NPD documents search: Právník, 58 (1919)

Č. 7320.

Váleční poškozenci: * Cizí státní příslušník nemůže odvozovati z druhého odstavce § 21 zák. o požitcích válečných poškozenců z 20. února 1920 č. 142 Sb. ve znění zák. z 25. ledna 1922 č. 39 Sb. právní nárok, aby mu byl přiznán důchod sirotčí.
(Nález ze dne 4. června 1928 č. 11697/27.)
Věc: Josef M. v H. proti ministerstvu sociální péče o důchod sirotčí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nezletilý Josef M. v H., který prostřednictvím svého poručníka Karla F. domáhá se přiznání důchodu sirotčího, je nemanželským synem Karla Fanty, obuvníka v P., čsl. státního občana, který padl ve válce dne 17. června 1917 a dělnice Jandochy M., polské státní občanky, příslušející dom. právem do obce P. (republika Polská). Podle spisů není sjednána reciprocita s Polskem. Nař. rozhodnutím nepovolilo min. soc. péče Josefu M. sirotčí důchod po nemanželském otci Karlu F. podle § 21, odst. 2. poslední věty zák. č. 142/20 ve znění zák. č. 39/22, ježto nejsou splněny podmínky svrchu cit. zákonného ustanovení.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil: Dle ustanovení § 21, odstavce prvého zákona shora cit. mají na důchod sirotčí nárok za ostatních podmínek zákonných také děti nemanželské. Předpokladem nároku tohoto jest však především, aby dítě bylo čsl. státním občanem (arg. § 1 ve spojení s §em 1 zák. z 8. dubna 1919 č. 199 Sb.).
Není o tom sporu, že st-l není státním občanem čsl., neboť jest nemanželským synem Jandochy M., polské příslušnice. Přichází tedy v úvahu v daném případě ustanovení § 21. odstavce druhého poslední věty, o které opírá se nař. rozhodnutí. Podle posléz uvedeného předpisu jest min. soc. péče zmocněno, aby za podmínek reciprocity uzavřelo s cizími státy smlouvu, podle které by mohl býti přiznán důchod i takovým sirotkům, jejichž nemanželská matka není státní občankou čsl., je-li aspoň nemanželský otec zdejším státním občanem.
Ze znění tohoto předpisu ve spojení s textací celého druhého odstavce § 21. plyne jasně, že rozhodnutí v případech těchto jest dáno do volné úvahy úřadu, z čehož podává se další důsledek, že na přiznáni důchodu sirotčího v případech takových nemá vůbec strana subj. nároku. Nemá-li strana právního nároku na přiznání důchodu sirotčího,, nemohlo býti odepřením důchodu porušeno její subj. právo.
Míjí se proto cíle výtka vadnosti řízení, že není blíže konstatován skutkový základ vztahující se na zákonný předpis § 21. odstavce druhého poslední věty, který nebyl povinen žal. úřad rozváděti. Nemůže dále proto obstáti ani další výtka nezákonnosti, kterou spatřuje ostatně st-l jen v tom, že měl důchod sirotčí býti přiznán »blahovolným výkladem zákona«, poněvadž matka v Československu žila.

Citace:

č. 7320. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 759-760.