NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 5198.

Učitelstvo: * Výnos zemské školní rady v Brně z 26. května 1924 č. 38170 o výši učební povinnosti za udílení vyučování češtině nezakládá pro učitele právního nároku na odměny v něm uvedené.
(Nález ze dne 10. prosince 1925 č. 23840). Věc: Karel G. v J. (adv. Dr. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran remunerace.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Městský školní výbor v Jihlavě usnesl se dne 7. září 1921, aby s výhradou schválení zšr-ou zřízeno bylo při 5. třídě chlapecké školy ... v školním roce 1921/22 pobočné oddělení. V oddělení tom vyučoval v době od 12. září 1921 do 15. února 1922 češtině definitivní učitel Karel. G. po 3 hodinách týdně a činil tak celkový jeho učební úvazek 24 hodin týdně.
Zšr mor. neschválila však vynesením1 z 5. února 1922 zřízení pobočného oddělení toho a nařídila jeho zrušení. Na to podala správa obecné školy chlapecké ... žádost z 20. května 1922, ve které se domáhala pro uvedeného učitele odměny za přespočetné hodiny a potvrdila, že učitel ten vyučoval v době od 12. září 1921 do 15. února 1922 celkem 24 hodin. Žádosti té zšr vynesením z 26. října 1922 nevyhověla, ježto byla 5. třída zmíněné školy rozdělena bez jejího souhlasu a není proto právního nároku na honorování vyučování nad povinnost.
Odvolání st-lovo, v němž opíral svůj nárok na zmíněnou remuneraci o výnos zšr-y v Brně z 15. září 1920, zamítlo min. škol. nař. rozhodnutím jako neodůvodněné vzhledem k ustanovení § 51 říš. zák. o školách obecných, podle něhož v době, o niž se jedná, dlužno jedině posuzovati vyučovací povinnost st-le jako učitele českého jazyka přiděleného k tomuto vyučování obecné a měšťanské škole chlapecké v Jihlavě.
O stížnosti uvažoval nss takto: — — —
Stížnost potírá názor projevený v nař. rozh. jako nezákonný a pozírajíc na ustanovení § 51 cit. říšs. zákona jako na předpis náhradní pro ony země, kde není zemským zákonodárstvím stanoven menší úvazek učební, dovolává se výnosu zšr-y mor. z 15. září 1920 č. 14402 a vidí v něm všeobecně závazný předpis, kterým nahrazeno bylo ustanovení § 51 říš. škol. zákona v příčině normální míry vyučovací povinnosti učitelů češtiny a určeno, že má býti vyučování nad 22 týdenních hodin zvlášť odměňováno. Nss nemohl se přikloniti k právnímu nazírání stížnosti.
§ 51 říš. škol. zákona ze 14. května 1869 č. 62 ř. z. určuje, že se míra povinnosti učitelské řídí podle potřeby školy a že vyučoval-li by učitel v týdnu více než 30 hodin, má za to zvláště býti odměněn. Předpisu tomuto může býti jenom tak rozuměno, že zákon zaručil učiteli veř. školy národní nárok na zvláštní odměnu za vyučování v rámci jeho učebního úvazku daného učební osnovou a organisací školy jenom tehdy, přesahuje-li počet týdenních hodin vyučovacích 30 hodin (srovn. nález nss-u Boh. 433 adm.). Ustanovení toto má vzhledem k předpisu § 55 cit. říš. zákona platiti všude tam, kde nezaložilo zemské zákonodárství nárok na zvláštní odměnu i při menším výkonu (srovn. ku př. § 53 zák. ze 6. listopadu 1901 č. 42 z. z. pro Slezsko ve znění zák. z 8. dubna 1914 č. 16 z. z.) a kde tedy otázka míry vyučovací povinnosti nebyla řešena zákony zemskými (srovn. § 114 odst. 2 def. řádu škol.).
V zemském zákonodárství moravském není však — jak stížnost sama doznává — žádného obdoného ustanovení a chybí v něm zejména pravidlo o tom, který výkon vyučovací má považován býti za normální míru povinnosti vyučovací a kdy lze uplatňovati nárok na zvláštní odměnu za vyučování, vyplývající z pravidelné organisace školy. Potom ovšem bylo možno nárok st-lův na zvláštní odměnu za vyučování češtině v době od 12. září 1921 do 15. února 1922 posuzovati za tehdy platného právního řádu toliko podle § 51 druhé věty říš. zák. školského z r. 1869 a neporušil žal. úřad zákona, když nepřiznal st-li, opíraje se o předpis ten, zvláštní odměnu za vyučování češtině o 24 hodinách týdně.
Na tom nemůže ničeho změniti ani tvrzení stížnosti, že ustanovení právě citované změněno bylo výnosem zšr-y mor. z 15. září 1920 č. 14402. Jak ze spisů správních vysvítá, bylo cirkulárním výnosem zšr-y mor. z 15. září 1920 č. 14402 sděleno všem německým ošr-ám na Moravě, že mor. zv dal notou ze 4. září 1920 souhlas k tomu, aby určena byla horní hranice učebné povinnosti systemisovaného učitele pro český jazyk na ob. a obč. školách 22 týdenními hodinami. Musí-li na takové místo ustanovená síla učitelská vyučovati nad tuto míru, mají se hodiny nad 22 hodin remunerovati podle § 25 zákona z 23. května 1919 č. 274 Sb. Vynesení toto nebylo uveřejněno ani ve Sbírce zákonů a nařízení (§§ 1 a 2 zák. ze 13. března 1919 č. 139 Sb.) ani ve Věstníku vládním pro školy obecné v markrabství moravském a nelze jej proto již pro nedostatek publicity považovati za závazné právní pravidlo, které by založiti mohlo osobám zúčastněným právní nárok na zvláštní odměnu výnosem tím stanovenou. Také skutečnost, že byl výnos ten sdělen jenom německým ošr-ám, svědčí názoru, že nezamýšlela zšr vydati nějaké závazné právní pravidlo, kterým by byla založila stihatelné nároky pro dotčené osoby učitelské, nýbrž že prostě sdělila výnosem tím podřízeným školským úřadům dohodu sjednanou se zv-em mor., jakožto zástupcem vydržovatelů škol národních co do nákladu osobních o tom, jak chce odměňovati učitele češtiny na určitých školách národních.
Nemá-li však uvedený výnos právní povahy všeobecné právní normy, pak nemohl založiti právní nárok st-lův na zvláštní odměnu za vyučování češtině nad 22 hodin týdně a není nezákonným, když k výnosu tomu žal. úřad při svém rozhodování nepřihlédl.

Citace:

Č. 5198. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 660-662.