NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 11487.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n.).
Předpisu § 18 zák. nelze použíti, nešlo-li jen o prodej inventáře a malého množství zboží, nýbrž o prodej celého zavedeného obchodu s inventářem a s okruhem zákaznictva a kupitel měl od prvopočátku úmysl, koupiti obchod, nikoli najati jen prázdné místnosti, a i prodatel měl úmysl prodati obchod, jak stál a ležel.
Prodej zavedeného obchodu se zařízením a se zbožím a s ohledem na zákaznictvo není o sobě zapovězený. Zapovězeným právním jednáním jest prodej obchodu teprve, bylo-li ho využito k požadování přemrštěné ceny, která není rovnocenným ekvivalentem za to, co prodatel navzájem plnil a která v sobě skrývá zapovězené odstupné nebo výkupné podle § 20 (2) zák. Netřeba tu určiti hodnotu obchodu do všech podrobností; záleží jen na tom, zda kupitel dokázal, že za kupní cenu neobdržel přiměřený hospodářský ekvivalent a že v kupní ceně bylo zakryto zapovězené výkupné.
(Rozh. ze dne 18. března 1932, Rv I 205/31.)
Žalobci převzali od žalovaných místnosti, jež měli žalovaní najaté k provozování cukrářství a zaplatili jim 38000 Kč. Žalobou, o niž tu jde, domáhali se žalobci na žalovaných vrácení 37000 Kč. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobci opřeli žalobní nárok na vrácení úplaty 37000 Kč o předpisy §§ 18 a 20 (2) zákona o ochraně nájemníků (t. j. zákona čís. 48/1925 Sb. z. a n., který platil v době uzavření smlouvy), a tvrdili po skutkové stránce v podstatě, že jim byly žalovanými obchodní místnosti pronajaty pod podmínkou koupě inventáře a zboží, že inventář byl předražen a že v kupní ceně bylo skryto zakázané výkupné. Podle toho také prohlásili, že jsou ochotni vrátiti převzatý inventář, což by odpovídalo nároku podle § 18 zák. o ochr. náj. Tohoto předpisu nelze však na souzený případ již proto použíti, že podle zjištění nižších soudů nešlo jen o prodej inventáře a malého množství zboží, nýbrž o prodej celého zavedeného cukrářského obchodu s inventářem a s okruhem zákaznictva; že žalobci měli od prvopočátku úmysl koupiti cukrářský obchod, nikoli najati jen prázdné místnosti a že i žalovaný měl úmysl prodati obchod, jak stál a ležel. Zápověď podle § 18 (a také zápovědi podle § 20 zák. o ochr. náj.) byly důsledkem zkušeností, že pronajímatelé a postupitelé bytů i jiných místností (§ 30) nezřízeně těžili z nedostatku nájemních místností. Zákon zapověděl v § 18 pronájem nebo postoupení místností s podmínkou, že nájemník koupí zařízení. Nájemníku nesmí býti vnucována koupě zařízení, jež nepotřebuje a kupuje jen proto, že potřebuje nájemní místnosti. Vše to jest, hledíc ke zjištěním nižších soudů, vyloučeno v souzeném případě, kde šlo žalobcům právě o koupi zařízeného obchodu, nikoli o nájem prázdných místností. Netřeba se tudíž s § 18 dále zabývati. Prodej zavedeného obchodu se zařízením a zbožím a s ohledem na zákaznictvo, které je na takový obchod zvyklé, byl i za normálních dob před válkou obvyklým zjevem v hospodářském životě a nelze tedy takový prodej o sobě pokládati za zapovězený. Takovým zapovězeným právním jednáním by byl prodej obchodu teprve tehdy, kdyby ho bylo využito k požadování ceny přemrštěné, která by nebyla rovnocenným ekvivalentem za to, co prodatel navzájem plnil a která by v sobě skrývala zapovězené »odstupné« nebo »výkupné« podle § 20 (2). Zdali tomu tak bylo, lze rozhodnouti zase jen na podkladě zjištěného skutkového děje. V souzeném případě zjistily nižší soudy způsobem pro nejvyšší soud závazným, že prodaný inventář měl cenu 15000—16000 Kč a že celý obchod s inventářem, hledíc k příznivé jeho poloze a k okruhu zákazníků měl cenu asi 30000 Kč.
Poukazuje-li dovolání na to, že při kupní ceně 38000 Kč (od níž sám odpočítává cenu zboží asi 1000 Kč) zbývá stále ještě přebytek 7000 Kč, jest mu odvětiti, že při koupi zavedeného obchodu, který trval již asi dvacet let a byl na výhodném místě (první žalovaný tvrdil také, že byl ochoten vzdáti se ve prospěch prvního žalobce koncese k výčepu kávy, čaje a čokolády, v kterém směru chybí zjištění), nelze určiti hodnotu obchodu do všech podrobností; záleží jen na tom, zda žalobci dokázali, že za kupní cenu neobdrželi přiměřený hospodářský ekvivalent se strany druhé a že v kupní ceně bylo zakryto zapovězené výkupné. Jestliže nižší soudy, uváživše všechny tyto okolnosti, pokládaly za přiměřenou i kupní cenu 38000 Kč, nelze v tom spatřovati nesprávné právní posouzení věci. Předpoklady pro použití § 20 (2) zák. o ochr. náj. tu prokázány nebyly.

Citace:

č. 11487. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 309-310.