NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 2

Čís. 4581.

Bankovní úřad min. financí jest oprávněn domáhati se v československých korunách splacení zápůjček, poskytnutých rak. uh. bankou na lombard válečných půjček.
(Rozh. ze dne 21. ledna 1925, Rv I 1812/24.) Žalobě Bankovního ústavu ministerstva financí, domáhající se na žalované firmě v československých korunách zaplacení zápůjčky 20000 K poskytnuté rakousko-uherskou bankou na lombard válečné půjčky, bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
V dovolání, opírajícím se o dovolací důvod čís.4 §u 503 c. ř. s., setrvává žalovaná firma na námitce, na kterou se omezila v odvolacím řízení, že jí musí býti přiznáno právo zaplatiti zažalovaný lombardní dluh v nekolkovaných bankovkách Rakousko-uherské banky. Žalovaná není v právu. Podle právního stavu utvořeného rozlukou měny jest námitka žalované firmy vlastně bezpředmětná. Při kolkování bankovek, obíhajících na území Československé republiky, musily býti okolkovány bankovky všechny (§ 2, 13 poslední odstavec min. nařízení čís. 86/1919 sb. z. a n.), další dovoz nekolkovaných bankovek z ciziny byl zakázán (§ 2 vládního nařízení čís. 311/1919 sb. z. a n.). Nelze proto vůbec seznati, jakým, zákonem dovoleným, způsobem by si žalovaná firma mohla opatřiti nekolkované bankovky ku zaplacení dluhu splatného v tuzemsku, zvláště když mimo to dnem 31. března 1922 uplynula již konečná lhůta stanovená podle čl. 206 mírové smlouvy St. Germainské likvidátory Rakousko-uherské banky ku odevzdání všech obíhajících bankovek bez rozdílu, zdali a jakým kolkem byly označeny, reparační komisi pod ztrátou veškerých práv plynoucích z držení těchto bankovek. Názor hájený dovolatelkou jest však mylným i ve věci samé. Veškeré její úsilí, dokázati z právní povahy bankovek a ze stanov Rakousko-uherské banky, že její dlužníci mohou platiti nekolkovanými bankovkami a to i jejím právním nástupcům, rozbíjí se o předpis §u 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n., že závazky znějící na koruny rakousko-uherské měny, které jsou splatný v oblasti státu Československého, platí se v korunách československých v poměru jedna ku jedné. Tento předpis jest všeobecným a bezvýjimečným, a platí i pro závazky vůči Rakousko-uherské bance. Odporující mu ustanovení stanov této banky byla jím zrušena. Ustanovením §u 4 cit. zák., že v právním poměru Rakousko-uherské banky k bankovkám jí vydaným nenastává žádná změna, není onen všeobecný předpis omezen. Dlužno míti před očima, že československými korunami staly se tehdy právě bankovky Rakousko-uherské banky označené československým kolkem, a pak jest možno vykládati § 4 cit. zák. jen tak, že jak neoznačené, tak označené bankovky neztrácejí povahy bankovek Rakousko-uherské banky. V krátké lhůtě mezi vydáním zákona čís. 187/1919 a převzetím lombardu Rakousko-uherské banky Bankovním úřadem ministerstva financí, které bylo provedeno nařízením ze dne 12. května 1919, čís. 246 sb. z. a n., byla proto ovšem žalovaná strana oprávněna platiti a Rakousko-uherská banka povinna přijati placení v jejích bankovkách, ale podle §u 6 cit. zákona jenom v bankovkách okolkovaných, takže nelze tvrditi, že Bankovní úřad, požaduje placení v korunách československých, požaduje více nebo něco jiného, než mohla požadovati Rakousko-uherská banka. Po převzetí lombardních pohledávek Bankovním úřadem a po výměně označených bankovek za československé státovky má § 4 cit. zák. pro lombardní zápůjčku, jež jest předmětem sporu, již jenom ten význam, že Rakousko-uherská banka zůstala povinnou přijati od československé vlády zaplacení ve svých československých, kolkem označených bankovkách, neboť státní správa československá si v uvedeném předpisu vyhradila ohledně označených bankovek výhradní právo, uplatňovali vůči Rakousko-uherské bance nároky, z nich plynoucí. Žalovaná firma nemůže platiti již ani kolkovanými ani nekolkovanými bankovkami, nýbrž jest povinna platiti v československých korunách, tedy toho času československými státovkami. Stejně pochybeny jsou vývody dovolatelčiny, pokud se zabývají domnělým obohacením eráru a škodou žalované firmy. Vyplacením lombardní zápůjčky dala Rakousko-uherská banka do oběhu za 20000 korun svých bankovek. Zaplacením zápůjčky měly se tyto bankovky vrátiti do jejích pokladen. Dříve, než se tak stalo, byly vyměněny za Československé státovky, spořádaný oběh měny pak vyžaduje, by nyní zaplacením zápůjčky byly z oběhu vzaty tyto státovky, kryté místo stažených bankovek lombardní zápůjčkou. Československý stát nebude zaplacením v československých korunách nijak obohacen, třebas sám platil Rakousko-uherské bance jejími bankovkami, neboť opatřil si tyto bankovky výměnou za své státovky v poměru jedna ku jedné, takže obdrží od dlužníka na penězích jen tolik, kolik sám na nabytí pohledávky vynaložil. Naopak byl by stát zkrácen ve prospěch žalované firmy, kdyby směla platili bezcennými již nekolkovanými bankovkami Rakousko-uherské banky, neboť pak by zůstala částka 20000 Kč obíhajících státovek nekryta, a neuhrazený dluh republiky zvětšil by se o tento peníz. O tom, že by žalovaná firma utrpěla placením v československých korunách škodu, nelze vůbec mluviti. Při výplatě zápůjčky dne 2. prosince 1918 neměly vyplacené jí rakousko-uherské koruny menší vnitřní hodnoty a nákupní síly než mají nyní koruny československé, naopak měly podle kursu k hodnotným cizím valutám cenu vyšší, takže žalovaná firma vrátí v československých korunách na vnitřní hodnotě dokonce méně, než svého času obdržela.

Citace:

č. 4581. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 145-147.