Čís. 16162.

Ustanovení čl. 49, 51 § 1 a čl. 56 § 5 železničního přepravního řádu o povinnosti odesilatelově k náhradě škody vzniklé dráze nesprávným údajem v nákladním listě nebo vadností obalu nečiní rozdílu mezi zaviněním odesilatele a jeho zaměstnanců. Dráha nemusí proto dokazovati nezdatnost zaměstnanců odesilatelových.
(Rozh. ze dne 2. června 1937, Rv I 2635/35.)
Podle přednesu žaloby podala žalovaná firma dne 18. března 1933 jako odesilatelka k přepravě nákladním listem č. 9359 v H. K. na adresu Josef B. a spol. ve F. zásilku ve váze 113 kg označenou jako balík a 1 sud pryžového zboží. Uvedená zásilka dne 19. března 1933 shořela za přepravy ve stanici K. V. tím způsobem, že sud odeslaný žalovanou prýštil, a když zaměstnanci železniční vstoupili do vagonu se svítilnami, aby provedli vykládku zboží určeného pro stanici K. V., vzňala se tekutina resp. páry z ní vycházející, a požár byl tak prudký a náhlý, že byly jím. zničeny veškeré ostatní zásilky v témže voze uložené, a vůz sám byl ohněm značně poškozen. Po chemickém prozkoumání, jež si dráha vyžádala, bylo zjištěno, že jde o dvě různé látky a že látka železnici k přepravě daná byl vlastně roztok pryže v těžším benzinu, který jest látkou lehce vznětlivou (hořlavou), a že nejde o zásilku pryžového zboží. Tvrdě, že žalovaná firma zavinila škodu požárem způsobenou nesprávným označením obsahu zásilky, protože látka přepravovaná patřila mezi hořlavé kapaliny, uvedené v příloze A oddílu III—III a) k žel. přepravnímu řádu, a že nejde o zásilku pryžového zboží, jak ji odesilatelka nesprávně na nákladním listě označila, přes to, že zásilka měla býti označena podle ustanovení přepravních podmínek D v nákladním listě svým skutečným, správným názvem a že mělo býti pod údajem obsahu nápadně zapsáno, do kterého druhu zboží patří, domáhá se žalující Československý stát (železniční správa) zaplacení 15960 Kč 20 h s přísl. Nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Odvolatelka tvrdí, že žalobci náležel důkaz, že se žalovaná dopustila zavinění, t. j. že porušila předpisy přepravního řádu železničního odesláním hořlaviny, aniž ji náležitě označila, že však prvý soud pokládaje důkaz ten za provedený, opírá se jen o znalecký posudek, ačkoli posudek ten označuje toliko jen za velmi pravděpodobné, že šlo o roztok pevné látky v hořlavé kapalině. Tato pravděpodobnost prý nemůže postačiti a bylo na žalobci, aby dokázal, že požár vznikl vznícením hořlaviny a že hořlavinu tu žalovaná nesprávně k dopravě odevzdala. Z posudku znalce inž. Václava T. vyplývá, že znalec má ovšem za velmi pravděpodobné, že látka odevzdaná žalovanou k přepravě byla roztokem gumy v těžkém benzinu, ale že k otázce, byla-li to hořlavina ve smyslu přílohy A, odd. III, III 4), odst. 2, železničního přepravního řádu, znalec s plnou určitostí přisvědčuje, což jediné padá na váhu. A že to skutečně hořlavina byla, prokazují též bezpečně nenapadená a odvolacím soudem převzatá zjištění prvého soudu, podle nichž byla tekutina na podlaze vagonu rozlita, a když železniční zaměstnanci vstoupili do vagonu s hořícími svítilnami, povstal výbuch, páry z rozlité tekutiny se vzňaly a vznikl požár. O povaze látky jako hořlaviny nemůže tedy býti žádných pochybností. Že žalovaná látku tu jako hořlavinu vůbec neoznačila, je nesporné, a zjištění prvého soudu, jež odvolací soud přejímá, že obal byl nedostatečný, takže látka ze sudu tekla, není ani bráno v odpor, čímž jest podle čl. 51 § 1, 2 a čl. 56 § 5 ž. př. ř. najisto postaveno, že žalovaná nejen odpovídá za způsobenou škodu, ale že je též povinna doplatiti přirážku 10 Kč za každý kilogram hrubé váhy. Nemá proto významu, uvádí-li se v odvolání, že na adresu, na kterou žalovaná zásilku odesílala, mělo býti podle expedičního lístku zasláno nehořlavé, t. řeč. gumové mléko a že se dosud v továrně žalované při výpravě zásilek záměna nestala. Také jest zcela vedlejší, jak se přihodilo, že byla k dopravě odevzdána hořlavina. I když to snad bylo zaviněno zaměstnanci žalované, není žalobce povinen dokazovati jejich nezdatnost. Železniční přepravní řád, o který žalující stát svůj výrok opírá, nic takového nenařizuje a žalobci přísluší provésti jen důkaz, že při odevzdání k dopravě nebylo šetřeno shora naznačených předpisů. Mimo to žalovaná tuto námitku v řízení před prvým soudem neuplatnila a nemůže to doháněti v řízení odvolacím (§ 482 c. ř. s.). Co se týká výše škody, žalovaná výtku přemrštěnosti žalobního nároku nijak blíže neodůvodnila, a prvý soud proto neměl důvodu, aby pochyboval o správnosti vyúčtování podaného orgány státní správy železniční, neboť nutno pokládati za to, že byla účtována jen škoda skutečně vzniklá. Konečně žalovaná poukazuje na předpis § 1323 obč. zák., podle něhož má poškozený především nárok jen na to, aby bylo vše uvedeno do předešlého stavu, a že jest oprávněn požadovati peněžitou náhradu toliko, když navrácení v předešlý stav není již možné. Tuto nemožnost prý žalobce vůbec netvrdil a jeho žaloba měla tedy býti odmítnuta. Proti tomu stačí uvésti, že žalobce doložil, jakou náhradu musil dáti za zničené a poškozené zásilky, a že provedl-li sám opravu vozu, bylo to ve zřejmém zájmu žalované, která za celého sporu vážně neprojevila, že by byla dala vůz sama opraviti. Ostatně plyne z povahy věci a vysvítá též z čl. 56 § 5 ž. př. ř., že je dráze ponecháno, pro jaký způsob odškodnění se rozhodne. Bezdůvodnému odvolání nemohlo tedy býti vyhověno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolací soud neshledal zákonného důvodu, aby rozsudek odvolacího soudu byl změněn nebo zrušen (§ 510, odst. 3, c. ř. s. ve znění čl. I č. 3 zák. č. 251/1934 a čl. I zák. č. 314/1936 Sb. z. a n.). K vývodům dovolání se podotýká jen toto: Jde o uplatnění náhradního nároku drahou proti odesilateli za škodu vzešlou dráze za přepravy zboží. V takovémto případě nelze užíti všeobecných ustanovení občanského zákoníka o náhradě škody, jak se žalovaná snaží dovoditi, nýbrž jest užiti zvláštních ustanovení železničního přepravního řádu. Ten však stanoví v čl. 49, 51, § 1 a čl. 56 § 5 odesilatelovu povinnost k náhradě škody, aniž činí rozdíl mezi zaviněním odesilatele a jeho zaměstnanců, a není proto oprávněna výtka s hlediska nesprávného právního posouzení, že se nižší soudy nezabývaly otázkou odpovědnosti žalované firmy podle § 1315 obč. zák. Také pro rozsah škody, kterou jest odesilatel povinen dráze nahraditi, platí jen ustanovení železničního přepravního řádu, nikoliv ustanovení občanského zákoníka.

Citace:

č. 16162. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 774-776.