudíž při pojištění na cizí účet jest pro relevanci deliktního jednání jednoho neb druhého (roz. pro otázku, zda delikt jeho má účinky § 55), rozhodno, zda byl »správcem risika«, což ovšem musí prý býti až do podání protidůkazu praesumováno, ježto prý jde o neprůhledné internum.
Ehrenzweig míní »správcem risika« patrně toho, kdo s věcí podle jejího hospodářského určení nakládá (níže str. 190, č. 3 a), tedy na př. na usedlosti hospodaří), což by byl pravidelně pojištěnec, jaké pak ale potom internum, vždyť to je hotové externum, skutečnost tak zevní a zjevná, že se dá vždy očitými svědky zjistit, a nebude tudíž ani sporna a načpak tedy nějaké praesumpce? Ehrenzweig myslí tedy, že ať zapálí pojistník nebo pojištěnec, nebude pojišťovna platit jen tehdy, byl-li pachatel »správcem risika«, kdežto nebyl-li správcem, a on jím není, jak praví, přijde-li ve styk s věcí jen »nahodile«, chce říci přechodně, na př. prý jen na návštěvu, bude pojišťovna platiti. Když tedy na př. A. pojistí majitele usedlosti В., dejme tomu tchán zetě, a pak jde k němu na návštěvu a měl už při pojištění tajný úmysl, stodolu mu zapálit, anebo úmysl ten na cestě aneb teprv během návštěvy pojme, skutečně také zapálí a zas odjede, tedy podle této nauky účinky § 55 nenastávají, poněvadž palič nebyl »správcem risika«, a pojišťovna musí platit. To je nejen proti zdravému smyslu, nýbrž také zjevně proti zákonu, neboť zákon, jenž žádného »správce risika« nezná, osvobozuje pojišťovnu od placení vždy, ať zapálil pojistník nebo pojištěnec, tam totiž podle § 55, jenž to o pojistníku praví výslovně, a zde podle § 71, podle něhož to, co platí o chování pojistníkově, platí jen při pojištění na cizí účet i o chování pojištěncově, čímž tedy § 55 i na něj vztažen. Při tom zákon pranic nehledí k příležitosti, při které to ten neb onen učinil, neboť na té nezáleží, nýbrž jen na činu, že jej provedla osoba ve smlouvě zahrnutá, tedy interesovaná a zákon chce, aby pojišťovna ručila jen za škodu, jež se vůči pojistníku i pojištěnci jeví jako náhoda, ale neprovádí to až do posledního důsledku, jenž by vyžadoval, aby oba ručili za každou vinu, i za lehkou (arg. § 1288 obč. zák.: »béře-li kdo na se nebezpečí škody, která někoho jiného bez jeho viny postihnouti může« atd. ... »pojišťovatel ručí při tom za nahodilou škodu«, jak i § 1290 téhož zák.), nýbrž přestává na tom, aby odpovídal za zlý úmysl a za hrubou nedbalost, neboť chce čeliti aspoň požárním (vůbec pojistným) podvodům (§ 170 tr. z.) a lehkomyslnosti, záležející v tom, že interesent (pojistník nebo pojištěnec) bezpeče se na pojištění bude s nebezpečím nakládati zrovna hazardně, troufale na př. stodolu navštěvovati s nekrytým světlem, třebaže bez úmyslu zapáliti (srv. §§ 449—453 tr. z.). To je důvod § 55, ne domnělá »správa risika«.
Není to sice ještě náš sporný případ, kde jde o pojištění na vlastní a ne na cizí účet, avšak poněvadž je to introdukce k našemu případu, bylo již na ní ukázati scestnost Ehrenzweigova stanoviska.
b) Str. 190, č. 3 a). Funguje-li třetí osoba ve »správě risika« přímo jako náhradník či representant pojistníka, odpovídá prý tento za zavinění té třetí osoby, tak na př. kdo na vedoucím místě za strojový povoz je zodpověděn, ježto pojistník péče o věc nazvíce se zúčastní, zejména prý je takovým representantem zhusta manžel a vždy poručník. Ovšem to není ještě přesně náš případ, neboť Ehrenzweig tu myslí případ ten, že manželka je sama vlastnicí věci na př. usedlosti a manžel vede její správu (§ 1238 obč. zák.) bez její účasti, kdežto v našem případě byli oba manželé spoluvlastníky a manželka patrně spoluhospodařila, ale dostavují se další neblahé důsledky teorie, budující na libovolné konstrukci »správy risika«.
I poručenec, na příklad tedy dítě, je tu právo za jednání svého poručníka, ačkoli poručník je osobou smlouvě cizí, t. j. není ani pojistníkem ani pojištěncem, na jichž delikt zákon výslovně osvobození pojišťovny omezuje (§§ 55, 71). Na př. tedy poručník zapálí po žních stodolu poručencovu třeba jen proto, aby dostal peníze za úrodu bez práce, nemusil se starati o výmlat a odbyt, nebo proto, že má zášť na pojišťovnu, která mu podle jeho mínění v jeho vlastním pojištění vyplatila odškodné příliš nízké, nebo dokonce třeba z nevraživosti vůči poručenci samému, aby mu způsobil citelnou škodu, když objekt jeho je náhodou pojištěn nepoměrně nízko, a tu má škodu nésti poručenec a ne pojišťovna? Jak to možno, když podle zákona jen delikt pojistníka osvobozuje pojišťovnu (§ 55) a pojistníkem je zde docela nevinný poručenec? (Poručenec je totiž pojistníkem vždy, ať pojišťovací smlouvu uzavřel poručník palič sám, anebo již jeho předchůdce, neboť i když ji uzavřel teprve sám, tedy, poněvadž to učinil jako poručník a tudíž zástupce poručence, platí jeho jednání za jednání poručence, poručenec tedy je kontrahentem a proto pojistníkem. Tak ovšem když pojištěno na útraty poručencovy, jak předpokládáme, jinak arci, pojistil-li je poručník na své vlastní útraty, tu pak je podle § 69 pojistníkem on a jeho delikt osvobozuje podle § 71 ve spojení s § 55 pojišťovnu, což ovšem je pro poručence prekérní a musí proto býti poručenským soudům výstrahou, aby se staraly vždy o to, aby pojištěno bylo vždy na »vlastní účet«, to je na vlastní útraty poručencovy, t. j. aby poručenec ve smlouvě byl uveden jako smluvník a tudíž pojistník, což ovšem nevylučuje, aby pak poručník, chce-li, platil prémie ze svého.) A docela tak jako s nevinným poručencem má se to i s nevinnou manželkou.
c) Str. 191, č. 4. Při »možnosti nositelů interese«, to je, je-li tu při pojištění vlastním více pojistníků a při pojištění na cizí účet více pojištěnců nebo (což Ehrenzweig vynechal) více pojistníků, platí prý táž zásada »správy risika« jako shora a i zde prý musí býti správa risika u všech podílníků praesumována. To tedy platí prý i o spoluvlastnících, což je právě už náš případ, jenže prý i zde, přijde-li spoluvlastník do společného majetku pouze na návštěvu, jsa tam jinak osobou cizí, a způsobí tu pojistný případ (zapalí), »nemůže to způsobiti výluku risika«. Při veřejné společnosti jsou »správci risika« pouze společníci, jimž podle smlouvy náleží vedení obchodu (čl. 99 obch. z.), jiný společník může tedy spáchati zločin žhářství a pojišťovna nahradí škodu, rozumí se celou, tedy i žhářův podíl, tak zřejmě to Ehrenzweig myslí, kdežto podle přirozeného rozumu vždy zaplatí jen podíly nevinných ať spáchal zločin společník nebo společníci, obchodvedoucí, aneb druzí.
d) Str. 191—192 II. 1. § 55 musí prý krýti i případ, že jednání přivozující škodnou událost není pouze úmyslné, nýbrž děje se »v předsevzetí škodu způsobiti«, »lstivě« (§ 3, odst. 2.), t. j. prý v úmyslu jako případu pojištění ho využitkovati, což nepůsobí prý výluku risika, nýbrž zmaření nároku: tak jednati může prý však jen nositel interese, tedy ne prý pojistník na cizí účet, vždy však pojištěnec, jeť prý tu rozdělení »správy risika« bez významu, poltění interese jde tu na účet společníků, ne pojišťovny, pročež musí prý při možnosti nositelů interese na př. při spoluvlastnictví deliktní jednání jednoho míti v zápětí úplné zmaření nároku (roz. musí platiti tedy i pro ostatní společníky, v našem případě tedy i pro manželku, čímž by náš případ byl ještě jednou v její neprospěch vyřízen). Jinak prý však, když jsou jednotlivé ideelní podíly pojištěny jako samostatné objekty, což prý se děje, chce-li se, aby podílníci co do účinku prodlení v placení prémií byli od sebe neodvislí.
Podle hořejší zásady platí prý tedy při veřejné společnosti dolosní jednání každého společníka, i je-li vyloučen z vedení akciové společnosti, platí pro společnost však jen dolus velkoakcionáře, kdežto drobný akcionář, nejedná-li v interese pojištění, nýbrž na př. ze msty, je extraneus (roz. pojišťovna musí platit). To vše jsou jistě podivuhodné výsledky, jež by soudný čtenář zákona sotva očekávati mohl a nikdy neschválí.
Ehrenzweig užívá jednak nepřípustných vykládacích metod a jednak postrádají výklady jeho psychologické erudice.
Ad a). Zákon má toto rozdělení: hlava II., o niž jde, nadepsaná »Pojištění proti škodě« dělí se v tyto kapitoly: kар. 1. §§ 48 až 72 Všeobecné předpisy, kde je tedy umístěn náš § 55. a po níž následují jednotlivé druhy pojištění proti škodě a sice kap. 2. §§ 78—88 poj. proti ohni, kap. 3. §§ 89—95 poj. proti krupobití, kap. 4. §§ 96—110 poj. dobytčí, kap. 5. §§ 111 až 119 poj. transportní, kde se tedy nalézá § 114 č. 1. a konečně kap. 6. §§ 120—129 poj. proti povinnému ručení, na to hlava III. poj. na život a hlava IV. poj. úrazové. Jde tu tedy o tři řády, z nichž jedním je pojištění proti škodě, jež má více druhů a zákon udává nejdřív předpisy platné pro řád a pak předpisy platné pro každý jednotlivý druh. Jestliže tedy náš § 55 je předpis daný pro celý řád a § 114 předpis daný pro jeden druh, nemůže onen doplňován býti tímto, jak Ehrenzweig činí, aby se dodělal zásady, že i osoba poj. smlouvě cizí, extraneus, působí svým deliktem výluku risika pojišťovny a tudíž ztrátu nároku pojištěncova na odškodné, jen jestli osoba ta byla »správcem risika«. To je násilné. Neboť vypočteme-li znaky platící pro řád ssavců, nemůžeme je pak rozšiřovati specielními znaky druhu dvoukopytníků neb velrybovitých a pod., neboť pak jsme soustavu zvrátili v chaos, a to ovšem Ehrenzweig učinil, aspoň místně. Předpis § 114 č. 1, že pojišťovna neručí za škodu, kterou odesilatel neb příjemce dolosně neb hrubou nedbalostí způsobil, jest dán právě jen pro transportní pojištění, a na jiné, zejména na pojištění proti ohni, o něž jde, se nehodí, protože tu žádného transportu a odesilatele a příjemce není. § 114 č. 1. je předpis pouze dispositivní, jenž může smlouvou býti změněn a ručení pojišťovně býti uloženo, předpis § 55 jest potud velící, že na újmu pojistníka změněn býti nemůže vůbec (§ 72), na újmu pojišťovny však jen tak, že tato může převzíti ručení i za hrubou nedbalost, kdežto za dolus ovšem ne, ježto by to bylo na straně pojistníkově proti dobrým mravům. (§ 879 obč. z.) Jde v obou případech o docela jiný poměr.
Ad a) a c). Ehrenzweig nejen stvořil zákonu neznámé kriterion »správy risika«, nýbrž sám si pro ně ještě tvoří praesumpсe, kdežto známo, že podle nauky může to jen zákon. Ovšem dlužno připustiti proti tomu, že v rámci § 7 obč. z., t. j. jsou-li v kterémsi případě předpisy zákona tak kusé, že neumožňují ani při logickém (restriktivním resp. extensivním) výkladu uspokojivé řešení, možno i praesumpcí užívati analogicky, ale Ehrenzweig ve svém výkladu neužívá analogie, nepraví, kde a jakou zákonnou praesumpci obdobně aplikuje, nýbrž tvoří si praesumpci novou, úplně libovolnou, ba vůbec nesnaží se ani ukázati, že předpisy zákona, tak jak jsou (§§ 55 a 71), nestačí k uspokojivému řešení případu, naopak řeší jej tak, že pociťujeme živě trapné neuspokojení, což o slovném užití zákona nelze zrovna říci.
Již nahoře nadhozena otázka, nelze-li proti manželce užíti analogie praesumpce odpůrčího práva, že byla ve srozumění s manželem paličem. Nelze, neboť případ jen na první zevní pohled se zdá obdobným, je však povahy podstatně jiné, zevně i vnitřně. Při odporovatelném jednání manželově manželka je jeho kontrahentkou, přejímajíc buď realitu od něho nebo přijímajíc ji od něho v hypotéku a pod. a bude také pravidelně velmi dobře věděti, že muž má dluhy, neboť dluhy jsou potud věcí zevní, že věřitelé, dlužní úpisy, směnky i pouhé ústní smlouvy jsou jevy zevní, a tato pravidelnost vědomí jeho závazků odůvodňuje domněnku proti ní, že jedná s ním ve fraudulosním dorozumění, a stačí, aby pro případ, že tomu tak výjimečně není, vyhrazena jí byla pomoc: vyvrácení domněnky protidůkazem. Avšak zapálí-li manžel pojištěný objekt, všechny ty předpoklady tu chybí : to není společný čin, manžel jedná sám, pravidelně tajně (v noci), dřív nelze zevně nic postihnouti, až když čin proveden a věc hotova, neboť do té je tu jen úmysl, pravidelně též tajemný, a proniknouti do jeho duše, zpytovati jeho ledví, tajné úmysly člověka nelze: tak nezbývá nic, než možnost, že manžel se jí jako manželce přece snad svěřil, tato domněnka je však tuze nejistá a odvážná, nelze říci, že tu bude pravidlem, a proto zákon takovou praesumpci neustanovil. Jde-li o spoluvlastníka, jiného, cizího, je to ještě odvážnější.
Ad 4. Může ovšem palič jednati úmyslně a na pojištění ani nevzpomenouti, na př. zapáliti stodolu, aby uhořela osoba tam zavřená. Jedná-li však v interese pojištění, pak ovšem je to lest, podvod, ale rozumí se samo sebou, že stačí-li k osvobození pojišťovny úmyslné zapálení, tím spíše stačí toto lstivé, podvodné, stačí na to sám § 55 a není třeba dovolávati se teprve § 3 odst. 2, jenž jedná o lstivém zamlčení okolností hrozících nebezpečím škody při uzavírání smlouvy. Naprosto nepřípustno však je činiti za lest jednoho zodpovědným všecky druhé na př. tedy právě všecky ostatní spoluvlastníky, a když to Ehrenzweig činí, tedy, třeba si toho není vědom, tvoří tím proti nim praesumpci, založenou jen na faktu spoluvlastnictví, kterou jsme právě shora jako neospravedlněnou zamítli.
Každý spoluvlastník má pojištěný jen svůj ideelní podíl, třebaže za prémie odpovídali podle smlouvy všichni solidárně, neboť otázka závazku jejich vůči pojišťovně může býti upravena jakkoliv, to nemá s otázkou závazku pojišťovny vůči nim co činiti, tato také může býti smlouvou upravena různě, avšak není-li upravena zvláště, platí podle práva, že každý podílník má nárok na svůj podíl (§§ 829, 839 obč. z.), takže pojišťovna nemůže jej vyplatiti jinému podílníku, leč by tento byl tak nebo onak jeho zástupcem.
Ad a)—d). Když jde o deliktní jednání, vinu (§ 55 zlý úmysl a hrubou nedbalost), jde o otázku vadné vůle a tudíž o otázku psychologickou, soudce musí zkoumati, zda, proč a pokud může jednoho činiti zodpovědným za čin druhého, má-li tu dostatečných půtahů pro souhlas nejednajícího s činem jednajícího, pro jejich dorozumění a tudíž spoluvinu nejednajícího (§ 5 tr. z.), a musí si představiti, jak to bude vypadat v duši toho, jemuž dorozumění mylně imputoval. Zřejmo, že tu jde sice pořád o domněnku, praesumpci, o níž shora řeč, ale také bez zřetele na ni o sám důkaz indiciemi, jakým se jeví každý důkaz stavů vniterných, stavů vůle, důkaz, jenž velmi snadno uvízne na stupni pouhé domněnky, kdežto pokud není zákonem stanovena praesumpce, má to býti důkaz plný, nezůstavující žádné rozumné pochybnosti. Příklady podají k tomu živou ilustraci. Vlastník statku zřídí si správce a odebere se do ciziny nebo do války, neb na léčení a pod., než právě proto, že nebude moci sám prováděti ani kontrolu, se nejen pojistí, ale i hledí, aby dostal správce spolehlivého a poctivého, nicméně se přece zklame, neboť správce z všelijaké možné příčiny, jichž je množství, zapálí: poněvadž správce byl »správcem risika«, nauka Ehrenzweigova přičítá jeho zločin nevinnému vlastníkovi, který tedy nedostane žádné odškodné, ač právě proto se poctivě pojistil. Co má tedy takový vlastník dělat, aby se škody uchránil, a jak bude pohlížeti na takovou spravedlnost? K tomu správce opravdu mohl zůstati poctivým a nezpronevěřit se, neboť i když se mu přihodila jen hrubá neopatrnost, platí totéž. Nebo poručenský soudce nařídil, jak pod vlastní zodpovědností musí, pojištění poručence, třeba ještě dětského věku, někdo musí dům spravovat, a ačkoliv si soudce dal všemožnou péči s výběrem poručníka, ten ho přece zklame a zapálí, takže dítě dle nauky Ehrenzweigovy nedostane odškodné a stane se žebrákem. Jaké pocity bude míti i jen ten poručenský soudce, neřku-li poručenec? Neboť co měl dělat, aby poručence škody uchránil? A podobně to bude i s manželkou. Onen vlastník, jenž si zřídil správce, a tato manželka (o děcku ani nemluvě), budou naprosto bez viny na zločinu správce nebo manžela, ale když právě se jim přičítá zločin správcův resp. manželův potud, že se činí zaň zodpovědní aspoň civilně tak, že neobdrží žádné náhrady, pak se má věc tak, že se tu postavila praesumpce nejenom juris, která připouští protidůkaz, nýbrž dokonce de jure, jež žádný protidůkaz nepřipouští, neboť když není proti nim právě nic jiného, než že onen je zaměstnavatelem a tato manželkou paliče, tedy je jen každé vyvrácení domněnky a protidůkaz dorozumění znemožněn, ježto zaměstnavatelství, resp. manželství vyvrátiti nemohou. Zřejmo, že tu musí býti ještě jiné půtahy jejich souhlasu, a to takové, aby vystoupily z rámce pouhých domněnek a nabyly síly důkazu přesvědčivého.
A o to půjde i v přítomném případě, jenž po právní stránce má se velmi prostě takto: Podle § 55 je pojišťovna jen tehdy prosta závazku, jestliže pojistník pojistný případ přivodil úmyslně nebo hrubou nedbalostí. Tento předpis myslí na t. zv. pojištění na vlastní účet, kde pojistník a pojištěný je jedna osoba, t. j. člověk pojišťuje sama sebe, svou věc, ať již osobně nebo zástupcem a teprve § 69 jedná o pojištění na cizí účet, t. j. pojištění cizí věci, kde vedle pojistníka vystupuje zvlášť vlastník věci jako pojištěnec, načež vedle § 71 činění jeho má zrovna takové účinky, jako činění pojistníkovo, což platí právě i pro § 55, takže ať způsobí požár pojistník nebo pojištěnec, vždy pojišťovna je od placení osvobozena. To vše je bezvadné (až snad na to, že nevěděl-li pojištěnec v době činu ještě o pojištění a čin jeho záleží v pouhé hrubé nepozornosti, snesla by se shora vylíčená ratio legis: zabrániti, aby vlastník pojištěné věci nehřešil na pojištění — i tedy s právním citem, aby pojišťovna platila) a není tedy třeba žádných umělých konstrukcí, možno se držeti doslovu zákona, aniž bychom se setkali s něčím urážlivým.
V našem případě jde o pojištění na vlastní účet, neboť návrh na pojištění uvádí jako navrhovatele oba manžele Ferdinanda a Apolenu K. (spolužalobkyni) a v rubrice »Jméno pojistníka« opět oba, jej i ji, takže když potom je podepsán na návrhu dole jen on, znamená to jen, že on vyjednal pojištění jen jako její zákonný zástupce. Pojišťovna sama zajisté nepochybuje, že ohledně placení prémií byla oprávněna držet se spolužalobkyně co do jejího podílu, ježto v § 9 poj. podmínek je placení prémií uloženo pojistníku a spolužalobkyně je v návrhu uvedena jako pojistník.
Je-li ale ona sama pojistnicí svého podílu, tedy má právo na svůj podíl odškodného, dokud jí pojišťovna nedokáže, že jí přičítati sluší nějaký čin § 55, t. j. když manžel její úmyslně (podvodně) zapálil, že ona je tímto jeho činem spoluvinna, že on ho vykonal buď na její návod, radu nebo aspoň s jejím schvalujícím vědomím. Takový důkaz se jí však podle zjištění nižších stolic, podle nichž není tu proti ní (když pojišťovna ani netvrdila, že zvýšení pojistné sumy v únoru požárního roku bylo co do výše přemrštěné — byly pojištěny všecky obytné a hospodářské stavby, nejen stodola, jež v prosinci pak vyhořela — nýbrž tvrdila jen, že pojištění bylo zvýšeno) nic jiného, než že majíc co činiti se svým kojencem, nešla se zúčastniti prací záchranných — nezdařil. Zapálí-li spoluvlastník společnou věc, maří jen svůj podíl, nevinný spoluvlastník, tak nevinný, že nemá ani žádné účasti na vině paličově, že nelze říci, že tento jednal ve srozumění s ním, při čemž nedostatek důkazu takové spoluviny rovná se nevině (půtahy vzbuzující jistou pochybnost o jeho nevině, avšak nedostačující k úplnému důkazu viny, zůstávají bez významu) — podíl svůj podržuje. Spoluvlastnictví neznamená ještě spoluvinu a nezakládá tedy solidaritu s vinníkem. To provedeno už v rozhodnutí č. 8226 sb. n. s., na něž se odkazuje.
To platí vůbec pro pluralitu pojistných interesentů, podílníci právního společenství i mimo případ spoluvlastnictví ( Gemeinschafter), nejsou correi, nenastává tedy korrealita; při pojištění na cizí účet spadají pod § 55 ovšem jak pojistníci tak pojištěnci, avšak korrealita nenastává ani ve skupině té ani oné, takže tedy, když na př. zapálí jeden ze dvou pojistníků a druhý je nevinný, je proviněna jen polovička nároku, a když tedy pojištěnci jsou také dva, obdrží každý jen polovici svého podílu na náhradě.
Pro správnost právní zásady zde hájené mluví ještě jeden důkaz, a to ten největší. Ostav pojištění ztrácí se svými počátky daleko v minulosti, ale jistě je to už více než půl století, co pojišťovnictví nabylo ohromného rozmachu a nebývalého rozvoje. Případů, že jeden ze spoluvlastníků spáše pojistný podvod, na příklad tedy zapálí pojištěný objekt, stal se už veliký počet, jest to tedy případ všem pojišťovnám dávno známý, i jest otázka, proč pojišťovny nepojaly do pojišťovacích podmínek ustanovení, že pojistný podvod jednoho z pojistníků resp. pojištěnců stíhá svými následky i druhého, všecky ostatní? Zjevno proč: protože by to odrazovalo i poctivé podílníky od pojištění na takovéto podmínky, neboť to by podílník nebyl nikdy jist, že je opravdu pojištěn. Jestliže tedy pojišťovny mají snadnou možnost zájmy své hájiti, ale ve vlastním prospěchu toho nečiní, nemohou pak žádati, aby se jejich pojišťovací podmínka, která postihuje po svém přirozeném smyslu jen skutečného vinníka, jak zde čl. 3 poj. podmínek žalované pojišťovny, pokud se týče sám zákon, jenž v § 55 podle jejich příkladu v týchž mezích se drží, vykládány byly násilně pro ně a proti druhé straně.
Že na tom, když pojišťovna bude nucena vyplatiti podíl nevinného, není nic nemravného, je na bíle dni, i míjí se tedy vývod dovolání uplatňující nicotnost pro příčení se dobrým mravům ( ! ) dle § 879 obč. z. již proto cílem, nehledě k tomu, že předpis tento vztahuje se jen na uzavření smlouvy, nikoliv na její splnění.
Že konečně není tu případu § 1315 a) obč. z., vysvětlil odvolatelce již prvý soudce a praví to výslovně i Ehrenzweig str. 190 č. 3 а), z něhož ona vychází.
Že by nemohla žalovaná podíl spolužalobkyně vyplatiti pro nároky hypotéčních věřitelů, v dovolání už neuplatňuje, patrně vzhledem k tomu, že, jak už prvý soudce vytkl, jsou dle knihovního výtahu všecky knihovní závady vymazány. Bylo proto tak uznati, jak se stalo.
Výrok o útratách spočívá na §§ 41, 50 cřs.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 1929, Rv II 478/29.1
Karel Jelínek.

Pozn. red. Rozhodnutí toto je slohově i jazykově zvláštností, přesto, že redakce se pokusila některé výrazy, namnoze zcela nečeské, opraviti.

Citace:

Tím, že jeden spoluvlastník zapálil společnou věc, neztrácí druhý, nevinný spoluvlastník nároku z pojišťovací smlouvy na náhradu utrpěné škody, .... Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1931, svazek/ročník 70, číslo/sešit 18, s. 583-595.