NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 2

Čís. 10201.

Plněním podle § 1432 obč. zák. jest i plnění po podání žaloby před rozsudkem soudu prvé stolice ve sporu o žalobě na vrácení vzájemného plnění.
(Rozh. ze dne 2. října 1930, Rv II 372/30). Žalobce domáhal se vrácení kupní ceny za losy, od žalované strany na splátky koupené, pro neplatnost smlouvy, kterou tvrdil ze dvou důvodů, jednak proto, že byl uveden v omyl o počtu tahů, tudíž o hlavní části smlouvy (§ 871 obč. zák.), jednak proto, že smlouva postrádá formálních náležitostí předepsaných § 2 b) zák. ze dne 30. června 1878 čís. 90 ř. zák. Oba nižší soudy žalobu zamítly. Odvolací soud uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Důležitějším jest druhý důvod tvrzené neplatnosti smlouvy. V tom jest především poukázati k tomu, že žalobce v prvé stolici ani netvrdil, a ani v odvolání přímo netvrdí, že tu jest nicotnost smlouvy dle § 879 obč. zák., takže odvolací soud se touto otázkou dále zabývati nemůže a musí věc posuzovati jen ohledně tvrzené neplatnosti. Nelze popříti, že písemná smlouva neodpovídá formálním požadavkům § 2 b) zák. 90/1878, poněvadž ve smlouvě není uvedena kupní cena za každý jednotlivý los, pokud se týče za každou skupinu losu zvlášť. Avšak není mezi stranami sporné, že smlouva byla žalobcem úplně splněna a že žalovaná strana po podání žaloby prodané losy poslala žalobci, takže plnila tímto způsobem. Žalobce ovšem toto plnění neuznává, poněvadž se stalo po podání žaloby, a rozhodující otázkou nyní jest, zda tu lze použíti § 1432 obč. zák., zda je plnění, jež se stalo po podání žaloby, plněním ve smyslu tohoto ustanovení zákona. Okolnost, že forma, zákonem předepsaná jest v souzeném případě essentiale negotii, nerozhoduje, poněvadž se § 1432 obč. zák. vztahuje na veškeré smlouvy, které jsou neplatné jen proto, že nebyla zachována forma. Poněvadž jde o smlouvu dvoustrannou, nemohla by strana žalující to, co plnila následkem této smlouvy, žádati zpět, kdyby plnila i strana druhá, takže by obchod byl úplně skončen. V tom směru nesouhlasí odvolací soud s názorem odvolatele, nýbrž připojuje se k právnímu názoru prvého soudu, že plnění, i když se stalo po podání žaloby, jest považovati za plnění podle § 1432 obč. zák., poněvadž nerozhoduje doba podání žaloby, nýbrž doba rozsudku a v této době byly losy již zaslány žalobci. Vzhledem k tomuto právnímu stanovisku odvolacího soudu nelze mluviti o oprávněnosti condictionís causa data, causa non secuta, žalobní žádost postrádá zákonného důvodu a nebylo proto odvolání vyhověno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po právní stránce byla věc odvolacím soudem posouzena správně. Dovolání, poukazujíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 1930, Rv II 802/29 (čís. 9561 sb. n. s.), samo dovozuje, že šlo o smlouvu v nejširším slova smyslu neplatnou. Ale s hlediska neplatnosti smlouvy posuzoval věc i soud odvolací, takže zbývá obírati se jen otázkou, zda jest žalobní nárok na vrácení zaplavených splátek odůvodněn, hledíc k tomu, že žalovaná strana ještě před vynesením rozsudku prvé stolice prodané losy žalobci zaslala a tím smlouvu i se své strany splnila. V napadeném rozsudku byla tato otázka zodpověděna záporně a nejvyšší soud schvaluje v té příčině důvody odvolacího soudu, ježto se srovnávají se zjištěným stavem věci a vyhovují zákonu. V souzeném případě jde o kondikci podle § 1432 obč. zák., která jest vyloučena, splnily-li smlouvu obě smluvní strany. To se podle zjištění nižších soudů skutečně stalo a při rozhodování o oprávněnosti žalobního nároku nezáleží na tom, že žalovaná strana splnila smlouvu až po podání a doručení žaloby, stačí, že tak učinila dříve, než byl vynesen rozsudek soudu prvé stolice. Plyne to z ustanovení § 406 c. ř. s., které jest výrazem všeobecné procesní zásady, že předpoklady pro právní ochranu nároku jest posuzovati podle doby vynesení rozsudku prvého soudu, což platí také pro případ, kde právní nárok v čase žaloby tu sice byl, ale v čase rozsudku již ho není, protože v mezičasí pominul (srovnej zejména rozhodnutí čís. 5932, 6631 a 8468 sb. n. s.). Jestliže žalobní nárok v době podání a doručení žaloby tu ještě byl, mohlo by to míti význam jen v otázce útrat sporu v prvé stolici, která však do dovolacího řízení již nejde, protože otázka útrat netvoří v dovolání samostatný — to jest na rozhodnutí hlavní věci nezávislý předmět přezkumu (§ 528 c. ř. s.) a také se jako takový v žalobcově dovolání ani neuplatňuje (viz rozhodnutí čís. 5932 sb. n. s.).

Citace:

Čís. 10201. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 471-473.