Čís. 2070.

Ku vzdání se dědického práva fideikomisárním substitutem po smrti zůstavitelově není třeba smlouvy dle § 551 obč. zák.
Soudu pozůstalostnímu jest se postarati o právní zastoupení dosud nenarozených fideikomisárních substitutů. Opatrovník, později ustanovený, může si stěžovati do schvalovacího usnesení opatrovnického soudu, třebas bylo vydáno se souhlasem dřívějšího opatrovníka.
(Rozh. ze dne 5. prosince 1922, R I 1374/22.)
V závěti ze dne 2. března 1919 ustanovil Ferdinand P. za dědice svou manželku Marii P-ovou a dceru Marii P-ovou ml. s obmezením v odstavci čtvrtém závěti že »v případě, že by obč držitelky pozůstalosti zemřely a dcera jeho přímých právních dědiců nezanechala, připadne celá pozůstalost jeho sourozencům aneb jich právním dědicům a to sestrám Františce S-ové rodem P-ové, Anně T-ové, rodem P-ové a Albíně P-ové, dceři po zemřelém bratru jeho Jindřichu P-ovi stejným dílem«. Pozůstalostní soud, ustanoviv původně právním dědicům substitutek opatrovníkem Karla H-a, zamítl odpor dědičky Marie P-ové do ustanovení Karla В-a opatrovníkem právních dědiců substitutek Františky S-ové, Anny T-ové a Albíny P-ové a schválil opatrovnicky ohledně právních dědiců substitutek prohlášení těchto jménem vlastním i jich právních dědiců, že si na pozůstalost Ferdinanda P-а substitučních nároků nečiní a ustanovení v poslední vůli ze dne 18. listopadu 1920 za substitutky nepřijímají, jakož i prohlášení opatrovníka jich právních dědiců Karla B-a, že se k jich prohlášení v plném rozsahu připojuje. Důvody: Soud pozůstalostní vzhledem k ustanovení § 21 obč. zák., § 2 odstavec prvý a § 77 cís. patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. jest povinen účastníkům, kteří přicházejí v úvahu a sami se zastupovati nemohou, ku ochraně jich případných práv opatrovníka ustanoviti. Poněvadž zůstavitel v poslední vůli vyslovil, že za podmínek tam uvedených má pozůstalost jeho sourozencům anebo jich právním dědicům připadnouti, bylo nutno těmto právním dědicům ustanoviti opatrovníka a zamítnouti odpor proti tomu vznesený. Prohlášení substitutek jménem vlastním i jich dědiců i opatrovníka dědiců, že z poslední vůle nároků substitučních neuplatňují, bylo opatrovnicky schváleno v úvaze, že za další substituty zde žádné určité osoby povolány nebyly, nýbrž právní dědicové substitutek samotných. Vzdání se substituce se strany těchto v protokole ze dne 7. března 1921 před notářem co soudním komisařem dle zákona nejen jménem vlastním, nýbrž i jménem právních jich dědiců může se platně státi dle §§ 537, 551, 726 obč. zák. a také ohledně těchto právních dědiců má právní účinky. Usnesení doručeno k nařízení prvého soudu Dru Josefu O-ovi, který na místě Karla В-a byl ustanoven opatrovníkem právních dědiců substitutek. Rekursní soud I. nevyhověl rekursu dědičky Marie P-ové do oné části napadeného usnesení, jímž místo Karla B-a ustanoven opatrovníkem právních dědiců substitutek Dr. Josef О., II. vyhověl však stížnosti Dra Josefa О-a, jako opatrovníka právních dědiců substitutek a změnil napadené usnesení v ten rozum, že prohlášení Františky S-ové, Anny T-ové a Albíny P-ové jménem jich právních dědiců, že na pozůstalost Ferdinanda P-а substitučních nároků nečiní a ustanovení v poslední vůli ze dne 18. listopadu 1920 za substituty nepřijímají, jakož i prohlášení opatrovníka právních dědiců Karla В-a, že k jich prohlášení v plném rozsahu přistupuje, ohledně právních dědiců těchto substitutek opatrovnicky se neschvaluje. Důvody: Není sporu o tom, že v odstavci čtvrtém závěti ustanovena byla pro případ tam uvedený fideikomisární substituce ve prospěch určitých tří osob, totiž Františky S-ové, Anny T-ové a Albíny P-ové, pokud se týče jejich právních dědiců, a jest především zabývati se otázkou, zdali prvý soudce jednal ve smyslu zákona správně, když pro právní dědice těchto tří osob ustanovil zvláštního opatrovníka. Dle § 2 pokud se týče 77 cís. pat. ze dne 8. srpna 1854, čís. 208 ř. zák., nelze o tom pochybovati, že soud pozůstalostní, jenž vykonává jako takový též soudnictví opatrovnické nad všemi osobami, které samy své záležitosti spravovati nemohou a na pozůstalosti jsou súčastněny, byl nejen oprávněn, nýbrž přímo povinen, postarati se o zastoupení právních dědiců substitutek, třeba dosud nenarozených, když jedná se o rozhodnutí takového rozsahu, jakým je schválení prohlášení substitutek ze dne 7. března 1921, že vzdávají se substitučních práv jejich prospěch zřízených. Dědička nemá proto příčiny stěžovati si do usne- sení okresního soudu ze dne 13. června 1922, kterým zamítnut byl její odpor proti zřízení opatrovníka právním dědicům substitutek ani proti tomu, že na místě původně zřízeného opatrovníka Karla В-a, jenž se tohoto úřadu dne 4. května 1922 vzdal, soud pozůstalostní ustanovil opatrovníka nového v osobě advokáta Dra Josefa О-a. Bezdůvodné stížnosti dědičky nebylo proto vyhověti. Za to nelze upříti oprávněnosti stížnosti opatrovníka právních dědiců substitutek, pokud opatrovnicky bylo schváleno prohlášení substitutek Františky S-ové, Anny T-ové a Albíny P-ové ze dne 7. března 1921 jménem jejich právních dědiců, že na pozůstalost Ferdinanda P-а dědických nároku nečiní a ustanovení poslední vůle ze dne 18. listopadu 1920 za substitutky nepřijímají, ku kterémužto prohlášení přistoupil i tehdejší opatrovník Karel B. Okresní soud jako soud pozůstalostní snaží se opatrovnické schválení tohoto prohlášení odůvodniti poukazem na ustanovení §§ 537, 551 a 726 obč. zák., ze kterých zejména § 551 jedná o vzdání se dědictví. Porovná-li se však tento případ s ustanovením § 551 obč. zák., vyjde na jevo, že v tomto případě zákonné předpoklady vzdání se nejsou splněny. Ustanovení § 551 obč. zák. obsahuje totiž předpis, že vzdání se může se státi pouze smlouvou mezi zůstavitelem a osobou, která dědictví jinak oprávněna jest očekávati, a to ve formě bud notářského spisu neb soudního protokolu, a jen takovéto vzdání se zavazuje též potomky osoby, která dědictví se byla vzdala. Jest jasno, že v tomto případě nedostává se tu hlavní a podstatné podmínky vzdání se, totiž smlouvy mezi zůstavitelem a osobou, která jinak dědictví by mohla očekávati, a proto nelze prohlášení Františky S-ové, Anny T-ové a Albíny P-ové považovati za závazné též pro její potomstvo. Tvrdí-li substitutky a dědička, že se ohledně těchto práv mimosoudně dohodly, nelze počínání toto prohlásiti za nic jiného než za zřejmý pokus obcházení jasné vule zůstavitelovy, který ustanovením substituce vyloučiti chtěl příbuzenstvo své manželky ze své pozůstalosti.
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu dědičky Marie P-ové potud, že změnil usnesení rekursního soudu v odstavci II. v ten rozum, že obnovil usnesení soudu prvé stolice, jinak napadené usnesení potvrdil.
Důvody:
Názoru rekursního soudu, že vzdání se dědického práva čekancem státi se mohlo jen smlouvou podle § 551 obč. zák. sdíleti nelze; vždyť v tomto případě nejde o vzdání se dědického práva za života zůstavitelova, a to má § 551 obč. zák. na mysli, nýbrž o odmítnutí dědictví, tedy o nárok na pozůstalost po smrti zůstavitelově po rozumu § 805 obč. zák., jenž výslovně ustanovuje, že ten, kdo může samostatně svá práva spravovati, jest oprávněn i odmítnouti dědictví, jež mu napadlo. Tu jde také skutečně o takové odmítnutí dědického práva substitutkami Františkou S-ovou a Annou T-ovou, roz. P-ovými, a dcerou po zemřelém bratru Jindřichovi Albínou P-ovou. Předpisu, že se substitut nemůže práv ze substituce vzdáti a takto dědictví odmítnouti, občanský zákon nemá, a proto právem soud prvé stolice odmítnutí toto přijal a schválil. Nelze sice dle doslovu závěti míti za nepochybné, že zůstavitel slovy v odst. IV. posledního pořízení »mým sourozencům a jich právním dědicům« myslil jen ony osoby, jež v pořízení výslovně jmenuje, totiž zmíněné své sestry a neteř, a proto nepochybil soud prvé stolice, ustanoviv i dědicům těchto substitutek opatrovníka k věci, jenž se к prohlášením substitutek připojil a jménem dědiců substitutek se vzdal dědického práva. Proto nelze vyhověli rekursu dědiček, pokud si stěžují, že byl místo Karla В-a za opatrovníka právních dědiců shora uvedených substitutek ustanoven Dr. Josef O. Tu poukazuje se jednak na hořejší úvahu, jednak na odůvodnění rekursního soudu, jež nebylo vývody dovolací stížnosti zvikláno, a jednak na to, že se Karel B. sám úřadu opatrovnického vzdal pro vysoké stáří. Názor, že opatrovník na místě jmenovaného В-a neměl právo rekursu do schvalovacího usnesení, vydaného soudem prve stolice na základě souhlasu dřívějšího opatrovníka, nemá zákonného podkladu — naopak jednal Dr. O. jen v mezích zákona (§ 9 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854 čís. 208 ř. z.), když za své opatrovance podal stížnost. Není tudíž dovolací rekurs dědiček v tomto směru do souhlasných usnesení nižších stolic směřující pro nedostatek předpokladu § 16 cís. pat. z r. 1854 č. 208 ř. z. opodstatněn.

Citace:

č. 2070. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1146-1149.