Čís. 4368.

Rozřadění skupiny 3. železničních zaměstnanců ve skupinu 3. a), 3. b) (nař. min. železnic ze dne 18. června 1921 čís. 35081-1/3 , a ze dne 23. srpna 1921, čís. 47603 věstník ministerstva železnic čís. 84 a 85).
O žalobním nároku železničního zaměstnance, by zařazen byl do skupiny 3. a), rozhoduje soud po stránce, zda důvody železniční správy jsou skutkově správný a opodstatňují zamítavé vyřízení.
Železniční zaměstnanec, nevykazující alespoň dostatečnou znalost služební řeči pro obor svého zaměstnání, není uzpůsoben k uspokojivému zastávání služby.
(Rozh. ze dne 18. listopadu 1924, Rv I 1436/24).
Žalobce byl dne 25. října 1908 přijat do služeb bývalé Severo-západní dráhy jako provisorní čekatel staničního mistra, dne 7. června 1910 jmenován byl výpomocným staničním mistrem, dne 1. ledna 1911 staničním mistrem skutečným a byl jako takový po převratu, kdy Čsl. stát uvázal se ve správu oné dráhy, převzat do jeho služeb, kde dne 1. července 1919 jmenován byl úředníkem, staničním asistentem ve státu 3. v 10. hodn. tř., dne 1. ledna 1921 jmenován oficiálem staničním v 8. hodn. tř. ve statu 3. b) (osobní výkaz čís. 8 cop.). Předběžné vzdělání školní vykazoval žalobce odbytí tří tříd měšťanských (čís. 8 cop.). Žádost žalobcovu za přeřazení do statu 3. a), jakož i propočítání služební doby v ní ředitelství st. drah zamítlo, rekurs proti tomu řízený na min. žel. vrátilo ve smyslu výnosu čís. 65070-1/3. Žalobou domáhal se žalobce na eráru přeložení do statu 3. a) a propočítání služební doby v něm. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Rozdělením skupiny 3. na skupiny 3. a) a b) a zařaděním žalobce do skupiny 3. b) neutrpěl žalobce újmy na posavadních požitcích a jiných nabytých právech, zaručených mu v §u 40 služební pragmatiky, nemůže si tedy z toho důvodu stěžovati. Zdali má nárok, aby byl zařaděn do skupiny 3. a) a aby mu služební doba byla propočítána podle příznivějších postupových lhůt této skupiny, lze posuzovati pouze podle nařízení ministerstva železnic ze dne 18. června 1921, čís. 35081-1/3, kterým bylo rozdělení skupiny 3. nařízeno, a prováděcího výnosu téhož ministerstva ze dne 23. srpna 1921, čís. 47603. I nařízení i výnos byly uveřejněny v úředním věstníku ministerstva železnic ze dne 27. srpna 1921 pod čís. 84 a 85. Podle prvého odstavce přechodných ustanovení, připojených ku prováděcímu výnosu, přiznává se bezpodmínečný nárok na zařadění do skupiny 3. a) jenom těm staničním mistrům, kteří vyhovují nově stanoveným podmínkám předběžného vzdělání. Žalobce jim nevyhovuje, v dovolacím spise toho již ani nepopírá, a odůvodňuje žalobní žádost jenom druhým odstavcem oněch přechodných ustanovení, které zařadění jednotlivých staničních mistru s nižším než předepsaným školním vzděláním do skupiny 3. a) připouštějí pod podmínkou, že konají skutečně příslušnou službu, mají nejméně dobrou kvalifikaci, svou intelligencí a dosavadním služebním výkonem a chováním plně uspokojují a jsou v každé směru důvěry hodni. Výnosem ministerstva železnic ze dne 9. prosince 1921 čís. 52875-1/3 byla podmínka plně uspokojujícího výkonu služby vyložena v ten rozum, že u zaměstnanců, kteří neovládají služební řeči slovem i písmem, pokud toho vyžaduje služba jich odvětví, aspoň dostatečně, nemůže býti výkon jejich služby nazván uspokojivým. Tento výklad ministerstva železnic, tedy téhož státního orgánu, který ve vlastní působnosti nařídil rozdělení skupiny 3. a stanovil jeho podmínky, byl a jest pro posouzení nároku žalobcova závazným. Jak podmínka dostatečného ovládání služební řeči, tak i jinak plně uspokojujícího služebního výkonu a plné důvěryhodnosti jsou pojmy relativními, při nichž smí rozhodovati jen zájem služby. Soud může rozhodovati o žalobním nároku jen v tom směru, zda spočívají důvody, pro jeho zamítnutí udané, na pravdivém skutkovém podkladu a zda vůbec mohou jeho zamítnutí odůvodniti. Bylo zjištěno, že žalobce sám ve svém osobním výkazu se o své znalosti české řeči nezmínil, že dle zprávy dopravního kontrolora z 19. února 1924 ovládá služební jazyk sotva dostatečně, a že dle osobního výkazu nebyla jeho způsobilost po stránce jazykové uznána a nebyl od zkoušky ze služebního jazyka osvobozen. Uváží-li se ještě, že nezáleží výhradně na znalosti služební řeči, nýbrž i na skutečném jejím užívání a ochotě jí užívati, sluší zamítnutí žalobcova nároku již z důvodu nedostačující jazykové kvalifikace pokládati za odůvodněné a to bez ohledu na důkazy, které žalobce o své znalosti češtiny nabízel. Tím odpadá potřeba zabývati se dalšími důvody, ze kterých žalovaná strana navrhuje zamítnutí žalobní žádosti, že totiž služební výkon žalobcův plně neuspokojuje ani v technickém směru a že žalobce není hoden plné důvěry.

Citace:

č. 4368. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 616-617.