NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 1

Čís. 2232.

Pouhé odsouzení pro čin s hrdelním souběžný není zostřením trestu smrti ve smyslu §u 50 tr. zák., nebyl-li trest ani částečně vykonán.
Ustanovení §u 338 tr. ř. (odstavec druhý) jest použiti jen, je-li trestní sazba v zákoně určena, nikoliv v případě, kdy nelze vyměřili trest smrti z důvodu §u 50 tr. zák.
(Rozh. ze dne 7. ledna 1926, Zm I 811/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Roberta R-e do rozsudku porotního soudu v Mostě ze dne 19. října 1925, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupežného zabití podle §u 141 tr. zák., a zamítl v neveřejném zasedání odvoláni obžalovaného Antonína G-у z výroku o trestu. Důvody:
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 12 §u 344 tr. ř. uplatňuje zmateční stížnost, že porotní soud při výměře trestu vykročil z mezí své moci trestní, jakož i zákonné sazby trestní. Uznal prý proti zákazu zostření trestu smrti, vyslovenému v §u 50 tr. zák., na trest smrti, ačkoli stěžovatel byl odsouzen pro delikt souběžný s hrdelním zločinem (pro přestupek podle §u 468 tr. zák.) rozsudkem okresního soudu v Mostě ze dne 3. července 1925 do vězení na 8 dnů. Stížnost je bezdůvodná. Předpisem §u 50 tr. zák., stanovícím, že při trestu smrti nemá místo zostření, vyloučeno jest toliko zostření trestu smrti; zostřen nesmí býti tudíž jen trest jako takový neboli zlo trestní, jež vysloveno je v tomtéž rozsudku neb v rozsudku, jenž tvoří s rozsudkem smrti podle §u 265 tr. ř. jediný celek. Zostřením takovým by bylo proto, kdyby pachatel přisouzený trest za nějaký čin, souběžný se spáchaným hrdelním zločinem, byl odpykal buď celý nebo aspoň z části. (Viz rozhodnutí sb. n. s. č. 1018 a 1256.) O takový případ tu nejde. Obžalovaný byl sice rozsudkem odsouzen pro přestupek §u 468 tr. zák., jehož se dopustil po loupežném zabiti a před vynesením rozsudku porotního soudu, do vězení na 8 dnů, leč rozsudek ten nebyl na obžalovaném vykonán ani úplně ani z části. Nevytrpěl proto obžalovaný trestu za tento přestupek a neodporuje ono odsouzení v důsledku toho ustanovení §u 50 tr. zák. Nelzeť pouhou opověď trestního zla klásti na roveň trestu skutečně již odpykanému nebo vytrpěnému nebo nějakému jinému trestnímu zlu, kterým by trest smrti jako takový byl zostřen. Byla by v tom také ničím neodůvodněná nesrovnalost, kdyby hrdelný zločin beze souběhu s jiným trestným činem měl býti trestán smrtí, kdežto při souběhu s jiným trestným činem, za nějž trest vůbec odpykán nebyl, nastoupiti by měl trest mírnější. Připustiti lze, že nastati může taková náhoda, o jaké se zmiňuje zmateční stížnost, že totiž uprchlý vrah, jenž byl vzdáleným okresním soudem, nemajícím o spáchané vraždě vědomost, odsouzen a potrestán za nějaký nepatrný přestupek, unikne trestu smrtí, kdežto dobrodiní to zůstane odepřeno tomu, kdo »neměl štěstí, by trest po spáchání vraždy pro nějaký jiný trestný čin mu uložený mohl odpykati«. Leč možnost takového případu není s to otřásti opodstatněností hořejších úvah a zásady v §u 50 tr. zák. vyslovené. Zmateční stížnost náleželo proto zavrhnouti.
Odvolání obžalovaného Antonína G-у z výroku o trestu není odůvodněno, neboť pro jím uplatňované polehčující okolnosti z části není ve spisech opory, z části nemají okolnosti ty valné ceny. Ono platí o polehčující okolnosti prudkého hnutí mysli, uváží-li se, že čin byl proveden naopak s rozvahou a přípravou, jakož i o polehčující okolnosti zanedbaného vychování; doznání obžalovaného pak nemá valné váhy, neboť po objevení činu i svého pachatelství spoluobžalovaným M-em doznal odvolatel pouze skutečnosti soudu již známé. Pro použití druhého odstavce §u 338 tr. ř. není tu zákonných podmínek, neboť použití této stati zákona jest jen tehdy možno, je-li trestní sazba v zákoně určena tak, jak tam uvedeno, což právě vysvítá z doslovu druhého odstavce §u 338 tr. ř. Tomu však není tak v případě, kde trest vyměřen byl doživotním těžkým žalářem pouze proto, že soud prvé stolice měl za to, že mu ve vyslovení zákonného trestu smrti vadí ustanovení §u 50 tr. zák. Tím padají veškeré závěry vyvozované odvolatelem z mylného předpokladu, že na jeho čin sluší použíti základní sazby desíti až dvacíti let těžkého žaláře. Obžalovanému vyměřený trest na svobodě na místo trestu smrti je v poměru k jeho zavinění přiměřeným a neměl proto Nejvyšší soud důvodu, by trest snižoval, zvláště když musí v rámci souzeného případu zůstati nerozřešenou otázka, zda nezůstal obžalovaný Antonín G. ušetřen plné přísnosti zákona (§ 141 tr. zák.) jen právním omylem prvé stolice.

Citace:

č. 7560. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 599-602.