č. 8030.

Občanství státní: 1 K výkladu čl. 1 bodu 2 odst. 6 smlouvy čsl.-polské č. 50/26 Sb. o vyřizování žádostí o státní občanství. — 2 Opční prohlášení anebo žádost za udělení stát, občanství?
(Nález ze dne 12. června 1929 č. 11.633.)
Věc: Ferdinand P. v T. proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 28. dubna 1925, došlým osp-é v Českém Těšíně dne 6. května 1925, zažádal st-1 »o propůjčení čsl. stát. občanství s dom. právem v Českém Těšíně«, kde mu dle připojeného usnesení obecního zastupitelstva ze 7. dubna 1925 dom. právo pro případ nabytí čsl. stát. občanství bylo propůjčeno. V žádosti uvedl st-1, že od svého narození dne 6. září 1901 bydlí v Těšíně, jest od roku 1917 zaměstnán jako úředník v t-ckých železárnách, kde má zajištěnou existenci, jest zdráv, práce schopen, má 1000 Kč měsíčního platu, politicky nebyl činný, je Zachovalý, dále že nemá vál. půjček, naopak má čsl. losy, a poněvadž jest v trvalé službě, musí prokázati čsl. státní občanství. Rozhodnutím ze 13. října 1926 vyslovila zsp v Opavě, že st-1 vě žádosti za udělení čsl. stát. občanství podle § 30 o. z. o. nevyhovuje.
V odvolání z tohoto rozhodnutí namítal st-1, že narodiv se roku 1901 v Těšíně, kde od narození měl dom. právo jakož i řádné bydliště, měl nepochybně na základě rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920 opční právo pro čsl. republiku a své vůli státi se čsl. občanem dal výraz v žádosti z 28. dubna 1925. Poněvadž v době, kdy tato žádost byla podána, plynula ještě jednoroční lhůta opční podle cit. rozhodnutí konference velvyslanců, počavší dnem 11. února 1925, kdy rozhodnutí to bylo ve sbírce zák. a nař. pod č. 20/1925 uveřejněno, měla zsp pokládati st-lovu žádost za opční prohlášení a vžiti je na vědomí. Ostatně neměla bytí st-lova žádost zamítána též proto, poněvadž st-1 patří k osobám, na které jest použiti ustanovení smlouvy čsl.-polské, uveřejněné ve sbírce zák. a nař. pod č. 56/26; podle ustanovení této smlouvy jest obyvatelům východního Slezska dána možnost zažádati o propůjčení čsl. stát. občanství, a jest takové žádosti vyřizovati příznivě. V tomto případě jest tedy st-lovu žádost posuzovati ve smyslu uvedené smlouvy a přihlédnouti k tomu, že st-li příslušelo opční právo podle rozhodnutí konference velvyslanců z 28. července 1920, že st-1 má svou existenci, takže nebude na obtíž, jest trestně, mravně a policejně nezávadný, dom. právo v Českém Těšíně má zajištěno a jest jeho přáním státi se čsl. státním občanem, takže v jeho osobě jsou dány všechny podmínky, aby mu bylo propůjčeno čsl. státní občanství ve smyslu cit. smlouvy čsl.-polské.
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra st-lovu odvolání a podotklo, že st-lova žádost z 28. dubna 1925 nemůže býti považována za opční prohlášení podle článku III. rozhodnutí konference velvyslanců z 28. července 1920, ježto neobsahuje vůbec žádného občního projevu strany. Konečně uvedeno, že pokud se st-1 dovolává smlouvy, uzavřené mezi republikou čsl. a republikou polskou z 29. dubna 1926 a publikované pod č. 56/26, jest podotknouti, že smlouva ta neposkytuje mu nároku na udělení čsl. stát. občanství.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Broje proti nař. rozhodnutí předem potud, pokud zamítlo st-lovu žádost za propůjčení čsl. stát. občanství podle smlouvy, Uzavřené mezi republikou čsl. a polskou a uveřejněné ve Sb. pod č. 56/26, hájí st-1 názor, že podle ustanovení této smlouvy, jež obyvatelům východního Slezska dává možnost zažádati o propůjčení čsl. stát. občanství a stanoví, že takové žádosti jest vyřizovati příznivě, přísluší mu nárok, aby mu čsl. stát. občanství bylo uděleno, a že jest proto opačné stanovisko žal. úřadu nezákonné. Dovolávaje se slov »že žádosti takové jest vyřizovati příznivěc, nemůže míti st-1 na mysli jiného ustanovení, než ono, jež v čl. i bodu 2 odst. 6 zmíněné smlouvy praví, že žádosti) o státní občanství jak na základě dom. práva tak i domicilu, nabytého před 28. říjnem 1918, budou vyřízeny příznivě vyjímajíc atd. Aby správně mohl býti pochopen materielní obsah tohoto ustanovení, nutno přihlédnouti k předp. tomuto ustanovení předcházejícím, v jejichž světle teprve bude lze posouditi, jaké to žádosti, t. j. za jakých skutkových předpokladů má cit. ustanovení na mysli. Tu budiž uvedeno, že obsahem čl. 1 bodu 1 zmíněné smlouvy jest v podstatě stanoveno tolik, že osoby mající dne 28. července 1920 dom. právo ode dne 1. ledna 1914 nebo bydliště ode dne 1. ledna 1908 na býv. území plebiscitním, tvořícím nyní součást Československa nebo Polska, nabývají ipso jure stát. občanství v onom z obou uvedených států, v němž leží tato jejich obec domovská, resp. obec bydliště, při čemž (odst. 5) v případě, že v téže osobě jsou splněny oba tituly, (dom. právo ode dne 1,. ledna 1914 a domicil od 1. ledna 1908), každý z nich však pro jiné státní občanství, nabývá se stát. občanství podle titulu dom. práva jako titulu silnějšího.
Bod 2 cit. čl. 1 obsahuje pak předpisy, jak v jeho úvodní větě se praví, o nabytí státního občanství se souhlasem vlády, a normuje tu celkem dva případy. V odst. 1. praví, že stát. občanství polského, pokud se týče čsl. nabudou osoby, které na území býv. Těšínského Slezska, Oravy nebo Spiše nabyli po 1. lednu 1914 dom. práva nebo zvolily si po 1. lednu 1908 stálé bydliště, pod podmínkou, že vláda čsl. po případě polská dá k tomu předem souhlas. V odstavci 2. pak se stanoví, že o nabytí státního občanství čsl. po případě polského mohou rovněž žádati osoby, které mohly v zásadě nabýti státního občanství příslušného státu ipso jure na základě domicilu před 1. lednem 1908, nenabyly ho však pouze proto, poněvadž podle zásady vyslovené v bodě 1. odst. 5 nabyly státního občanství v druhém státě na základě přednosti dom. práva jako titulu nabytí státního občanství. Další odstavce 3, 4 a 5 obsahují předpisy o lhůtách pro uvedené žádosti, o event. dokladech k žádostem a o tom, že politické úřady poučí obyvatelstvo o možnosti podávati takové žádosti, načež následuje odstavec 6, jehož dosah a význam jest právě vyložiti a jenž, jak již nahoře uvedeno, stanoví, že žádosti o státní občanství jak na základě dom. práva tak i domicilu nabytého před 28. říjnem 1918 budou vyřizovány příznivě, vyjímajíc atd.
Z této souvislosti uvedených předpisů a jejich obsahu jest jasno, že žádostmi, jež podle cit. odst. 6 budou vyřizovány příznivě nejsou míněny všechny žádosti o nabytí čsl. nebo polského stát. občanství, nýbrž jen ony, jejichž předpoklady jsou určeny předpisy 1. a 2. odstavce bodu 2, jak jejich obsah právě byl podán, tedy — jde-li o žádosti za nabytí čsl. stát. občanství — žádosti osob, které (odst. 1) sice měly dne 28. července 1920 v oné části plebiscitního území, jež tvoří nyní součást čsl. republiky, dom. právo, nebo — nebylo-li dom. práva na plebiscitním území, — bydliště, nestaly se však čsl. stát. občany ipso jure podle ustanovení bodu 1 proto, poněvadž dom. právo bylo jimi nabyto nebo bydliště zvoleno teprve po termínech podle bodu 1. rozhodných, nebo které (odst. 2) z titulu dom. práva nabytého před 1. lednem 1914 v polské části Těšínská staly se podle bodu 1. ipso jure státními občany polskými, a současně jest v jejich osobách splněn i titul bydliště, nabytého před 1. lednem 1908 v čsl. části Těšínská pro nabytí čsl. stát. občanství. Ostatně jest jasno a z ustanovení čl. 3 bodu 1 odst. 2 rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920, jehož jest odst. 1 bodu 2 čl. 1 smlouvy čsl.-polské pouhou transkripcí, zřejmě vyplývá, že ustanovení posléze citované není dáno vůbec ve prospěch osob, které podle bodu 1. cit. smlouvy nabyly ipso jure státního občanství čsl. nebo polského, nýbrž jen pro osoby, na něž se 1. bod cit. smlouvy nevztahuje a které podržely státní příslušnost rak. nebo uher. Ve prospěch osob, jejichž státní občanství čsl. nebo polské bylo určeno předpisem bodu 1 čl. 1 uvedené smlouvy, dáno bylo jen ustanovení odst. 2 bodu 2 čl. 1 této smlouvy, po případě jednoroční lhůtou limitované právo opční podle rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920, o jehož výkonu v konkrétním případě bude pojednáno v druhé části tohoto nálezu,
St-1, jak z jeho vlastních údajů patrno, měl a má nepřetržitě od svého narození v r. 1901, tedy již před 1. lednem 1914, dom. právo na býv. území plebiscitním, jež tvoří nyní součást republiky polské, jest tedy jeho státní občanství určeno bodem 1 čl. 1 cit. smlouvy čsl.-polské, nemůže proto již z tohoto důvodu jeho žádost za propůjčení čsl. stát. občanství býti žádostí ve smyslu cit. odst. 1 bodu 2, jenž — jak nahoře uvedeno — ve prospěch osob, jejichž státní občanství jest positivně určeno bodem 1. čl. 1, vůbec dáno není. Ostatně také st-1 nikdy netvrdil a také ve stížnosti netvrdí, že by na nynější čsl. části Těšínská nabyl vůbec dom. práva nebo získal bydliště, takže by jeho žádost nebylo lze posuzovati podle 1. odst. bodu 2 ani tenkráte, kdyby z práva podávali žádosti dle tohoto ustanovení nebyla osoba, na niž dopadá ustanovení bodu 1, pojmově vyloučena. Netvrdí-li pak dále a není-li to také ani ze spisů patrno, že na čsl. části Těšínská získal bydliště, a to již před 1. lednem 1908, nevztahuje se na něho ani předpis 2. odst. bodu 2 podle jasného znění, jak nahoře bylo podáno.
Ale pak nelze st-lovu žádost za přiznání čsl. stát. občanství považovati za žádost podle ustanovená 6. odst. bodu 2 čl. 1 cit. smlouvy, o němž st-1 tvrdí, že s výjimkou případů zde uvedených nárok na čsl. stát. občanství poskytuje; tím padá ovšem předpoklad, z něhož st-1 broje proti názoru žal. úřadu, že cit. smlouva st-li nároku na udělení čsl. stát. občanství neposkytuje, ve stížnosti vychází, s ním pak padá nutně jako bezdůvodná i výtka, že vzhledem k cit. odst. 6. bodu 2 jest názor žal. úřadu v rozporu s právmím řádem.
Pokud pak jde o otázku výkonu opčního práva podle rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920, slušelo uvážiti:
Proti názoru žal. úřadu, že st-lova žádost z 28. dubna 1925 nemůže býti považována za opční prohlášení podle čl. 3 rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920, poněvadž neobsahuje vůbec žádného opčního projevu strany, namítá st-1, že pro výkon opčního práva není předepsána žádná určitá forma, na druhé straně pak že byly v osobě st-le uskutečněny všechny předpoklady, za nichž cit. rozhodnutí konference velvyslanců jednotlivcům opční právo přiznává, a slušelo proto, když ve své žádosti dal výslovně na jevo, že se chce státi čsl. stát. občanem, na jeho žádost pozírati jako na prohlášení opční ve smyslu cit. rozhodnutí konference velvyslanců a nikoli jako na prostou žádost o udělení čsl. stát. občanství. Této výtce nelze však přisvědčiti.
Sluší tu uvésti, že st-1 ovšem obsahem své žádosti projevil vůli státi se čsl. stát. občanem, avšak vůle ta nebyla projevena tak, aby v projevu bylo spatřovati výkon opčního práva jako prohlášení, jímž se nabývá — a to již samým prohlášením — státní občanství jedině a výlučně z vůle optantovy na rozdíl od žádosti za udělení státního občanství, kde k vůli žadatele nabýti státního občanství musí přistoupiti i souhlasná vůle příslušného úřadu a nabývá se státního občanství teprve tímto projevem příslušného úřadu. V celém obsahu zmíněného st-lova podání není jediného podkladu pro závěr, že st-l tu vykonává nějaké své právo, že si tedy určuje čsl. státní občanství již svým prohlášeném vůle býti čsl. státním občanem, takže by úřadu nezbylo nežli vžiti toto prohlášení st-lovo na vědomí, pokud se týče jen zkoumati, zda jsou dány předpoklady výkonu tvrzeného práva; naopak jde z celého obsahu onoho podání na jevo, že st-1 stojí v něm na stanovisku, že nabude čsl. stát. občanství teprve aktem úřadu. Žádá výslovně, aby mu čsl. stát. občanství bylo propůjčeno, slibuje býti řádným a loyálním občanem, bude-li mu čsl. stát. občanství uděleno, uvádí různé momenty, jež po jeho názoru žádost jeho podporují, a dovolává se toho, že mu pro případ nabytí čsl. stát. občanství bylo přislíbeno dom. právo v Českém Těšíně. Ale pak dle tohoto obsahu nelze na st-lovo podání pozírati jako na prohlášení, jímž st-1 vykonává opční právo, nýbrž jen jako na žádost za udělení čsl. stát. občanství, a nelze pak právem vytýkati žal. úřadu, že pojímal-li takto obsah st-lova podání, pojímal jej nesprávně.

Citace:

č. 8030. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 915-919.