Čís. 11987.

Nekalá soutěž (zákon ze dne 15. července 1927, čís. 111 sb. z. a n.).
Označení závodu jako »první« jest nekalou reklamou jen, je-li způsobilé oklamati a zjednati tím podniku na úkor soutěžitele přednost při soutěži.
Slovu »první« jest přikládati význam jen časový, jde-li o pohřební ústav a přicházejí-li v úvahu jen dva pohřební ústavy v určitém místě.
(Rozh. ze dne 14. října 1932, Rv I 954/31.)
Ve městě L. byly dva pohřební ústavy: žalobcův (firmy K.) a žalovaného Jana V-a, jenž užíval ve své firmě na návěstní tabuli, na úmrtních oznámeních, plakátech a letácích označení »první l-ský pohřební ústav Jana V-a v L.« Žalobou, o niž tu jde, domáhala se firma K. na Janu V-ovi, by byl uznán povinným, zdržeti se ve své firmě označování svého závodu jako »první«, tvrdíc, že užívání tohoto označení jest neoprávněné a neodpovídá pravdě, ježto žalovaný jest vlastníkem pohřebního ústavu teprve asi 12 let, kdy ho koupil od Václava O-a, kdežto žalobkyně jest majitelkou pohřebního ústavu již od roku 1893, že označení, jehož užívá žalovaný, nejen že neodpovídá pravdě, ježto pohřební ústav žalobkyně trvá o 25 let déle, nýbrž uvádí i obecenstvo v omyl, ježto u obecenstva připouští dvojí výklad, ve směru časovém a v kvalitním; ve směru časovém že se míní dodatkem »první« stáří firmy, s hlediska kvalitního uvádí v omyl, jako by šlo o podnik vynikající nad ostatní, že označení to jest tudíž podle čl. 26 obch. zák. nepřípustné a jeho užíváním že se žalovaný dopouští nekalé soutěže ve smyslu § 2 zák. o nekalé soutěži. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Předpis § 2 zákona proti nekalé soutěži uvádí ovšem v druhém odstavci příkladmo i údaje o trvání podniku, ale tím nenařizuje, že každý takový údaj o sobě jest již pokládati za nekalou reklamu, neboť závisí na různých dalších okolnostech, zda údaj ten jest »klamavý«, t. j. způsobilý ve smyslu prvého odstavce na úkor jiných soutěžitelů průměrné obecenstvo oklamati a tím teprve přijíti v úvahu jako prostředek nekalé soutěže. V souzeném případě zjistil soud prvé stolice, a odvolací soud si toto, ostatně vůbec nenapadené zjištění podle § 498 c. ř. s. osvojuje, že podnik žalované strany trvá již od roku 1888 a že osobní koncese udělená žalovanému v roce 1921 jest vlastně jen pokračováním původní koncese a že tedy podnik žalované strany i podle žaloby, i podle doslovu zákona jest skutečně v L. časově prvním, že toto označení jest časově správné a pravdivé. Je ovšem pravda, že slovo »první« připouští po případě i výklad ve smyslu kvalitním a že nejvyšší soud v jednom svém rozhodnutí, kde šlo o firmu vyrábějící určité produkty, z toho důvodu tento přídavek k firmě nepřipustil, avšak v souzeném případě jest uvážiti, že nejde tu o znění firmy, nýbrž o otázku nekalé soutěže, že nejde o výrobu, nýbrž o pohřební ústav, při němž o kvalitě pohřbu sotva lze mluviti v témž smyslu a že jde o podnik provozovaný v malém městě a svou činností na toto město a na jeho nejbližší okolí obmezený, kde i obchodní provoz obou konkurenčních podniků i jejich genese a stáří jsou většině obyvatelstva známé, takže v tom směru není důvodné obavy, že označení »první« bylo by snad chápáno na úkor soutěžitelského podniku žalobního kvalitativně. Z těchto důvodů má i odvolací soud za to, že v souzeném případě vzhledem na určité a zvláštní, zde specielně v úvahu přicházející okolnosti pravdivé označení »první« není způsobilé zákaznictvo klamati a tím žalobkyni v její soutěži se žalovaným poškozovati a že tudíž případu § 2 zák. proti nek. sout. tu není.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
V prvém odstavci § 2 zák. z 15. července 1927 čís. 111 Sb. z. a n. jest obecně vymezena skutková podstata nekalé reklamy. Vyžaduje se, by kdo veřejně učinil nebo rozšiřoval o poměrech vlastního nebo cizího podniku údaje, které jsou způsobilé oklamati a zjednati tím podniku tomu na úkor jiných soutěžitelů přednost při soutěži. V odstavci druhém téhož paragrafu vytyčuje zákon určité případy takových údajů a zmiňuje se zejména i o údajích o trvání neb o rozsahu podniku. Avšak i tyto údaje mohou býti nekalou reklamou jen, byly-li učiněny způsobem a jsou-li takové povahy, jak předpokládá odstavec první (slova »Náležejí sem zejména údaje...«). Označil-li tedy žalovaný svůj závod jako »první l-ský pohřební ústav«, bylo by označení »první« nekalou reklamou, kdyby bylo způsobilé oklamati a zjednati tím podniku žalovaného na úkor žalobkyně přednost při soutěži. Odvolací soud správně uznal, že těchto podmínek tu není. Bylo zjištěno, že podnik žalovaného byl zřízen
Civilní rozhodnutí XIV. 69 již v roce 1888, kdy náležel jeho předchůdci Václavu O-ovi, který tehdy dostal koncesi, že žalovaný od roku 1917 provozoval závod jako zástupce Václava O-a a že v roce 1921 byla mu udělena koncese, když Václav O. prohlásil, že se své koncese vzdává, bude-li udělena žalovanému, což se i stalo. Z toho je patrno, že změnou koncese nebyla přerušena kontinuita podniku, jehož počátek jest tedy položiti do roku 1888. Poněvadž žalobce sám přiznává, že jeho podnik trvá teprve od roku 1893, a nebylo tvrzeno, že v L. jest ještě třetí pohřební ústav, jest označení žalobcova podniku jako prvního v L. pravdivé a nelze je proto pokládati ani za klamavé, pokud se slovu »první« přikládá význam v ohledu časovém. A jen tak může býti chápán, uváží-li se, že jde o pohřební ústav, jehož výprava a obsluha jest poměrně úzkému kruhu zájemců na něj odkázaných známa, nikoli o podnik výrobní, a že přicházejí v úvahu jen dva ústavy tohoto druhu v určitém místě, takže výrok »první« v přeneseném smyslu, jako »zvláště kvalitní« by ani pojmově nedopadal. V souzeném případě vzhledem ke zjištěným okolnostem bylo by slovo »první« vhodným dodatkem k bližšímu označení závodu ve smyslu čl. 16 obch. zák., i kdyby šlo o firmu, neboť by se jím rozlišovaly od sebe dva podniky stejného druhu v témže místě podle doby vzniku. Tomu není na odpor ani rozhodnutí čís. 1514 sb. n. s., k němuž žalobkyně poukazuje, poněvadž jeho skutková podstata ve všech složkách jest naprosto různá.

Citace:

č. 11987. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 308-310.