NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 10665.

Substituční případ nastává, nenabude-li napřed v závěti obmyšlený dědic dědictví ať ze zákona, ať ze závěti. Na pořad práva pro odporující si dědické přihlášky (§ 125 nesp. říz.) jest poukázati jen, odporují-li si dědické tituly, dědické nároky z nich plynoucí. Přihlásí-li se ten, kdo byl ustanoven jen za dědice substitučního, jako přímý dědic ze závěti, nelze k tomuto jeho nároku vůbec vzíti zřetel.
(Rozh. ze dne 1. dubna 1931, R I 205/31.)
Ve společné závěti Josefa V-a a jeho manželky Marie V-ové byla za dědičku Josefa V-a ustanovena především jeho manželka Marie V-ová, ale tak, že po její smrti veškerá pozůstalost měla připadnouti jejich vnučce Růženě S-ové, když by však tato zemřela, měl býti dědicem jejím i jejich (Josefa a Marie V-ových) jejich zeť a její otec Josef S. a teprve pak byla ustanovena za dědice nadace pro vánoční podělování chudé Školní mládeže pro případ, že by oba testatoři, anebo jeden z nich přežili svou vnučku Růženu S-ovou a jejího otce Josefa S-a. K pozůstalosti po Josefu V-ovi přihlásila se pozůstalá vdova Marie V-ová a vnučka Růžena S-ová ze zákona a řečená nadace ze závěti. Pozůstalostní soud přijal dědické přihlášky na soud a poukázal na pořad práva nadaci, rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a uložil prvému soudu, by, doplně řádně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
Jde zatím jen o pozůstalost po Josefu V-ovi, nikoli také již po Marii V-ové, která ještě žije. Podle jasného a nepochybného doslovu společné závěti Josefa V-a a jeho manželky Marie V-ové za dne 1. dubna 1929, o niž nadace opírá své právo dědické, byla za dědičku zůstavitele ustanovena především jeho manželka, nynější vdova Marie V-ová, ale tak, že po její smrtí veškerá pozůstalost má připadnouti jejich vnučce Růženě S-ové, kdyby, však tato zemřela, že jest jejich i jejím dědicem jejich zeť a její otec Josef S., a teprve pak povolána jest nadace k dědictví jako dědic náhradní pro případ, že by testátoři nebo jeden z nich přežili svou vnučku Růženu S-ovou i jejího otce, jejich zetě S-a. Tato podmínka povolání nadace k dědictví musí se splniti, než povolání nastane, substituční případ musí napřed nastati, pozůstalá vdova zůstavitelova musí přežíti řečené dvě osoby (Růženu S-ovou a Josefa S-a). Ana však i vdova i tyto dvě osoby ještě žijí, nenastal ještě případ substituce pro nadaci a ani se neví, zda a kdy vůbec nastane. Jde tedy jen o to, že nastati může, pročež jest otázkou, zda s ním, se substitučním právem dědickým nadace v projednávání pozůstalosti Josefa V-a jest počítati a k jejímu zajištění učiniti příslušné opatření (§ 158 a 174 čís. 3 nesp. říz.). Jest ještě předeslati, že závěti byla vytknuta neplatnost podle § 594 obč. zák., ježto byl svědkem zeť vdovy a otec vnučky Josef S., že následkem toho, ježto se neplatnost týkala právě vdovy a vnučky, jim zůstavené pozůstalosti (»des ihnen zugedachten Nachlasses«), přihlásily se tyto dědičky ze zákona, že se však nadace přihlásila také jako dědička, avšak nikoli jako substituční, nýbrž jako pravá a výhradná dědička ze závěti, jež jest, jak praví, ohledně ni platná (ježto svědek ohledně ní vadný nebyl), a neuznává dědické právo vdovy a dcery, ježto ze závěti děditi nemohou pro její neplatnost právě proti nim působící. Jde o dvě otázky: a) Jest pravdou, že nadace je při tomto stavu věci prvou a výhradnou, t. j. přímou a jedinou dědičkou ze závěti, takže její právo ze závěti vylučuje zákonné právo vdovy a dcery? A ne-li, trvá-li zákonné dědické právo vdovy a dcery, b) zda substituční právo nadace trvá i při tomto zákonném dědickém právu vdovy a dcery. Ad a) Zastává-li stěžovatelka, pokládajíc nařízenou substituci za fideikomisární, názor, že nadace jest přímou a jedinou dědičkou ze závěti, ježto prý napřed povolaná dědička, vdova Marie V-ová a napřed povolaní »svěřenští náhradníci« děditi nemohou, ježto ohledně nich jest závěť neplatná, kdežto ohledně nadace jest platná, jest jí odvětiti, že sice nadace jest jedinou dědičkou ze závěti, ale nikdy přímou, nýbrž substituční a že vychází z naprosto mylného předpokladu, pravíc, že dědička vdova a náhradníci předcházející nadaci děditi »nemohou«, vždyť sama uznává, že se dědička vdova a náhradnice vnučka přihlásily k dědictví ze zákona (právě proto, že se závěti vytýká ohledně nich neplatnost), a že § 604 obč. zák., o nějž se stěžovatelka sama opírá, nepraví, že substituční případ nastává, nenabude-li přední dědic dědictví ze závěti, jak stěžovatelka praví a si představuje, nýbrž prostě a všeobecně praví, že substituční případ nastane, když napřed povolaný dědic dědictví nenabude, nevylučuje tedy, by ho nabyl ze zákona. Ba, jest doložiti, že jest přípustné, by zůstavitel svému zákonnému dědici určil substituta pro případ, že dědictví nenabude. Nelze převraceti smysl závěti tak, že testátoru šlo především o nadaci, že k vůli ní chtěl odstrčili vdovu i vnučku. Naopak je patrná jasná jeho vůle, že, dokud tu tyto osoby (jakož i S.) jsou, nadace není povolána. Nadace nemůže si osobovati ze závěti právo dědičky přímé, ana závěť jí zřizuje jen právo substituční, takže není v této otázce příčiny odkazovali strany na pořad žaloby, nýbrž na takové libovolné, obsahu závěti zcela zřejmě odporující tvrzení nelze prostě vzíti zřetel. Praví-li § 125 nesp. říz., že když si »přihlášky« odporují, má býti jedna strana poukázána na pořad žaloby, znamená to, jak hned následující § 126 pádně dokazuje, dosazuje místo přihlášky dědický nárok a mluvě o titulech dědických (o smlouvě, o závěti, o zákonu), správně, že si odporovati musí dědické tituly, dědické nároky z nich plynoucí. Přihláška dědice nezakládá hmotné právo, nýbrž opravňuje jen, byla-li na soud přijata, přihlásivší se osobu k účastenství v řízení pozůstalostním, takže na tom zcela nic nezáleží, že si snad přihlášky odporují, jen když si neodporují dědické tituly, dědická práva. Učinila-li tudíž nadace přihlášku, k níž jí její dědický titul, závěť, nikterak neopravňuje, přihlášku, jako přímá a jediná dědička ze závěti, kdežto podle závěti jest jen dědičkou substituční pro případ, že by vdova přežila ony dvě osoby (vnučku a zetě), nevezme se na tento v přihlášce si osobovaný, ale v dědickém titulu naprosto nezaložený nárok prostě žádný zřetel, neboť nelze řízení podle §§ 125, 126 nesp. pat. zaváděti na každé zcela libovolné a ničím nedoložené, čiře ze vzduchu vzaté tvrzení nároku. Zůstává tudíž jen otázkou ad b), zda i zákonné dědické právo vdovy a dcery jest omezeno testamentárně nařízenou substitucí nadace a do jaké míry. V tomto bodě však nebylo provedeno ještě řízení, neboť zákonné dědičky vdova a dcera nebyly ještě vůbec o této otázce slyšeny a nevyjádřily se ani z vlastního popudu. Musí tedy býti slyšeny a, uznají-li substituční právo nadace, bude na právo to podle § 158 a 174 čís. 3 nesp. říz. zřetel vzíti. Neuznají-li je však, teprv pak bude tu spor a spor ten rozhodne, bude-li jen sporná otázka právní, hned po projednání věci, v němž oběma stranám musí býti popřáno sluchu s jich vývody, pozůstalostní soud sám pořadem stolic, a jen pak, bude-li sporná nějaká rozhodná skutečnost, kterou nelze zjistiti jinak než důkazem provedeným ve formách civilního řádu soudního, odkáže nadaci podle § 2 čís. 7 nesp. říz. na pořad žaloby, by ji podala do určité lhůty, sice že by se při projednání pozůstalosti na substituci tu nevzal zřetel.

Citace:

Čís. 10665. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 473-475.