NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 131.

Předražování. Podstatnou známkou přečinu dle § 17 čís. 2 cís. nařízení ze dne 7. června 1915 čís. 228 ř. z. jest vynětí zboží z pravidelného oběhu v úmyslu spekulačním. Množství zboží není o sobě rozhodujícím. Odběr zboží filiálkou od centrály byť i ve vyšší než nabývací ceně není na straně filiálky skupováním zboží.
(Rozh. ze dne 14. února 1920, Kr I 451/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 24. dubna 1919, jímž obžalovaní Vladimír Š. a Adolf K. sproštěni byli obžaloby pro přečin dle § 17, č. 2 cís. nař. ze dne 7. června 1915, č. 228 ř. z., mimo jiné z těchto
důvodů:
Vladimíru Š. klade obžaloba za vinu přečin dle § 17, č. 2 cís. nařízení ze dne 7. června 1915, čís. 228 ř. z., jehož se dopouští, kdo předměty nezbytné potřeby skupuje, aby vyhnal jejich cenu do přespřílišné výše. Skutková povaha tohoto přečinu spočívá v tom, že pachatel skupuje zboží ne proto, by uspokojil své osobní nebo svých zákazníků potřeby, nýbrž v úmyslu, by zboží to z jeho pravidelného a řádného oběhu vyjmul, u sebe podržel a teprve při naskytnuvší se příznivé příležitosti s užitkem dále prodal, tudíž cenu jeho do přespřílišné výše vyhnal. Podstatnou známkou tohoto přečinu je tedy vynětí zboží z pravidelné cirkulace v úmyslu spekulačním. Aby pachatel nakoupil snad velké množství zboží, jak obhájce obžalovaného mínil, nevyžaduje se, poněvadž nelze přehlížeti okolnost, ba jistotu, že současně mnoho jiných osob, byť i bez vzájemného dorozumění se, podobné obchody provozuje a tak se navzájem, třeba v nevědomé součinnosti, ve vyhánění cen podporuje. Lze proto i nákup toho množství čokolády, o které v daném případě jde, podřaditi ve smyslu zákona pod pojem »skupování«. Objektivně znaky shora uvedeného přečinu jsou proto dány. Naproti tomu není však v subjektivním ohledu zjištěn takový úmysl stěžovatelův, jak byl shora vyznačen, totiž že nakupoval čokoládu v úmyslu, by ji z řádného oběhu vyjmul a tak dlouho u sebe podržel, až by ceny její značně stouply. Úmysl takovýto, jen mimochodem budiž podotknuto, jeví se býti naopak vyloučen skutečností, že stěžovatel předal ihned koupenou čokoládu, třeba s nepatrným ziskem, Jakubu F. na zapravení staršího dluhu, tedy takřka in solutum, což by jistě nebyl učinil, kdyby ji byl skupoval ve spekulačním úmyslu. Mohlť svého věřitele uspokojiti penězi a s prodejem čokolády vyčkati příznivější konjuktury. Není-li však dle toho, co uvedeno, naplněna skutková povaha stihaného přečinu v subjektivním ohledu, pak jest osvobozující výrok rozsudku ospravedlněn, důsledkem čehož jest zmateční stížnost i s hlediska § 281, č. 9 a) tr. ř. neodůvodněna i bylo ji zavrhnouti. Neopodstatněnou jest však i zmateční stížnost ohledně obžalovaného Adolfa K. Stížnost vytýká rozsudku nejasnost, neúplnost a rozpor se spisy ve smyslu § 281, č. 5 tr. ř., provádí však toliko výtku neúplnosti. Poukazujeť na to, že soud nechal nepovšimnuty skutečnosti, obžalovaným samým doznané, že Pražská centrála prodala dne 17. dubna 1916 své filiálce 2200 kg čokolády, kterou dříve skoupila z různých pramenů za ceny nižší, s 1 proc. odměnou, že filiálka ta má své samostatné súčtování, vykazuje svůj zvláštní zisk, resp. ztrátu, za něž jest odpovědna a že hlavní závod jedná s ní tak, jakoby šlo o obchodní styk s cizím obchodníkem. Připustiti dlužno sice, že řečená filiálka má svoje samostatné právní postavení, oprávněna jsouc uzavírati samostatné obchody a jiná právní jednání předsebráti a že jest proto s hlediska tohoto různým právním subjektem od centrálního závodu; než na druhé straně jest zase jisto, že oba závody representují jeden a týž hospodářský subjekt, náležející k témuž jednotnému jmění a tvořící jeho integrující součástku, a dochází tato jednotnost svého nepochybného výrazu v celkovém konečném vyúčtování obou ústavů. Nalézací soud posuzoval proto věc v podstatě správně, když vyslovil, že se jedná o jednu a tutéž banku a o zisk a ztrátu jednoho tělesa vůbec a že vyúčtování mezi centrálou a filiálkou jest pouze vyúčtováním vnitřním. Tím padají dotyčné vývody a výtky zmateční stížnosti. Z hořejších úvah vyplývá však sama sebou také nezávažnost té okolnosti, že centrála předala čokoládu své filiálce s 1 proc. odměnou. Neboť vzhledem k tomu, že jde, jak uvedeno, jen o jeden hospodářský subjekt, nepřešlo ve skutečnosti a se stanoviska hospodářského zboží z rukou jednoho obchodníka a nepřichází tudíž 1 proc. odměna v úvahu jako skutečný zisk, ježto nabývatel zboží byl totožný s prodavatelem, a nemůže proto okolnost, že centrála připsala si k dobru 1 proc. odměnu, označována býti jako moment, z něhož souditi by se dalo na to, že obžalovaný jednal při nákupu čokolády v úmyslu § 17, č. 2 cís. nařízení ze dne 7. června 1915, č. 228 ř. z. zapovězeném. Rozhodujícího významu pro posuzování otázky, že šlo obžalovanému skutečně o vyhánění ceny do přemrštěné výše, nelze však přiznati ani té vytknuté okolnosti, že obžalovaný, jakmile se dozvěděl, že filiálka nabízí čokoládu za nižší cenu než která jí byla při nákupu čítána, telegrafoval této, aby čokoládu tak lacino neprodávala, že ji centrála vezme zpět a poskytne filiálce 2 proc. zisk. Neboť v příkazu, aby filiálka neprodávala čokoládu pod nákupní cenou, dlužno spatřovati limitování ceny centrálou, pod kterou filiálka nesměla jíti. Z tohoto limitování nevyplývá však ještě nikterak, že obžalovaný chtěl s prodejem zboží vyčkávati, až toto bude dražší a pak je prodati, že tedy již při nákupu čokolády jednal v úmyslu, jaký je v citovaném císařském nařízení vyžadován a jak týž byl nahoře vyložen. Nemají-li však zmíněné dvě okolnosti, jichž pominutí se vytýká jako neúplnost, rozhodujícího významu pro řešení trestně závažné otázky, že Šlo Adolfu K. o vyhánění cen do přemrštěné výše, pak nezakládá uplatňovaná neúplnost důvodu zmatečnosti dle § 281, č. 5 tr. ř., jenž předpokládá, že pominuty byly skutečnosti rozhodné.

Citace:

Čís. 131. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 196-198.