Čís. 1151.
Okolnost, zda-li bytový úřad, vzdav se zabrání bytu, den vrácení
ustanovil čili nic, nemá právního vlivu na uzavření nové nájemní smlouvy.
Nájemní smlouva mezi vlastníkem domu a nájemníkem, jež zrušena
byla zabráním bytu, neoživne sama sebou vzdáním se zabrání bytu bytovým úřadem, nýbrž musí na novo býti ujednána.
(Rozh. ze dne 16. srpna 1921, Rv I 644/21.)
Společný bytový úřad zabral výnosem ze dne 10. února 1920 žalující
straně část jejího bytu a přikázal ji žalovanému. Dne 22. června 1920
vzdal se bytový úřad zabrání. Usnesením ze dne 5. února 1921 zabral však bytový úřad sporné místnosti znovu a přikázal je opět straně žalované. Do rozhodnutí vznesla žalující odpor, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Žalobu na určení, že žalující přísluší ku sporným místnostem právo
nájemní a že žalovaná jest povinna je vykliditi, procesní soud prvé
stolice zamítl v podstatě proto, že soud není oprávněn rozhodovati o tom, zda-li rozhodnutí o zabrání a přikázání místností bytovým úřadem,
jež se stalo po rozumu zákona ze dne 30. října 1919, čís. 592 sb. z. a n.,
stalo se řádně či nikoliv, kteréžto rozhodování vyhraženo jest úřadům
nájemním, po případě nejvyššímu správnímu soudu. Odvolací soud
přerušil původně odvolací řízení až do rozhodnutí odporu, jejž vznesla
žalující do opětného zabrání bytu. Nejvyšší soud však usnesení jeho
zrušil (usnesením ze dne 24. května 1921, R I 646/20), ježto ku zabrání
dne 5. února 1921 a odporu proti němu nelze vůbec přihlížeti a ježto
uvážiti nutno, že prvý soud zjistil, že byt byl zabrán již v únoru 1920, a
i když se společný bytový úřad vzdal později zabrání bytu, že jest v prvé
řadě rozřešiti otázku, zda-li tímto vzdáním se oživla nájemní smlouva
žalobcova, která byla vedle § 10 cit. zák. zrušena. Odvolací soud
po té rozsudek prvého soudu potvrdil. Důvody: Z nesporného přednesu
stran, že nebyla po zabrání bytu v únoru 1920 smlouva nájemní znovu
uzavřena, lze jedině souditi, že smlouva nájemní mezi vlastníkem domu a
žalobcem neoživla. K jejímu uzavření bylo by nutno shodnouti se na
podstatných podmínkách smlouvy nájemní (§§ 1090 a 1094 obč. zák.).
Ostatně nemohla ani oživnouti, když v druhém odstavci § 16 cit zák. se výslovně stanoví, že o vzdání se bytu společným bytovým úřadem musí
býti zpraven majetník domu (podpronajímatel) a ustanoven zároveň den vrácení bytu. Z ustanovení třetího odstavce § 16 rovněž
nelze to dovoditi. Když nebyl ustanoven den vrácení bytu a žalobce ho
nenajal, ani nepoužívá, trvá původní zabrání bytu z roku 1920 dále.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 24. května 1921, čís. R I
646/21 položil důraz na to, že v prvé řadě nutno rozřešiti otázku, zdali
tím, že společný bytový úřad v Praze vzdal se v roce 192 zabrání sporného bytu, oživla nájemní smlouva, jež vedle § 10 zákona ze dne 30. října
1919, čís. 592 sb. z. a n. byla zrušena zabráním bytu, z čehož ovšem následovalo, že, když by na základě skutkových okolností, které bylo potřebí
napřed v tomto směru zjistiti, sporná věc byla zralou k rozhodnutí, další
okolnost, že byt byl po podání žaloby znovu společným bytovým úřadem
v Praze pro žalovanou stranu zabrán, neměla by pro rozřešeni sporu
rozhodujícího významu. Odvolací soud dle § 496 poslední odstavec c. ř. s.
doplnil sám řízení v uvedeném směru a na jeho základě zjistil, že nájemní
smlouva po zabrání bytu (v únoru 1920) zrušená, neoživla, jelikož vlastník domu a žalobce jako dosavadní nájemce nové nájemní smlouvy spolu
neuzavřeli, a přísluší dovolacímu soudu přezkoumati rozsudek soudu
odvolacího pouze v mezích dovolacího návrhu, blíže určeného důvody
dovolacími (§§ 506 a 504 c. ř. s.). Dovolatel, jehož dovolací návrh čelí
k tomu, aby buď byl rozsudek změněn ve smyslu žalobní prosby, anebo
byl zrušen, a věc aby byla odkázána na soud druhé stolice za účelem
provedení důkazu výslechem svědka Emila K-a, provádí dovolací důvod
čís. 4 § 503 c. ř. s. ve dvou směrech: 1. jednak, žc neprávem má odvolací
soud za to, že vzdáním se zabrání bytu společným bytovým úřadem
v Praze nebylo první zabrání bytu ze dne 10. února 1920 zrušeno, a to
prý z toho důvodu, ježto společný bytový úřad neustanovil ve smyslu
§ 16 odstavec druhý zákona ze dne 30. října 1919, čís. 592 sb. z. a n. zároveň den vrácení bytu, a 2. jednak, že nesprávným je názor odvolacího
soudu, dle něhož k oživnutí nájemní smlouvy mezi žalobcem a vlastníkem
domu bylo třeba, aby po vzdání se zabrání bytu mezi sebou uzavřeli
opětné smlouvu nájemní. Nelze sice připojiti se k prvému názoru odvolacího soudu, jelikož z povahy nájemní smlouvy jako smlouvy konsensuální
plyne, že okolnost, zdali společný bytový úřad vzdav se zabrání bytu, den
vrácení bytu ustanovil čili nic, nemůže míti na uzavření nové nájemní
smlouvy žádného právního účinku a ani z předpisu § 16 cit. zák. opak
toho nevysvítá, naproti tomu však dlužno přisvědčiti k právnímu názoru
odvolacího soudu shora pod čís. 2 uvedenému. V jednacím protokole ze dne 11. února 1921, sepsaném u okresního soudu, jest ovšem uvedeno, že
přednesení žalobce v žalobě je nesporno až na okolnost, že sporné místnosti staly se pro provozování žalobcovy živnosti nepostrádatelnými.
Z toho dovozuje žalobce, že žalovaná strana doznala, že žalobci přísluší
dosud právo nájemní ku spornému bytu a že již proto jest odůvodněna
žalobní prosba. Leč věc nemá se tak, jak dovolatel stále tvrdí, neboť žalovaná strana popřela nárok žalobní a navrhla zamítnutí žaloby, tvrdíc, že bytu užívá právem důsledkem zabrání jeho společným bytovým úřadem v její prospěch, kromě toho pak je zde na závadu předpis § 1 odstavec prvý cit. zák., jenž výslovně praví, že následkem zabrání bytů dosavadní nájemní smlouvy se zrušují dnem, kdy projde lhůta k vyklizení.
Poukazuje- li dovolatel dále k obdobnému předpisu § 4 pokud se týče 10 zákona ze dne 11. června 1919, čís. 332 sb. z. а n., o zabírání budov
nebo jich částí pro účely veřejně, přehlíží právě, že zákon o zabírání bytu
obcemi jest zákonem pozdějším, a že v obou těchto zákonech jsou následky zabrání bytů, (místností), pokud jde o otázku platnosti dosavadních
smluv nájemních, různě upraveny. Jelikož žalobce nikterak netvrdil, že
při zabrání bytu nebyla dána lhůta k vyklizení, a že neprošla tato lhůta,
jest míti za to, že nájemní smlouva mezi žalobcem a vlastníkem domu,
dříve uzavřená, byla zrušena mocí zákona. Je-li tomu tak, pak nelze
onomu domnělému doznání žalované strany rozuměti jinak, než že bylo
jí připuštěno, že žalobce až do zabrání bytu byl jeho nájemcem. Za řízení
před prvým soudem a ani ve svém odvolání žalobce nikterak netvrdil, že
po uvedeném zrušení nájemní smlouvy ji s vlastníkem domu obnovil, naopak v řízení před soudem okresním doznal opak toho, a poněvadž zrušená smlouva sama sebou neoživne, nýbrž k oživnutí jejímu, t. j. k obnovení jejímu ve staré její dřívější podstatě potřebí je, aby strany ji znovu
uzavřely, což se však dle zjištění odvolacího soudu nestalo, — právem
odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek prvého soudu. Při tom se jen
ještě podotýká, že okolnost, že po podání žaloby byl sporný byt znovu
zabrán, může dle § 406 c. ř. s. v prvé řadě míti vliv na rozhodnutí otázky,
zdali žalovaná strana užívá bytu po právu, kdežto otázka oprávněnosti
žaloby nynější, podaná dřívějším nájemcem, dochází svého rozřešení tím,
že po prvním zabrání bytu a spojeném s ním zrušení smlouvy nájemní žalobce ji s vlastníkem znovu neuzavřel.