Authors:
= Boh. adm., 2 (1920)
PDF

Č. 452.


Zabíráni bytů: * Žena není legitimována ke stížnosti proti rozhodnutí zabírajícímu byt, resp. místnosti, jež muž jako nájemce zabranéno bytu (resp. místnosti) sám nenaříká.
(Nález ze dne 14. června 1920 č. 4271.)
Věc: Anna Thomová v Litomyšli proti okresní politické správě v Litomyšlí o zabrání místností.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Naříkané rozhodnutí okresní správy politické v Litomyšli ze dne 12. dubna 1920 čís. 9078 zabralo v předním traktu domu čís. pop. 465 v Litomyšli hostinskou místnost, kuchyň a spíž jednak z důvodu, že pachtýř hostinské živnosti Rudolf Thoma místností těch k účelům hostinským nepoužívá a používati nemůže, poněvadž jeho pachtovní práva zanikla zánikem hostinské koncese, která patřila Stanislavu Vagnerovi, jednak proto, že neprokázal povolení městského, úřadu, aby mohl bývalé hostinské místnosti spojiti se svým bytem v zadním traktu domu ležícím.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí manželkou Rudolfa Thomy, Annou Thomovou, jež vznesla odpor proti zabrání, uvážil nejvyšší správní soud toto:
Nejvyšší správní soud může dle §u 2 zákona o správním soudě podrobiti svojí kognici toliko rozhodnutí neb opatření správních úřadů, jimiž nějaké subjektivní právo stěžovatelovo bylo porušeno.
Stěžovatelka ve stížnosti dovozuje, že zabráním místností porušeno bylo její právo na užívání místností a to v nesouhlasu s ustanovením zákona o zabírání bytů, nelze jí však dáti za pravdu.
Dle §u 10 zákona o zabírání bytů ze dne 30. října 1919 čís. 592 sb. zák. a nař. pozbývají zabráním bytu neb místností vlastník domu a nájemník práva, by volně nakládali se zabranými byty a místnostmi, a nájemní smlouvy o nich se zrušují dnem, kdy projde lhůta k vyklizení. Zabrání bytu, resp. místností, jež byly používány nájemcem podle dojednané nájemní smlouvy, je tedy zásahem do práv vlastníka domu a nájemce. Důsledně proto zákon v §u 11 leg. cit. předpisuje, aby v těchto případech bylo řízení provedeno s vlastníkem domu a nájemcem, a jim aby bylo doručeno rozhodnutí o zabrání bytu, resp. místností. Jen jim zákon přisuzuje postavení strany, jde-li o zabrání bytu nebo místností pronajatých, a zabrání, jež provedeno bylo po řízení mezi obcí resp. společným bytovým úřadem na straně jedné a vlastníkem nemovitosti a nájemcem na straně druhé, jeví plné své účinky nejen proti vlastníku a nájemci, nýbrž i proti všem osobám, které mocí svého rodinného poměru vůči vlastníku domu nebo nájemci zabraných místností spoluužívaly. Rozhodnutí I. stolice o zabrání místností v předním traktu domu čís. pop. 465 v Litomyšli doručeno bylo, jak ze spisů je patrno, stěžovatelce a jejímu manželu Rudolfu Thomovi. Odpor nepodával Rudolf Thoma, nýbrž toliko jeho manželka, jež v něm uplatňovala především námitku, že zabrané místnosti byly najmuty jejím mužem. Naříkané rozhodnutí zjišťuje, že nájemcem zabraných místností byl Rudolf Thoma a stěžovatelka ve stížnosti dovozuje opětně v souhlasu se zjištěním naříkaného rozhodnutí, že zabrané místnosti byly najmuty jejím manželem.
Zjištění, že nájemcem zabraných místností byl Rudolf Thoma, je za tohoto stavu věci dle §u 6, odst. 1 zákona o správním soudě pro nejvyšší správní soud závazným. Je-li však na jisto postaveno, že Rudolf Thoma byl jako nájemce smluvním uživatelem zabraných místností, pak dle výše dolíčených úvah přísluší Rudolfu Thomovi postavení strany v řízení týkajícím se zabrání místností jím najmutých, nikoliv však stěžovatelce a zábor sám postihl svými účinky, jak je na mysli má § 10 zákona o zabírání bytů, toliko právní sféru Rudolfa Thomy, nikoliv však právní sféru stěžovatelčinu.
Užívala-li stěžovatelka, jak tvrdí, s ostatními členy rodiny zabraných místností, pak jich užívala mocí svého rodinného poměru vůči nájemci, jenž je jejím manželem a s nímž jako s hlavou rodiny dle §§ 91 a 92 o. z. o. má povinnost sdíleti společnou domácnost. Zabráním, jež vůči manželu jako nájemci vešlo v právní moc, nebylo tedy vsazeno v její subjektivní práva, jak o nich mluví § 10 zákona o zabírání bytů, a slušelo proto její stížnost proti rozhodnutí II. stolice zábor místností potvrzující dle §§ 21 a 2 zákona o správním soudě odmítnouti jako nepřípustnou.
Citace:
č. 452. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 401-402.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).